Ego znamená Já.
Mít ego znamená myslet na sebe.
Být egoista znamená myslet jenom na sebe. Mít na hodnotovém žebříčku jedinou položku, a to jest Já.
Ego máme všichni. A je to dobře. Ego nám umožňuje postarat se o sebe. Jen tak můžeme přežít a postarat se posléze také o druhé.
Hlasem ega hovoří palubní reproduktory v letadle: Dojde-li k poklesu tlaku vzduchu v kabině, objeví se kyslíkové masky. Tu nasaďte nejprve sobě, pak teprve dítěti. Postarat se prvně o sebe je totiž základní předpoklad, aby člověk mohl pomoci druhému. Aby na to měl vůbec energii, musí si ji předně zajistit pro sebe. O to usiluje ego. Ego je hlas přežití, pudu sebezáchovy, esenciální přirozenosti, který máme v sobě od prvního momentu. Řveme o pomoc, kdykoli cítíme nepohodlí – máme hlad, potřebujeme přebalit, chybí nám pozornost. Ego není problém. Ego pomáhá vyřešit problémy. Něco jiného je však ZBYTNĚLÉ ego. To problémy naopak působí, neřeší a škodí druhým i nám samotným, aniž si to jsme schopni připustit.
Ale to již víte z mé knihy L.E.Ž. – o třech příčinách lží, falší, přetvářek, pomluv, zrad, nevěr či manipulací. Ego je to E, prostřední písmeno v názvu knihy.
Jak ho přemoci, když příliš zbytní? A jak se to vůbec stane?
Jen já
V uzavřené skupině jste se mě zevrubně ptali na článek Proč jsem se stal primitivem aneb 5 způsobů, jak si nekomplikovat vztah. Mimo jiné v něm popisuji rozdíl mezi pojmy jednoduché a snadné. Na egu to lze dobře ilustrovat: Pomáhat druhým není snadné. Budovat vztah není snadné. Řešit problémy není snadné. Cokoli není snadné, není pro zbytnělé ego.
NEzbytnělé ego ví, že pomoci druhým je způsob, jak svým způsobem pomoci i sobě. Cítíme-li se užiteční, prospěšní, oceňovaní, je to pohlazení pro ego. Proč se tedy někdo rozhodne utíkat od problému, nepomáhat, ale srážet, raději zbořit vztah, než ho stavět? Ano, odpovídáte správně: Protože má již zbytnělé ego. To, které neříká: Já, na prvním místě já. Ale: Já, na jediném místě já.
Egoista věří, že se bez druhých lidí rozhodně obejde. Že je nepotřebuje. Druzí ho nezajímají. Ignoruje jejich potřeby, jejich zranění i je samotné. Věří, že sám si vystačí. Jeho zbytnělé ego si jde pro zkušenost, že je to lež. Žádný člověk nedokáže všechno sám. Člověk je totiž nedokonalý, a hlavně je součástí života. Život je změna. Výkyvy vlastních nálad, ale také výkyvy osudu. I bez vlastního přičinění můžeme lusknutím prstu padnout na dno. Nemusíme v ničem selhat. Stačí, že selže systém, ve kterém žijeme. Vypukne válka, covid… jakákoli krize, kterou jedinec nemůže ovlivnit, a co bývalo, není. Člověk se ocitne bez práce, obživy, střechy nad hlavou a potřebuje pomoc. Přestane věřit v systém, ve svou vlastní sílu a potřebuje pomoc. Jediný moment mu může vzít zdraví – stačí chyba cizího člověka za volantem – a potřebuje pomoc. Najednou poznává, že sám se bez druhých neobejde. To je život.
Být egoista, myslet jenom na sebe, znamenalo v historii automatickou záhubu. Člověk musel spolupracovat, aby přežil. Člověk totiž není největší, nejsilnější ani nejrychlejší živočich. Sám proti řadě zvířecích druhů v holém souboji neobstojí. Jeho historickou pomocí byl oheň a mozek. Oheň, jak poznal, odhání divou zvěř. A mozek ho naučil, že když se dva lidé u ohně v noci střídají, jsou oba v bezpečí, a přitom si odpočinou. Být však pro nespolehlivost nebo sobectví vyhnán od ohně, to se pro osamělého jedince v divočině rovnalo jisté smrti. Tak si pralidé své ego udrželi v rovině spolupráce. Kdo nespolupracoval, nepřežil. Dnes však opět zbytnělému egu otrnulo. Pohodlný život umožnil egu přemýšlet snadně. Jen já, ignorovat druhé.
Bez šance na dlouhodobý vztah
V uzavřené skupině, a já si toho vážím, mě oslovují i lidé, kteří zbytnělé ego měli a pochopili, že je to krátkozraké. Nebo ho stále mají a učí se s ním pracovat, oslabit ho na užitečnou míru. Ano, v uzavřené skupině jsou i egoisté. Definuje je 5 rozdílů mezi Chlapy a Chlapečky. Už prozřeli a alespoň v tomto vyzráli. Jen nevědí, za jaký konec to vzít, aby egoisty být přestali.
Zbytnělé ego je totiž člověku samotnému soupeřem. V 5 rozdílech mezi Chlapy a Chlapečky vysvětluji, v čem všem. Ego znamená Já, tudíž zbytnělé ego znamená bojovat se sebou samým. S tím, co jsme dosud považovali za jediné správné a normální. S tím, co je nesnadné přiznat si. Ano, je to souboj s nesnadností. Změnit se z egoisty v člověka připraveného na dlouhodobý vztah je mnohem těžší než to znovu odložit a znovu druhého raději ponížit a potupit. Zůstat sám, “jeho chybou”, “nedostatkem druhého”; jak jinak, jako vždy.
Přáli jste si na toto téma klubový článek. Prosím, zde je. Ukážu Vám, jak se dá z pohledu psychologie a psychoterapie pracovat s člověkem, který chce přeprat sám sebe a ze sólisty se stát týmovým hráčem. Když je to nesnadné. Když se to zdá absurdně komplikující život. Proč řešit ještě problémy někoho jiného, když mám svých problémů dost? Proč se zdržovat s nějakou odlišnou osobou, která má rozdílné spády, potřeby a hodnoty, když mohu žít bez kompromisů a omezování se? Proč budovat rodinu, když i děti jsou záruka starostí a limitují člověka?
Připravte se, že Vaše zbytnělé ego bude řvát, odmítat. Avšak jen proto, že nechápe, že mít vztah znamená být silnější než sám. Tedy, za předpokladu, že v tom vztahu nejste s egoistou.
Pojďme si to ukázat jednoduše, polopaticky, krok za krokem:
Geneze ega
V knize L.E.Ž., zejména její druhé části o egu, tomu věnuji enormně místa, proto zde alespoň telegraficky: S egem se rodíme. Ego nám pomáhá nebrat ohledy na okolí, když cítíme, že nám jde o život – když potřebujeme jíst, pochovat, jinak opečovat. Už jako novorozenci jsme řízeni egem nonstop. Je nám lhostejné, že je rodič unavený, řveme. Je nám jedno, že za zdí spí náš soused po noční směně, řveme. Nic jiného nás nezajímá, jen my. Výchova nám pomáhá ego obrušovat. Jako surový diamant. Ostatně, náš život je proměně ze surového diamantu v briliant obecně velmi podobný. A tím se stáváme smysluplnými i pro společnost. A sami poznáváme, jak může okolí prospět nám, respektive jak nám prospívá už dávno, od narození.
To všechno je o obroušení ega a pochopení Nejsem jenom já. Nesmím být jenom já. Budiž, já jsem pro sebe na prvním místě, ale na dalších musejí být i jiné hodnoty, abych spíše přežil.
Dosáhnout tohoto mentálního pokroku znamená nastoupit cestu skutečného bohatství. Kdo se zajímá i o druhé, má šanci být užitečný, úspěšný, podporovaný. Když je jemu samotnému zle, má větší šanci, že mu někdo pomůže nazpět. Ale musí pracovat na sobě. Mimochodem, ukážu to na již zmíněném symbolu materiálního bohatství.
Víte, co je tohle?
To je surový diamant. Tak vypadá začerstva poté, co je získán z hlubin Země. Tak vypadáme i my, když se narodíme, případně vztah, který je na začátku.
Toto je pouze potenciál. Uvnitř je hodnota, ke které se ovšem musíme náročně dopracovat. Na tom surovém diamantu, bolestně odděleném od diamantonosné horniny, je množství kazů. Jako v člověku nebo počínajícím vztahu. Ano, tak můžeme druhého vnímat, když spatříme jeho chyby. Každý nějaká má. V té chvíli se lidé dělí na dvě skupiny.
Ta první ten ošklivý kámen pro jeho kazy odmítne. Rozhodne se hledat jiný, dokonalejší, “se kterým nebude tolik práce”. Druhá skupina v tom ošklivém káčátku uvidí potenciál, hodnotu.
Jako brusič. Nebude se dívat na povrch, ale dovnitř. Na to, co by mohlo být pod povrchem:
Tato druhá skupina začne to ošklivé káčátko opracovávat. Postupně vyhledává pokud možno všechny jeho kazy, aby jich člověka zbavila. Je to strašlivá a nekonečná práce. Brusič by mohl vyprávět. Broušení, leštění… A to všechno jen pro chiméru, co kdyby se podařilo dostat k hodnotě, která je uvnitř.
Nechat ty kazy být, neřešit je, rozhodnout se pro snadnou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům