Představte si, prosím, že čekáte na kamaráda před kinem. Měli jste spolu jít na domluvený film.
Kamarád Vám však na poslední chvíli zavolá, že změnil rozhodnutí. Že jde s někým jiným někam jinam.
Budete na něj před kinem čekat dál?
Pokud si při mé otázce klepete na čelo s tím, že přece nejste blázni, pak je z hlediska psychologie ještě zásadnější otázkou, proč někteří lidé nekonečně čekají “na Godota”…
Čekání na někoho, kdo nikdy nepřijde
“Odešel. Ale vrátí se. Já to vím. Jednou se určitě vrátí. Jednou mě určitě docení. Jednou se změní…”
“Rozvede se, říkal to. Přece si s manželkou nerozumí. Přece mě miluje. Přece plánuje, že budeme spolu. To všechno mi už tolikrát říkal. A že se už dlouho neozývá nebo nechává zapírat? Určitě to má nějaký pochopitelný důvod, jen já ho momentálně nechápu.”
“Našel si jinou, ale tu nemůže milovat, ona jde jen po jeho majetku. On to určitě prokoukne, jednou…”
Stále stejnými slovy, jako kolovrátek, začínají mnohé popisy Vašich trápení v uzavřeném klubovém prostředí, které jsem založil proto, abyste se měli kde a komu svěřit s tím, co Vás tíží. Bolí mě to číst, protože nejvzácnější hodnotou v lidském životě je čas a marnit ho je hřích. Největší problém však je, CO Vás nutí marnit svůj čas. Z Vašeho pohledu je TÍM naděje.
Václav Havel přitom naději definoval přesně: “Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.” To, co cítíte při čekání na Godota, tedy ve skutečnosti není naděje. Protože Vy jste přesvědčeni, že to dobře dopadne. To není naděje, ale ve skutečnosti iluze.
Iluze brzdí člověka tam, kde už dávno neměl být. Tam, kde marní čas. Tam, kde se snaží dopisovat čárku, ačkoli život tam už udělal tečku. Člověk v iluzi neslyší, nevidí, nevnímá realitu; ani nechce, protože je bolestná, nesnesitelně bolestná; a ta bolest varuje: “Člověče, tohle je špatná cesta!” Ale protože člověk signál ignoruje, čeká dál. Na něco, co nikdy nepřijde.
Proč to vím
V článku Jak jsem se stal primitivem jsem popsal, jak si zjednodušuji život. Například: Když něco nevím, zeptám se. Ano, abych pochopil pravdu, komunikuji i s protistranou. Tak se dozvím to, co Godot čekajícímu partnerovi z různých důvodů do očí neřekne. Neodváží se, bojí se, nechce způsobit zranění. Ale mně přizná: O vztah ve skutečnosti nemá zájem.
Ale čekající mi nevěří. Myslí si, že iluze je jeho instinkt. Ta bláhová představa, že ten, “kdo je nyní šťastný s někým jiným, bude jednou šťastný se mnou”, respektive “kdo fakt, že by se mnou mohl být šťastný, nyní nechápe, to zajisté brzy pochopí”, je v jeho mysli skutečností. Skutečností jen v jeho mysli. Ne v reálném životě.
Strašně mě tyto případy trápí. A nejen mě, trápily už před sto lety Samuela Becketta. Irský dramatik proto napsal absurdní divadelní hru Čekání na Godota, kdy diváci v hledišti i herci na jevišti celé představení čekají na postavu, která vůbec nepřijde. Divadlem hřmí smích. V životě to však bývá o hodně hořkých slzách. Protože čekajícímu uniká mezi prsty to, co už nikdy nejde vrátit zpátky. Čas. Čas, po který mohl být už dávno šťastným s někým jiným.
Moje cesta
Problému jsem věnoval tři knihy: JáMy spřízněných duší (jak rozlišit, kdo je skutečnou spřízněnou duší, a kdo ji představuje jen v naší iluzi), Sami (jak přijmout náhlou osamělost) a L.E.Ž. (jak ten, kdo naší láskou momentálně pohrdl, může časem prohlédnout, potažmo jak on může vrátit čas, když my už jsme se emocionálně odpojili).
V tomto klubovém článku, dalším na Vaše přání (jste-li členy klubového prostředí, máte přístup již k více než 5000 takových článků), proberu svá doporučení, týkající se nejbolestnější části – odpojení se nejen od milovaného člověka, ale i od veškeré minulosti, spojené s nadějí, vírou a vnitřními přesvědčeními, která se však, pokud jde o skutky, proměnila v prach.
Pojďme si to objasnit krok za krokem:
Iluze versus realita
Magda mi napsala: “Odešel ode mě. Přitom neměl reálný důvod. Vrátí se ke mně, já to vím.” Psala, jako by měla intenzivní intuici a věštecké schopnosti. Když mi však totéž tvrzení měla zopakovat do očí v pohodlí mé kanceláře, oči rychle sklopila a zakryla si je. Protože jí vyhrkly slzy. Realita byl taková, že ani ona tomu nevěřila. Ale chtěla. To je první znak čekatelů na Godota. Sami sebe přesvědčují o tom, v co vnitřně už nevěří.
Oslovil jsem Magdina ex-partnera. Přišel do mé kanceláře i s novou přítelkyní. Nebyl to žádný překotný románek, vztah spolu měli už roky. “Samozřejmě, že jsem měl důvod k odchodu, jen Magda ho nechtěla slyšet a přijmout. Nehodlala něco pro mě důležitého změnit. Proto mi vztah s ní přestal vyhovovat. Proto jsem odešel k přítelkyni, která mi vyhovuje víc. Chápete? Jsem šťastný. Věřím, že s touto novou ženou budu do konce života. A i kdybychom se rozešli, k Magdě se nevrátím. To raději budu sám a hledat JINÝ, vyhovující vztah.”
Když jsem Magdě tato slova tlumočil, paradoxní bylo, že se nedivila, znala je. Přesto dál opakovala: “Vrátí se, já to vím.”
Psychologie tomu říká kognitivní disonance.
Emoce versus rozum
Základním úkolem psychologa je porozumět. Nesoudit, ale pochopit. A pochopit Magdu bylo snadné.
Svého ex-partnera milovala. Tedy potřebovala. Bez něj trpěla. Utrpení je absolutní bolest. Psychická bolest bez konce. Přičemž v psychologii platí: Čím silnější jsou emoce, tím slabší je pak rozum. Čím více je v člověku emocí, tím slabší jsou jeho rozhodnutí a reakce z hlediska racionality. Ano, Magda byla iracionální a plná emocí. Negativních emocí. Negativní znamená opačné. Tedy takové, které vedou ke krokům, jež způsobují ještě větší poškození člověka.
Kdo čte moje knihy nebo moje tištěné kurzy, ví, co je negativní spirála: Negativní emoce vytvářejí jen negativní myšlenky. Negativní myšlenky plodí jen negativní činy. Negativní činy vedou jen k negativním výsledkům. Negativní výsledky způsobují ještě negativnější emoce. A tak pořád dokola. Ve spirále, která zatlačuje člověka do dna.
Protože negativní emoce neumějí vytvořit pozitivní myšlenky, činy ani výsledky, a člověk si v takovém rozpoložení sám nepomůže, je součástí pudu sebezáchovy psychický mechanismus – automaticky započne kognitivní disonance. Zjednodušeně řečeno: To, co víme (a strašně to bolí), se najednou přepíše v to, v co věříme (a bolest to utiší). Naše iluze nás uchlácholí. “Co když se všechno změní? Určitě se všechno změní! Pojď v to věřit.”
To není rozum. Ten by řekl: “Nebyla jsi mu dost dobrá? Odešel? Tak ať. Alespoň po Tvém boku uvolnil místo pro někoho jiného, komu dost dobrá budeš a kdo neodejde! Raduj se!” Nebo: “Že si Tě nevážil jeden člověk, neznamená, že si Tě nebude vážit jiný člověk. Vzhůru za ním, najdi si ho!” Rozum by pomohl Magdu ihned odpojit od utrpení. Ale ten byl uřván emocemi.
Dočasná pomoc
Sebezáchovné mechanismy jsou určitě dobré. Ale všeho s mírou. Je to jako se stresem. Je-li člověk ohrožen, pocítí stres. Ten mu má pomoci neprodleně a bezmyšlenkovitě soustředit ve svém organismu veškerou volnou energii pro útěk, útok nebo ukrytí. Vypne se hlava, vypnou se emoce, zůstane jen čin směrující k výsledku – přežít. Stres ale pomáhá jen krátce. Víc ani není třeba: laň, která uniká před lvem, se buď rychle zachrání, nebo rychle padne. Energie je třeba okamžitá a zbytek se uvidí. Jenže člověk se naučil stresovat dlouhodobě.
Představte si motor, který nažhavíte na extrémní výkon. Abyste rychle ujeli hrozícímu nebezpečí. Vystřelit, zmizet, a pak si ulevit – dát motoru zase odpočinout. Jenže chronický stres je jako nekonečné extrémní žhavení motoru. Je otázkou času, kdy to nevydrží.
Také kognitivní disonance má krátkodobě pomoci. Ubrat z negací, proložit se pozitivní energií (nadějí), přičemž pozitivní emoce už dokážou vytvořit pozitivní myšlenky, činy i výsledky. Komu se uleví, že “třeba bude zase lépe”, dokáže snáze snášet další čekání, ba zvykne si na samotu, s úsměvem potká nové lidi a kupodivu zjistí, že čekat na někoho, kdo nepřichází, vlastně nemusí – je mnoho zajímavějších lidí, které mu umožnila potkat právě kognitivní disonance. Bohužel, problémem, tak jako chronický stres, je chronická kognitivní disonance.
Magda úpěnlivě doufala, že se ex-partner vrátí. Ale soustředěním na tento jediný cíl s každým dalším dnem trpěla pořád víc. Protože realita se nepotkávala s její iluzí. Věděla to. Přitom tomu odmítala uvěřit, přijmout to, odpojit se. Nechtěla si zvyknout. Čím víc ji kamarádky odrazovaly od čekání s tím, že “má na víc”, její negativní, tedy opačné myšlení, ji zatvrzovalo opačným směrem. “Nemám na víc. On je moje jediná šance. Bez něj život nemá smysl. Nikoho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům