Máte chvíle, kdy si připadáte bezradně, bezcílně, bezcenně? Kdy ať děláte cokoli, nedočkáváte se ocenění, uspokojení, zadostiučinění? Točíte se ve vyčerpávajícím kruhu, kdy z Vás mnoho energie odchází, ale žádná se nedoplňuje?
Když jsem vytvářel FC Kurz Cestou vnitřní síly, který je nyní doplněn o FC Workshop Cestou vnitřní síly V PRAXI, měl jsem nespočet dotazů, jako je ten Žanetin: “Petře, přišla jsem o muže a zůstala na tři děti sama. Jsou dny, kdy si připadám neschopná, cítím, že to nezvládám. Někdy už nemohu dál, ale při životě mě pořád drží děti. Když vidím úsměv na jejich tvářích, a když si uvědomím, že jsem jeho příčinou, že nejsem tak zbytečná, jak si připadám, je mi hned malinko lépe. A hlavně mě zachraňují Vaše magazíny: o vyhoření, o sebezvládání, o vnitřní síle. Jen mi povězte, Petře, kdy se to otočí. Kolik času je potřeba, než člověk to zlé překoná?”
- Děkuji za Vaše dotazy. Těch jsem zde zodpověděl už 550.
- Mé odpovědi obsahují také souhrnné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Kde je pointa Tvého příběhu
Už v nedělním živém vysílání Jak se necítit neschopně jsem zdůrazňoval, že se potřebujeme naučit vnímat život jako knihu.
Nesoudit ji jen podle kapitoly, kterou právě pročítáme, respektive prožíváme. I když nám někdy připadá, že daný příběh nemá logiku nebo že má jen smutný děj, důvod té zápletky můžeme pochopit časem – ani v knize nejsou vysvětlivky hned na první straně. Chce to však jedno: Abychom pochopili pointu toho, co prožíváme, musíme umět obrátit list a věřit, že se děj vyjasní. Tudíž že jednoho dne pochopíme, proč jsme měli projít tou dnešní kapitolou a proč právě takhle.
Uvedu konkrétní příklad: Před rokem mě oslovila žena, kterou opustil její muž. Ta žena byla už starší a ztrátou partnera se jí (z jejího pohledu definitivně) zhroutil její sen o dětech, o rodině. Namítala, že už je stará, nepotřebná, zbytečná. Že už o ni nikdo nezavadí. Chápal jsem její negativní rozpoložení, na druhou stranu jsem jí řekl, že jí záviděl ty věštecké schopnosti: jak jasně vidí svou budoucnost. Problém byl v tom, že ta budoucnost takto NENASTALA.
Jednoho dne totiž ta žena “náhodou” potkala muže, který věděl, proč si jí vážit. Sám při dopravní nehodě ztratil manželku a zůstal zničehonic sám na tři malé děti. Také si neuměl představit, že by o něj v takové situaci mohla zavadit nějaká žena. Jen považte: Která by se chtěla starat o tři děti? Já odpověď mám: Například ta, která vlastní děti nemá a chybí jí rodina. A já jsem takovou znal. I Vy ji vlastně už znáte. Je to ta, která se ptala: Který chlap by ještě někdy zavadil o starší ženu, která chce děti a rodinu? Já i Vy ale už odpověď máme: Například ten, který zůstal sám na tři děti, a jim chybí máma.
Tvůj život nemá smysl? Opravdu?
Nechci už žít. Můj život už nemá smysl – to mi ještě před několika měsíci tvrdili ona i on. Stačilo, že přišli o své partnery, a soudili CELÝ svůj život jen podle DÍLČÍ kapitoly. Rozuměl jsem jejich bolesti, jejich slovům o tragédiích, které “nemohou mít žádný smysl a nic dobrého do budoucna nepřinesou”. Ale v negativním rozpoložení člověk nevidí CELOU realitu, jen tu SMUTNOU. A je paradoxní, že jakmile ti dva našli jeden druhého, záhy připustili, že “všechno je možná tak, jak to mělo být”. Přestali bojovat se životem, přestali spílat Bohu, začali přemýšlet jako čtenáři, kteří obrátili list knihy a získávají jiný náhled na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům