Moment, kdy se člověk dozví, že ho protějšek podvedl nebo podvádí, je těžký sám o sobě. Výjimkou není akutní stres, příznaky šoku, enormní chaos. Člověk totiž pocitově ztratil opěrný či záchytný bod.
V ten okamžik se potřebuje o něco opřít, zachytit. Jedna z možností je nebýt sám. Mít nablízku něčí rameno, na němž se vypláče, něčí paži, která ho obejme, něčí ucho, jež ho vyslechne, něčí srdce, které s ním sdílí, soucítí, které mu rozumí. Už jenom být nablízku zraněnému člověku pomáhá. Jako by se totiž pocitově upevnil jiný opěrný či záchytný bod. A člověk tudíž nepropadne na dno.
Co když však v jeden moment přijdeme o dva (pro někoho oba, protože jiné být k dispozici nemusejí) takové opěrné či záchytné body. Co když nás protějšek zradí s někým, koho jsme považovali rovněž za blízkého, ať přítele, souseda, kolegu či člena rodiny? Jak to mohl udělat? – tak se ptáme na DVĚ strany. S tuplovanou bolestí, dvojitým stresem, šokem, chaosem.
Procházíte právě touto strašlivou zkušeností? Nebo někdo, na kom Vám záleží? Zaměřte se na následující řádky v dalším z mých článků na Vaše přání.
Dvě rány v zádech
Kdo mě s tímto případem oslovil v klubovém prostředí, ten si možná vybaví mou první reakci. Píšete-li mi o dvojité zradě slovy, že Vás podvedli partner(ka) a přítel(kyně), nejprve Vás žádám, abychom si sladili pojmy. A abyste okamžitě použili uvozovky. Správně je “partner(ka)” a “přítel(kyně)”. Tím se totiž změní i pocit, že jste ztratili dva nejbližší lidi, pakliže slovo “nejbližší” správně umístíte do uvozovek.
Fyzicky blízcí totiž takoví lidé možná byli. Ale emocionálně ne. Proto ani nelze mluvit o ztrátě. Skutečného partnera/partnerku ani skutečného přítele/přítelkyni nejde ztratit. Dvojitá zrada ve skutečnosti umožňuje poznat a pochopit to, že oba nebyli skuteční, ale jen “partneři a přátelé” v uvozovkách.
Nicméně ty dvě bodné rány v zádech skutečné jsou. A pekelně bolí. Tím víc, čím spíše jsme si s oběma lidmi spojovali lichá očekávání – čím slepěji jsme předpokládali, že o skutečného partnera či přítele jde, tím větší a zaslouženější je zklamání. Prvně nás napadne, že byla chyba oběma věřit. Ne, nebyla. Právě díky naší důvěře jsme u obou zjistili, na čem jsme; oběma jsme alespoň dali možnost se projevit a ukázat, kým opravdu jsou. Zda naší důvěry zneužijí, anebo ne. Nebyla to naše chyba, ale jejich rozhodnutí, které je třeba přijmout.
Ale jak, když nám to vzalo dech? Jenže právě o tom si budeme spolu povídat. Když totiž budeme více přemýšlet, pochopíme, že málokde tichá časovaná bomba tolik jako v naší blízkosti – a že právě vztahová pokušení jsou příležitostí, jak skutečně poznat, na koho se můžeme spolehnout, na koho ne, kdo by měl tvořit naše okolí, a kdo ho nikdy tvořit neměl.
Co tedy dělat s těmi dvěma ranami v zádech? Co dělat se svým srdcem, které především napadá, že selhalo? Co dělat se svou hlavou, která začne hledat chyby v nás a tonout převážně v negativním rozpoložení, které zvyšuje naše utrpení, soustředění na druhé, někdy i pomstychtivost, žlučovitost a zapšklost? Jak přestat ničit sebe, když nás už dostatečně poničili druzí?
Pokud nemáte mé knihy nebo jste se k jejich detailnímu čtení ještě nedostali, pojďme si to objasnit srozumitelně bod za bodem.
Jak k tomu vlastně mohlo dojít?
Trýzníte se touto otázkou? Hledáte chybu v sobě? Napadá Vás se druhým mstít, sepsat jim přehled svých výčitek či jejich nevděčností?
Prosím ne. Začněme tím, že si uvědomíme genezi celého příběhu. Uvedu to na konkrétním případu, který jsem nedávno řešil:
1. fáze: Poskytnutí zbraně
Naďa měla zdravotní problémy. K tomu i nějaké výhrady k partnerovi. Svěřila se své nejlepší kamarádce. (Prozatím to označení nebudeme dát do uvozovek. Naďa byla totiž tou dobou přesvědčena, že ta žena nejlepší kamarádkou je. Doposud se tak totiž chovala. I proto jí Naďa bezmezně věřila.)
Nadina nejlepší kamarádka tak měla, jak už to u nejlepších kamarádek bývá zvykem, absolutní informace. Věděla vše o Nadě, o tom, s čím vnitřně bojuje, i o jejím partnerovi, o tom, v čem podle Nadi selhává, i o tom, po čem touží, co mu schází, na co si stěžuje.
2. fáze: Zhmotnění snu
Nadina nejlepší kamarádka tak měla optimální přehled a podmínky pro to se na Nadina partnera obrátit. Ne jako Nadina advokátka, ale jako Nadina žalobkyně.
Věděla, po čem tento muž touží, co mu schází, na co si stěžuje. Věděla, v čem mu Naďa nemůže vyhovět, protože to nedovolují její zdravotní problémy. Věděla, na co je tento muž citlivý, ba jaké jsou jeho (erotické) sny. Věděla, jaké má zájmy, ve kterých se on s Naďou neprotíná. Zkrátka: Věděla, jak má na tohoto muže působit, aby v jeho očích byla DOKONALÁ.
Souzněla s ním ve všech oblastech. Tvrdila, že se jí nedostává právě toho sexu, který jako z udělání tolik lákal Nadina partnera… Tvrdila, že má neuspokojené touhy i v jiných oblastech svého života, které jako z udělání tolik vábily Nadina partnera… Hovořila o své povaze, která jako z udělání odpovídala představám Nadina partnera…
3. fáze: Dokončení krádeže
William Shakespeare, anglický básník a dramatik, už v 16. století napsal: “My muži jsme ve slibech velcí, ale v lásce často malí.” Nadin partner se totiž dal taktickými slůvky snadno zaklít. Zatímco při tajných schůzkách s Nadinou “nejlepší kamarádkou” (jistě se shodneme, že již můžeme vložit do uvozovek) měl dojem kontaktu s Bohyní, po návratu domů o to více viděl na Nadě všechno, co mu nevyhovovalo a co ji tolik odlišovalo od jeho nové múzy.
Bylo otázkou času, kdy muž podlehne. Kdy si řekne “po Nadě potopa”. Kdy mu začne být lhostejné, že se to Naďa dozví. Kdy si to dokonce začne i zvráceně přát. Ať už má Naďu z krku.
A pak se to stalo. Naďa mi ten moment popsala v souladu s mou knihou L.E.Ž.: “Je to chvíle, kdy nemůžete uvěřit tomu, co vidíte. Musíte věřit jedině tomu, co cítíte. Přičemž to, co cítíte, strašlivě bolí. A bolí to proto, že jste právě zjistili, že na světě existují lidé, kterým nesmíte věřit, i když si do té doby myslíte, že jste našli spřízněné duše.”
Přikývl jsem. “Jestliže s někým spojujete naděje, že jsou to Vaši partneři nebo přátelé, vyplatí se k nim otočit zády. Záhy zjistíte, co jsou skutečně zač.”
4. fáze: Problém pravdy
Jak varuji v knize L.E.Ž., pravda není vždy krásná, tak jako krása (domnělá) není vždy pravdivá. Proto také lidé žijí raději ve lži. Přiznat si pravdu je jedna z nejtěžších věcí v životě, a to tím víc, čím bolestnější se ukáže.
“Nechápu, jak mi to mohla udělat zrovna ona, nejlepší kamarádka,” skuhrala Naďa, která stále odmítala přijmout realitu. Vzpírala se pochopit, že zrada nemůže přijít od přítele. Skutečný přítel totiž nezradí. Zradit nás může jen ten, kdo se jako přítel tvářil, ale reálně nebyl. “Falešný přítel,” řekl jsem Nadě, “je mnohem horší než zjevný nepřítel. Zkušenost s falešným přítelem nás paradoxně učí vážit si zřetelných a upřímných nepřátel. Zřetelný a upřímný nepřítel Vás nikdy nebodne do zad. On totiž k tomu od Vás nikdy nedostane příležitost. Zřejmého nepřítele chcete mít pořád na očích, neotáčíte se k němu zády. Víte, že Vám chce ublížit. Proto Vás do zad může jen někdo, od koho to nečekáte, ke komu se s důvěrou otočíte, protože mu věříte.”
A právě to byla pravda, která Naďu nejvíc bolela. Že domnělý přítel ve skutečnosti není přítel. Že domnělý partner ve skutečnosti není partner. Že ani jednomu “neměla věřit”, jak vyhrkla.
Ale hloupě. Naopak, oběma MUSELA věřit. Důvěřovat totiž znamená dát člověku šanci, aby Vás zradil, a zároveň doufat, že to neudělá. Pokud to udělá, není to Vaše, ale jeho rozhodnutí, které jen ukazuje jeho charakter, hodnoty, potřeby a skutečný vztah k Vám. Skutečný, ne domnělý. Nadin “partner” nebyl partner. Nadina “přítelkyně” nebyla přítelkyně. Sami to ukázali.
A proto Naďa potřebovala přestat žít v iluzích. Například i té, že někoho ztratila. Jenže ona neztratila ani partnera, ani nejlepší kamarádku. Ani jedno totiž ve skutečnosti dosud neměla.
Jak uskutečnit 5. fázi – tři mentální pokroky
Mé knihy podrobně vysvětlují, jak úspěšně projít jakýmikoli formami vztahových zklamání nebo pocitových ztrát. Stačí vybrat problém, který se Vás nejvíce týká.
Nadino utrpení spočívalo v její snaze ovlivnit to, co sama ovlivnit nemohla. Aby se trápit přestala, potřebovala přepnout své soustředění z druhých na sebe. Potřebovala začít ovlivňovat to, co nejen mohla, ale i měla ovlivnit. A k tomu jsou potřeba zejména tři základní mentální kroky vpřed:
1. krok: Odpuštění vlastní slepoty
Odpuštění věnuji zejména knihu Čtyři prány štěstí. A to včetně dalajlamovy školy. Proto jen stručně:
Odpuštění je akt, který nám má ulevit. Vypustit z nás škodlivou negativní páru. Léčí náš pocit osudové chyby či nevratného selhání. U dvojité zrady se týká vlastní slepoty, sebehanících výčitek typu: Jak jsem to mohla dopustit? Proč jsem to celou dobu neviděla? Kde jsem to mezi námi...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům