Dnes je to přesně dvacet let, co jsem jel poprvé rychlovlakem. Na trase z Francie do Švýcarska jsem vyhlížel z okna, když jsem na sobě ucítil něčí oči. V kupé jsem zpozoroval muže, který si mě zamyšleně prohlížel, pak se osmělil a řekl: “Závidím Ti…”
Zatvářil jsem se udiveně. A tak pro vysvětlení dodal: “Závidím Ti mládí. To, že se ještě můžeš vyhnout těm chybným rozhodnutím, které jsem udělal já, a za dvacet let na tom být mnohem lépe než já.”
“Jakým chybám?” vyhrkl jsem.
Proč na to vzpomínám? Protože mi čtenáři mých FC Kurzů, ve kterých ukazuji řešení konkrétních psychologických problémů, často pokládají otázku: Jste tak dokonalý? Nikdy jste žádnou chybu neudělal? Je to právě naopak. Udělal jsem mnoho chyb, mnoho rozhodnutí, kterých dnes lituji, a právě proto chci, aby jich nelitovali jiní lidé. Právě proto, že jsem je udělal, vím, jak snadno se dělají a jak těžko odčiňují. V každém z FC Kurzů (dle Vašeho konkrétního tématu si vyberete zde) vysvětluji, kam konkrétní problém až vede a jak mu lze z pohledu psychologie, psychoterapie i psychoimunologie zabránit či ho řešit.
Nepodceňujte to, prosím. Alespoň ne tak jako já, když jsem se rozhodl přece jen poslouchat neznámého spolucestujícího ve vlaku…
Co jsem ve 27 letech nevěděl
Samozřejmě vím, že nikdo nejsme neomylný. Určité chyby musíme prožít. Jsou však i takové, které je možné neudělat, a přesto nabýt zkušenost – stačí se ponaučit z chyb druhých.
Jako sedmadvacetiletý, když jsem seděl v tom vlaku, jsem nevěděl ještě mnohé. Třeba to, že svým vlastním postojem mohu svůj život zruinovat, ale i restartovat víc, než to dokáže kdokoli jiný. Že mohu promarnit příštích dvacet let jako nic. A že se pak může stát, až mi bude sedmačtyřicet, že bych si ze všeho nejvíc přál, aby mi zase bylo sedmadvacet a já mohl některá svá rozhodnutí vrátit. Jenže nepůjde to. A proto, prosím, už nikdy neudělejte tato chybná rozhodnutí:
1. chybné rozhodnutí: Snažit se ve všem zavděčit svému okolí
“Kdo vlastně jsi?” zeptal se mě muž ve vlaku.
Řekl jsem mu jméno, věk, povolání. Zasmál se. Opakoval otázku, trval na ní. Aha, pochopil jsem, ptá se mě na mou bytostnou podstatu. A vtom jsem se přistihl, jak jsem zaváhal.
“Já vlastně nevím. Kým bych podle Vás měl v životě být?”
Bylo to trapné. Uvědomil jsem si, že už od dětství hlavně plním něčí očekávání. Odmala jsem byl vychováván v přesvědčení, že šťastný budu jedině tehdy, když budu žít tak, jak je správné podle druhých, tak, aby mě druzí chválili. Byl jsem tak přirozeně veden k tomu, abych se stal co nejlepší verzí svých rodičů, šel po cestách, které mi oni vytyčili, a dosahoval snů, jež mi oni stanovili. Ale muž se mi nesmál. Byl to i jeho příběh.
“Za dvacet let zjistíš,” řekl mi, “žes měl najít více odvahy osvobodit se od názorů druhých a hledat své vlastní sny. Nedat se zmást tím, že Tě lidé od nich budou odrazovat, protože pro ně je důležitější, abys uskutečňoval jejich sny. Budou Ti říkat, že splnění Tvých snů je nemožné. Po dvaceti letech už pochopíš, že většina snů se nenaplní jenom proto, že v ně přestaneš věřit.”
2. chybné rozhodnutí: Vyhýbat se všemu nepohodlí
“Vyšel bys tamtu horu?” ukázal nahodile do krajiny.
Nechápal jsem, proč bych tam měl jít. Co bych z toho měl. Navíc je to pracné. Tady v kupé je fajn.
Muž mi vyprávěl o svém dětství, kdy měl také obvyklou logiku: Budu-li se v životě vyhýbat všemu nepohodlí, prožiju život v pohodlí. On už ale věděl, že tak to nefunguje. “Všechny sny, po kterých toužíš, protože jsi jich ještě nedosáhl, jsou za hranicí Tvého pohodlí. Žití na gauči tak nejenže sny nesplní, ale učiní člověka časem rozmrzelým, protože změna je život,” řekl mi.
“Překonávat diskomfort, nejrůznější strachy a negace ze své nebo cizí hlavy je samozřejmě nepohodlné. Nicméně fenomenální zážitky a emoce nabýváš jedině tehdy, když se snažíš jít proti tomu, čeho se bojíš a do čeho se Ti nechce. Překonávání sebe sama posiluje člověka i jeho hrdost. Když Edmund Hillary jako první člověk vystoupal na Mount Everest, řekl: ‚Ta největší hora, kterou jsem musel pokořit, byla ve skutečnosti ve mně.‘ Pochybností a strachu se totiž nikdy nezbavíš, budeš-li se vyhýbat tomu, čeho se bojíš. Chceš-li mít pohodlnější budoucnost, musíš dnes investovat do dočasného nepohodlí. Tak jako chceš-li mít lepší kondici, musíš ji dnes namáhavě budovat.”
3. chybné rozhodnutí: Čekat, čekat a zase čekat na zázrak
“Co čteš?” obrátil mou knihu titulní stranou na světlo. Uznale přikývl. Jako sedmadvacetiletý jsem byl obložen životopisy úspěšných mužů. Věřil jsem, že jednoho dne budu jako oni, a tak jsem o nich četl. Problém byl, že nic jiného jsem pro to nedělal. “Už se stal zázrak?” usmál se muž. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, ještě jsem se úspěšným pořád nestal.
Nevěděl jsem, že pokud chci v životě něčeho dosáhnout, nestačí jen číst, je třeba konat. Vyprávěl jsem mu, že jsem právě viděl film Tajemství a v něm popsané tři mocné procesy: Žádej, věř a přijímej. Ano, autorka říkala, že si stačí rozmyslet, čeho chci dosáhnout, zavřít oči a moc si to přát, a pak už to přijde. Muž se rozesmál. “V těch jejích procesech chybí ten nejdůležitější. Je to: Něco pro to, člověče, taky UDĚLEJ!”
Jenže to jsem nechtěl slyšet. Muset za cílem vykročit je náročné. I proto jsem v každé chvíli věděl, proč nevykračuji. Měl jsem nekonečně důvodů… Ještě není ten správný čas. Ještě nejsem připraven. Ještě nejsem dost dobrý. Ale ten muž mi svou otázkou odpověděl. “Už se stal zázrak?” Ne. Moje schopnosti se samy od sebe nezlepšovaly.
Muž se uvelebil v sedačce: “Tak dlouho budeš čekat na někoho, kdo Tě zachrání, až zjistíš, že tím hrdinou musíš být Ty sám. Ano, že Ty jsi ten, na koho celou dobu čekáš! Jedině Ty musíš začít podnikat kroky. Jinak budeš celý život hořce sledovat, jak jiní uskutečňují své sny, přemýšlet, kde vzali tolik štěstí nebo odvahy, závidět jim, a přitom nikdo nevyvolá Tvé jméno se slovy: ‚Už jsi na řadě… Teď budeš šťastný Ty!‘ Ne. Ve skutečnosti nikdo Ti neukáže cestu. Nikdo jiný ji totiž nezná. Jen Ty máš v sobě všechny odpovědi. I na tu základní otázku: Kudy je nejlepší jít? Poslouchej své srdce. Vnímej své pocity. Nedělej to, co Tě činí nešťastným, pokračuj v tom, co Tě činí šťastným. A hlavně jdi. První krok je nejtěžší, nejdelší i nejdůležitější, protože je to krok od ničeho k něčemu. Stačí první nejmenší krok. Pak se objeví další kus cesty i další odpovědi.”
4. chybné rozhodnutí: Navždy uvěřit, že to nedokážeš…
“To nedokážu.” Řekl jsem to, co mě napadlo už mnohokrát. Že to, co chci, nejde dokázat.
“Nehledej důvody, proč něco nejde. Hledej způsoby, jak by to mohlo jít,” opakoval muž. “Každý, i ten nejmenší krok znamená poznání a zkušenost. I neúspěch je součástí cesty k úspěchu. Všechny výmluvy v Tvé hlavě jsou lež. Uvěříš-li jim, promarníš svůj život sebelimitováním. Všechno, na co pomyslíš a čemu jsi ochoten něco obětovat, můžeš dokázat. Zajímej se o pozitivní rituály, které v Tobě postupně vypracují sebedůvěru. A neboj se velkých cílů. Každý velký cíl lze rozdělit do malých cílů, která přinášejí malá vítězství, ale i s těmi přichází velká radost.”
Na tyto metodiky jsou vypracovány jednotlivé FC Kurzy. Stačí si vybrat téma, které Vás pálí.
5. chybné rozhodnutí: Bát se navždy vlastních omylů
“Čeho se nejvíc bojíš?” zeptal se mě.
Tehdy to bylo jasné. Veřejného opovržení, zesměšnění, ostudy. Bylo to pro mě jako pětka od učitele, a s tím související výprask rodičů. Udělat chybu pro mě znamenalo způsobit si bolest. A tak jsem se hlavně bál svého vlastního selhání. Myslel jsem, že když se o nic nebudu snažit, vyhnu se omylům. Netušil jsem, že se tím dopouštím největšího omylu v životě.
“Objevit své vlastní rezervy a dopustit se omylů znamená předpoklad nápravy. Na tom stojí proces lidského učení,” řekl muž. “To, že hned nedostaneš to, po čem toužíš, není důležité. Někdy nedostat od života to, co nejvíc chceš a očekáváš, je to největší požehnání, protože se Ti alespoň mezitím ještě pootevřou dveře k pokoře, skromnosti, vytrvalosti, trpělivosti, tedy k energiím, které upotřebíš vždy v budoucnosti. Neboj se dělat nové chyby. Nabudeš poznání, podstoupíš cenné lekce a získáš životní zkušenosti, které bys jinak minul.”
Muž mě učil s poděkováním přijímat i špatné, neúspěšné dny a události ve svém životě. Říkal, že je to jako s puzzle. Některé dílky možná vypadají podivně, ale bez nich by obraz nebyl celistvý. Dokonce ty nejpodivnější kousky dávají kompletní mozaice smysl a barvu.
6. chybné rozhodnutí: Neučit se už nové věci
“Koho čtete Vy?” osmělil jsem se.
Muž si zaťukal na čelo. “Nejen čtu, ale hlavně myslím na to, co jsem přečetl. Nyní mám v hlavě myšlenku Mahátmy Gándhího: Žij, jako bys měl zemřít zítra. A uč se, jako bys měl žít navždy.“
“Co to znamená?”
“Že život je opravdu jako kniha, a ti, kteří se přestanou vzdělávat, přečtou z té knihy sotva pár stran. A to je škoda.”
I proto je podle něj klíčové otevřít mysl a srdce novým nápadům, výzvám, prožitkům. Říkal, jak se mi rozšíří rozhled, když najdu odvahu vyslechnout si i jiné názory a na tytéž věci pohlédnout i z jiných úhlů. Tím mě učil empatii. “Jestliže nerozumíš životu, není to chyba života, ale Tvoje. Nepřestávej hledat cesty, jak mu porozumět – objevuj a uč se. Ptej se a přemýšlej. Poznání Tě provede krásami, o nichž nemáš ani ponětí.”
7. chybné rozhodnutí: Raději mlčet než říct, co považuješ za správné
Ze školy jsem tohle neuměl. Ve škole byla jen jedna pravda. Ta oficiální. Neexistovala diskuse, alternativní názor. Co řekl učitel, bylo svaté. Pokud jsem to viděl jinak, byl jsem v lepším případě vyzván, abych mlčel, v horším případě jsem byl napomenut špatnou známkou. Tím jsem se učil, že na mém názoru nezáleží. Že nemám právo na vlastní myšlenku, je-li odlišná od té oficiální. Že když si myslím něco odlišného, jsem porouchaný a musím hledat způsob, jak pochopit oficiální výklad.
To mě naučilo mlčet před autoritami, měl-li jsem jiný pohled. Dokonce se i bát, aby nevyčetly z mé tváře, že cítím něco jinak. Bylo by zle. Nezapomenu, jak jsem pak zíral na svou pracovní smlouvu, kde bylo uvedeno: “Mzda stanovena dohodou.” Ale žádná dohoda neproběhla, mzda mi byla prostě určena. A já mlčel. A čím víc jsem mlčel, tím víc jsem stoupal v kariéře. Načež přišel moment, který to změnil. “Dohodneme se tak, že ji vyhodíte, ano?” Řeč byla o mé nejschopnější kolegyni, která měla tu smůlu, že byla krásná. A můj nadřízený ji chtěl. Ve výtahu. Ona odmítla. To zranilo jeho ego. Chtěl ukázat, že má nad ní moc. Tak mi nařídil ji propustit. Bez jakéhokoli odstupného. “Najít na její práci vadu”, která by ji z právního pohledu nejen připravila o odstupné, ale ještě jí pošpinila životopis natolik, aby jen tak nesehnala novou práci. Aby musela za mým nadřízeným přilézt sama a po kolenou. Až do výtahu…
Tehdy jsem poprvé promluvil. Řekl jsem mu, co si o něm myslím. I o jeho manipulacích. Dal jsem výpověď. A tu kolegyni vzal s sebou. Na lepší místo. Najít ho nebylo tak těžké. Stačilo, aby tam bylo povoleno mít svůj názor a říct ho, může-li společnosti prospět.
8. chybné rozhodnutí: Vzdorovat minulosti a odmítnout realitu
“Proč vlastně stojíš a bojíš se omylů?” zajímal se muž.
“Protože jsem udělal spoustu chyb, které mě bolí, a nechci zažít další.”
“Bral bys stroj času a možnost opravit to, co jsi pokazil?”
Přikývl jsem. “To by byla škoda. Připravil by ses o veškerou hodnotu nabytých ponaučení a dosažených zmoudření.” (Věnuji se tomu i v kapitole Stroj času v knize L.E.Ž.)
Vyprávěl jsem mu o historce z mých dvaceti let, která mě dovedla až na železniční most a k rozhodnutí skočit (více o tomto příběhu i psychologickém řešení, které mi tehdy pomohlo vidět ještě v životě smysl, píšu v knize Sami). O své první partnerce, která mě podvedla, a já nenáviděl toho muže, k němuž odešla. Miloval jsem ji a přál si, aby se ke mně vrátila. Než mi došlo, že přece nepotřebuji po svém boku ženu, která mě podvede, ale naopak tu, která mě nepodvede. A tak, když mi později ta dívka měla potřebu napsat: “Jsem tak šťastná! Víc než s Tebou!”, měl jsem upřímně velkou radost. Protože se zvýšila šance, že se ke mně už nebude chtít vrátit.
9. chybné rozhodnutí: Kvůli jednomu nevydařenému vztahu nedat šanci už žádnému jinému
I muž zažil zklamání z nepodařené první velké lásky. I s ním to zatřáslo. Když jsem mu převyprávěl, jak jsem se z nejhoršího dostal já (viz kniha Sami), zeptal jsem se, co pomohlo pro změnu jemu. Usmál se a řekl anglicky: “You can choose to become BITTER or BETTER!” Tedy: “Můžeš si vybrat, jestli zahořkneš, nebo se posuneš.” A hořkost, tak jako já, v životě neměl rád.
Život mi ukázal, že čím hořčejší je minulost, tím sladší může být přítomnost. Stačí jen dát šanci novému vztahu. Čím hořčejší byl ten předchozí, tím víc totiž pak oceníme ten následující, je-li sladší. Ba připadá nám neskonale sladký. Jako postel po namáhavé cestě – i ta, která se ještě ráno zdála tvrdá, je večer už ta nejměkčí.
10. chybné rozhodnutí: Zatvrzele neodpouštět
Aby se člověk vydal za sladkou budoucností, musí pochopit rozdíl mezi slovy prominout a odpustit. Dlouho jsem si myslel, že jde o totéž. Že když neprominu, neodpustím. Že když prominu, odpouštím. Přitom je to přesně naopak.
Prominout znamená pardonovat – přijmout omluvu, vzít viníka na milost, dát mu druhou šanci, pokračovat s ním ve vztahu. Jenže odpustit je opak – přijmout i tu omluvu, která nedorazila, neřešit viníka, natož pokračování ve vztahu s ním. Nemazat jeho chybu, nedávat mu už...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům