Cítíte tíseň z toho, co všechno se od Vás očekává?
Stlačují Vás povinnosti/nutnosti vyhovět všem lidem kolem sebe?
Postrádáte čas na sebe, na zdroje dobrých pocitů, které Vám jednak dělají lépe, a také nabíjejí baterky?
Je Vám, ačkoli svítí slunce a sajete vitaminy i z čerstvého ovoce či zeleniny, stále často unaveně, vyčerpaně?
A trvá to všechno už dlouhodobě?
Ne nadarmo jsem letošní čtyři FC Kurzy věnoval postupně problematice sebezvládání, intuitivního rozsouzení emocí a rozumu, vyhoření a obnově vnitřní síly.
O rozdrceném diamantu
Důvod bych mohl vysvětlit jako pohádku. Pohádku “o hloupém Honzovi”. Honza však hloupý nebyl. Měl manažerské postavení a spoustu povinností. Víc, než mohl unést. Zkraje roku zkolaboval.
Svědci tvrdí, že v kanceláři zničehonic přestal odpovídat. Strnul. Jen z jeho tváře “mluvila” palčivá bolest. Pak nastala apatie. Nevnímal nic, zíral do prázdna.
Kolegové se ptali, zda je v pořádku, namítali, že nevypadá dobře, že zavolají lékaře. Vágním gestem ruky to odmítal, ba se bránil. Jako by chtěl říct „To nejde, zrovna tento týden toho mám tolik…“ Jenže ztratil vědomí. Záhy přijela rychlá. Diagnóza: krvácení do mozku. Příčina: „Pravděpodobně neunesl tíži doby“.
Honzu sice zachránili, dodávali však “prozatím”. Dodnes má omezené aktivity a kontrolovanou změnu životního stylu. Přesněji: Musel podstoupit OBRAT životního stylu.
V psychologii se tomu říká „případ diamant“. Diamant totiž není nic jiného než uhlík, hluboko pod zemí stlačený z mnoha stran. I Honza se těšil, že z něj výzvy vybrousí blyštivý diamant. Bohužel, tlak byl z více stran. Tlačil ho majitel firmy, aby vytvářel „lepší čísla“, „vyšší zisk“, „víc dupal po zaměstnancích“, současně ho tlačili podřízení, aby jim vytvářel u majitele „lepší podmínky“, za nichž pak dosáhnou „lepších výsledků“, souběžně ho tlačila rodina, aby „tolik nepracoval“, že „má také děti“. Ale největší tlak cítil Honza zevnitř, protože měl niterný pocit, že ve všech těchto rolích „selhává a nestačí“. A to, i když si bral práci domů, na víkendy, na dovolené, prakticky neodpočíval.
„Nejsem šťastný,“ byla prý poslední slova, která před kolapsem svěřil kolegům. Nechápali to. Měl vysokou pozici, vysokou mzdu, prostornou kancelář s prostorným služebním autem, to všechno mu kdekdo z nich záviděl. Ano, Honza měl vzhled naleštěného briliantu. Problém je, že diamant je nejen tvrdým, ale také křehkým nerostem. Vnitřkem diamantu totiž procházejí takzvané štěpné linie, vlásečnice zlomu. Stačí na některou klepnout kladívkem a drahokam se rozpadne na prach. Právě to se Honzovi stalo.
Nechci už tyto příběhy
V uzavřené skupině, kterou jsem zakládal pro Vaše (i anonymní) svěřování se svými problémy, často dostávám otázky typu: Partner na mě nemá čas, mám odejít? Partner se přetěžuje, chodí z práce nervní, je podrážděný i na děti, máme odejít? A současně: Partner nevydělává dost, mám odejít? Jiní mají byty, auta, dovolené, my nic, mám odejít?
Pokud máte sklon sklouznout, anebo svůj protějšek vehnat, do centrifugy, která končí rozsypáním člověka na prach, prosím, zvažte následující náměty k zamyšlení.
V tomto dalším ze svých klubových článků, které píšu na Vaše přání (přehled všech dosavadních je zde), Vám popíšu, proč je důležité nastavit si osobní mez, a to nejen z hlediska zdraví, ale i logiky věci. Uvědomte si, že člověk není bezmezný, přirozeně má své limity a všechno zkrátka nezvládne. Stejně tak je hloupost snažit se vyhovět úplně všem a pokoušet se vyplnit očekávání druhých lidí. Následující body jsou klíčové i z hlediska Vašeho osobního štěstí, optimálního výkonu i vnitřní vyrovnanosti.
Pojďme si, prosím, bod za bodem cestu Honzovy mentální hygieny tak, aby se očistil o všechny naivní sny a potřeby:
Mohu vůbec žít podle sebe?
Honza chtěl odmalička žít podle sebe. Tehdy nemohl, ještě musel poslouchat rodiče. Říkali mu, že dokud je malý, nemá rozum. Když pak dospíval a blížily se osmnáctiny, znovu slyšel, že ještě nemůže žít podle sebe. Rodiče za něj rozhodli, že má jít na vysokou, dokonce mu ji i určili, a i když se od rodičů odstěhoval, v zaměstnání mu zase nadřízený vysvětloval: „Honzo, aby sis mohl v práci dělat, co chceš, a nemusel jsi nikoho poslouchat, musíš sedět hodně vysoko!“ A tak znovu poslouchal ty nad sebou, aby se dostal mezi ně. A ani pak to neskončilo. Když se dostal úplně nahoru, nad ním pořád někdo byl – majitel.
Vlastně odmala tak Honza vstával s otázkou: „Ach, co se dnes ode mě očekává?“ Byl vychován tak, aby mu záleželo na tom, aby se druhým zavděčil. Doufal, že pak konečně jednou bude šťastný. Nebyl ve skutečnosti nikdy. A já mu vysvětlil proč. Jeho spokojenost totiž byla závislá na cizích náladách, jeho kariérní úspěch na cizích soudech, ocenění, uznání.
I to je průšvih, do kterého může spadnout kdokoli z nás, i náš vlastní partner. Jednou přijde domů zlomený, nebo se nevrátí vůbec. Uzavře se do sebe, požádá nás o čas, o pauzu, a my si budeme myslet, že chyba je v nás. A přitom si jen potřebuje ujasnit 9 důvodů, proč přestat žít výhradně podle druhých:
1. důvod: Nemáme žádnou povinnost žít podle druhých
Předně, vyřešme „legislativní rámec“. Ani my sami nemáme se životem žádnou dohodu, podle které by nám měl dávat to, co od něj očekáváme. Podle toho se k nám život chová. A stejnou smlouvu nemáme ani s kýmkoli druhým. To znamená, že můžeme dělat to, na čem nám záleží. To, co považujeme za správné, a to od chvíle, kdy jsme zodpovědní sami za sebe.
Jak píšu v FC Kurzu Cestou vnitřní síly, který bude následně pokračovat tématem Jak čelit manipulaci, rodiče se snaží nás přesvědčit, že jsme jim i v dospělosti povinováni, respektive dlužni. Jenže z hlediska psychologie to můžeme vnímat i naopak. To totiž nebyl náš nápad přijít na tento svět. Chtěli to naši rodiče. Takže oni nám jsou – touto obrácenou optikou – všechno dlužni.
Dítě není klonem svých rodičů. Dítě má jinou DNA, je odlišnou osobností. Možná má tělesné podobnosti, možná – vlivem dlouhodobého návyku – odkoukalo jisté povahové rysy a považuje za normální to, čemu ho rodič vystavil, nicméně pořád má své vlastní kritické myšlení a může rozporovat, zpochybňovat rodičovu pravdu. Tak to chtěla příroda.
Každý jsme jiný. Nedělejme tedy věci jen proto, že někdo jiný očekává, že je uděláme. Přemýšlejme. Vnímejme svůj cit. Sledujme, co nám dělá dobře, a co špatně. Jinak budeme žít život jiné osoby, ne svůj. Naplňovat možná její štěstí, ale určitě ne své.
2. důvod: Nepotřebujeme, aby nás někdo držel za ruku na každém kroku
Mnoho lidí žije v domnění, že za ně někdo vyřeší jejich problémy. Jenže druzí mohou jít po našem boku, když prožíváme těžkosti, ale nikdy nepůjdou v našich stopách, v našich botách. Ať jsme obklopeni sebevětším hloučkem, stále jdeme sami. A je to opět dobře.
Naučit se jít sám znamená umět být nezávislý. To se hodí. Ne každý, kdo s námi v životě odstartuje, s námi doběhne do cíle. Nemá cenu se hroutit, že nás někdo opustil (názorově či bytostně), protože na to má každý svobodné právo. Ani my nepotřebujeme něčí souhlas k tomu, abychom mohli růst. Chyby umíme dělat sami. A učit se z nich můžeme také – i bez zbytečného tlaku třetí osoby.
3. důvod: Nikdo nás nezná lépe, než se známe my sami
Někteří lidé nás rádi hodnotí. Doufají, že když uvěříme jejich soudu, dostanou nás pod svůj vliv. Že začneme být závislí na tom, co o nás říkají, a podle toho budeme i tvární. Upřímně je mi líto každého, kdo si dělá velkou hlavu z cizích komentářů a soudů.
To, jak působíme na ostatní, se obvykle vzdaluje tomu, jací opravdu jsme. Cizí projekce naší osoby je ovlivněna jinými zkušenostmi, názory, geny, metodikou rozhodování, a samozřejmě hlavně momentálními náladami a rozpoložením. Ve dvou různých chvílích nás tentýž člověk může posoudit úplně jinak, protože v první řadě záleží na tom, jak se cítí on sám. Pro negativního člověka budeme vždy špatní, pozitivnímu vždy budeme stát za povzbuzení.
Jak varuji v FC Kurzu Cestou vnitřní síly, i kdyby se názor...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům