Byl jsem pozván na chalupu. Ke kamarádce, která “zůstala sama”. Tak to říká. Ve skutečnosti není sama. Má při sobě dvě bytosti, které jsou pro ni smyslem života. Dvě malé děti. Jen je na ně sama.
Letní prázdniny jsou pro ni náročným obdobím – citově. Zatímco všude kolem se lidé objímají, radují a tráví spolu dovolené, jí chybí dospělá energie. Tak jako dětem, které se o prázdninách nudí, ta mužská, “otcovská”. Jejich tatínek o ně bohužel nejeví zájem.
Není to pro ně snadné. Je to pro ně těžké. Těžké jako činka. A činka člověka posiluje, když ji musí pravidelně zvedat.
Klárka by potřebovala k sobě podobně silného partnera, jako je ona sama – který má něco těžkého za sebou. Ale silní chlapi, jak ona říká, jsou nedostatkové zboží. Alespoň ti, které potkala, naopak od těžkostí utíkají. Jako ten, který je v rodném listě psán jako “otec” jejích dětí.
Klárka se mě, a nejen ona, ptá: Kde najít silného, spolehlivého, milujícího partnera?
Její děti, a nejen ony, se mě pak ptají: Strejdo, proč jsme pořád sami? Copak maminku a nás nikdo nemůže mít rád?
Ptaly se mě i v neděli večer. A nejen ony. A tak popíšu, co v takové chvíli odpovídám – všem, kdo ještě neměli v ruce mou knihu JáMy spřízněných duší.
Pohádka o skutečném partnerovi
Klárka to ví, i proto mě pozvala. Rád vyprávím pohádky. Dospělým i malým dětem – obě skupiny je totiž potřebují slyšet. Malé děti proto, aby konečně usnuly. Dospělí naopak proto, aby se konečně probudili. Aby si začali představovat i dobré konce a šli za tím, co považují za správné, byť se to na začátku zdá jako nemožné. Zvláště oblíbené mám ty pohádky, které vykládají, jak může vyhrát dobro, když se přece jen nepodvolíme zlu. Jak můžeme zvládnout všechno, o co se pokusíme. Jak i pár může dokázat cokoli, když si ti dva nebudou vzájemně podtrhávat nohy.
Jednu takovou pohádku jsem vyprávěl i těm dvěma Klárčiným holčičkám, unaveným z výšlapu po jesenickém hřebeni. Užíval jsem si to vyprávění. Hory, byť uprostřed léta, procházely velmi studenou nocí, skulinou v dřevěných okenicích do chalupy prozpěvovala meluzína, v krbu, kde jsme museli zatopit, praskalo smrkové dříví a já ty dvě uspával.
“A pak spolu žili šťastně až do smrti…,” pokládal jsem poslední větu svého příběhu a už chtěl ztlumit plamen petrolejky, když jedna z těch všeteček vyhrkla: “ALE JAK, strejdo?”
“No jo,” zvedla se z prachových peřin ta druhá, “hloupej Honza a bohatá princezna… JAK by jim to mohlo spolu vydržet?”
Usmál jsem se. Ačkoli pohádka skončila, ony chtěly přídavek. A tak došlo na pohádku všedního života. Tu, kterou potřebovala slyšet i Klárka, jejich maminka, sedící po mém boku. Žena, jež se s těmi dvěma krásnými dcerami ocitla sama a celé roky promarnila doprošováním se o návrat toho, kdo si jí ani jich nevážil. Než pochopila, že doprošováním se ponižuje. A ponižováním nelze zvýšit svou hodnotu v očích druhého. Tím spíše v očích, které nejsou schopny její hodnotu vidět.
A tak nejen jim, ale i jí jsem vyprávěl pohádku o vztahu, kdy se jeden druhému stáváme příjemnou slabostí – člověkem, kterého je jednou těžké nahradit.
“JAK, strejdo, JAK?” naléhaly ty malé slečny. Zvědavýma očima se ptala i ta velká. Urovnal jsem dětem duchnu až pod bradu a spustil: “To bylo tak…”
1. Zatímco většina lidí v začátcích hledá a vidí na druhém jenom přednosti, pohádkový partner spatřuje také slabiny a učí se je přijmout.
Z letité krabice, uschované v almaře, jsem vytáhl zaprášený vánoční řetěz z papíru. Děvčátka zpozorněla. Škubl jsem jím. V jednom místě se přetrhl.
“V jakém místě,” obrátil jsem se na ně, “praskl: V nejslabším, nebo v nejsilnějším?“
“V nejslabším přece!” zavolaly ty chytré holčičky.
Každý vztah je takový řetěz. Praskne tam, kde je nejslabší místo. K čemu je pohledný partner, když na něj není spolehnutí, je to lhář, podrazák, slaboch nebo pštros, který při prvním problému strčí hlavu do písku, nebo had, který uteče, jen aby nemusel nic řešit nebo svou chybu přiznat?
Když si vybíráme druhého jen podle jeho předností a zavíráme oči před jeho nedostatky, odsuzujeme se k pozdějšímu tvrdému prozření. Jednoho dne totiž náš vztah právě v nejslabším bodu povolí. Aby dlouhodobě vydržel, musíme znát partnerovy slabiny, křehkosti, třinácté komnaty. Pomáhat mu vnitřní zranění uzdravovat, pokud to jde, nebo se učit je akceptovat, pak jako by se vytratily. Ostatně, často se ty vady skutečně vytratí, protože druhý na tom, co nemusí skrývat, může bez studu, výsměchu a našeho odsouzení pracovat, odstraňovat to.
Chceme-li tedy sami být takovým partnerem z pohádky, přijímejme druhého takového, jaký je. I s vadami – konečně, nějaké máme každý. Nesledujme jen líc, najděme i rub. Bavme se o něm, nevyčítejme ho a nesnažme se hned druhého přetáčet, zpochybňovat, měnit. On svou změnu zvládne sám, když to půjde a když bude mít motivaci. Nikoho z nás přece nedefinují jen chyby, které zjevně máme, ale také postoj, s jakým k nim dlouhodobě přistupujeme.
Pohádkový partner je zkrátka natolik moudrý, že chápe, že i druhý je “jen” člověk; že nemůže být dokonalý; ale že může být lepší, ba nejlepší verzí sebe sama, pokud ho správně podpoříme.
2. Zatímco většinu lidí zajímá jen dokonalý vztah, kde nebudou žádné problémy, pohádkového partnera zajímá i nedokonalý vztah, ve kterém se problémy budou řešit.
“Jejda, Ty máš nedokonalostí!” žasnou někteří lidé, sotva se po ochabnutí zamilovanosti rozkoukají. Ti, kteří hledali dokonalost a nic míň neberou, odcházejí. Jak ale varuji v knize Sami, pokud tito lidé čekají dokonalost i v dalším vztahu, pak onemocní ze svého čekání. Dokonalost totiž existuje leda v pohádkách.
V reálném světě nic nepadá z nebe – jedině kroupy, dešťové kapky a meteority. Všechno hodnotné se tvoří na Zemi. A za vším je spousta práce. I za dlouhodobým vztahem je moře komunikace, naslouchání, kompromisů i dohadování – každý jsme jiný a druhému do hlavy nevidíme. Jakýkoli úspěch v životě včetně dlouhodobého vztahu není o štěstí či náhodě.
“Holčičky, chcete vidět kouzlo?” zbystřil jsem pozornost malých posluchaček a vytáhl z kapsy minci. “Ukážu Vám, že náhoda ani štěstí ve skutečnosti neexistují. Vsaďte se, že mi padne orel!”
Vyhodil jsem minci do vzduchu a – plác. Holčičky vyprskly smíchy. Na hřbetu ruky se ukázala panna. Než ale stačily cokoli říct, vyhodil jsem minci znovu a – plác. Na hřbetu ruky už byl orel. “Vidíte!” zvolal jsem. “Vyhrál jsem!”
“Ale…,” snažily se protestovat.
“Přesně tohle je životní náhoda a štěstí, které stojí za každým úspěchem, i za dlouhodobým vztahem: Zkoušet to, DOKUD nevyjde naše přání. Hledat cestu. Hledat vhodného partnera. Dlouhodobý partner se jen tak nepotkává. Dlouhodobým se partner stává.”
Stává. Důležité slovo. Jak píšuv knize JáMy spřízněných duší, aby se pro nás stal někdo dlouhodobým, musíme v první řadě respektovat, že není a nikdy nebude dokonalý. Vždy bude chybovat, tak jako budeme vždy chybovat my. Podstatné však je, zda dokáže své chyby rozpoznat, uznat, napravit a neopakovat; zda dokáže problémy ve vztahu chápat jako společné a společně také hledat řešení. Takový partner se stává pohádkovým. Ne proto, že s ním žádné problémy nezažijeme, ale právě proto, že je zažijeme a společně překonáme.
Dlouhodobé šťastné vztahy nejsou ty, které se vyhýbají problémům, ale naopak ty, které se problémům nevyhýbají a řeší je. Takové problémy totiž nejsou na škodu, ale naopak ku prospěchu a k utužení vztahu. A proč se to s některým partnerem daří, a s jiným ne?
3. Zatímco většina lidí chce stejného partnera, jako jsou oni sami, pohádkový partner potřebuje odlišného, který vhodně doplní to, co on sám...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům