Četli jste můj článek Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne? A zjistili jste, že Vám je k neužitku, protože s Vaším protějškem komunikace ani nedrhne, nýbrž ŽÁDNÁ NENÍ? Snažíte se s ním mluvit, ale Vaše slova se odrážejí od zdi mlčení? Jste z toho už zoufalí?
Jedna z nejčastějších otázek, které jen tak mezi řečí dostávám: Jak to dělám, že nekomunikující partnery při konzultaci rozmluvím? Inu, těm, kdo trucují a jsou vlastním egem zabarikádovaní ve svých jeskyních, objasním, že svého mlčení mohou později litovat. Že existuje Osudová mez, za kterou už vztah nejde vrátit.
A nepoužívám k tomu slova. Abych se přizpůsobil “jazyku mlčícího”, také mlčím. Současně však ukazuji. A bystřejšímu dojde: Aha, bylo by lepší si o tom promluvit.
Tři ticha
Říkám tomu osamělost ve vztahu. Máte partnera, ale jako by tu nebyl. Sedí přímo vedle Vás, ale jako by nebyl přítomen. Fyzicky s Vámi je, emocionálně ne. Chová se, jako byste byli vzduch. Ne tak potřební, ale tak bezcenní. V knize L.E.Ž. před tímto mlčením varuji. Protože toho, kdo mlčí, může později velmi mrzet.
Ticho člověka nikdy není bezobsažné. Něco říká. I proto psychologie rozlišuje tři ticha:
- Ticho energizující. To zažíváme sami poté, co opustíme dav, z něhož nás už třeštila hlava. V tomto tichu zavřeme oči, vynecháme slova, záměrně omezíme příjem vnějších vjemů a procítíme své nitro. Nebo se spojíme se zdrojem energie – přírodou. Nebo nacítíme přítomnost člověka, který nám vrátí klid do duše. Toto ticho je slast.
- Ticho podporující. Je spojené s druhým člověkem a říká se mu také ticho soucitné. Bývá doplněno objetím, ať už fyzickým (někdo nás obejme paží), nebo citovým (už pouhou přítomností ten člověk vyjadřuje: Jsem tu s Tebou. Můžeš se mi svěřit s čímkoli. Záleží mi na Tobě, miluji Tě. Toto spojující ticho říká: Člověče, už jsi v bezpečí.
- Ticho bolestné. Na obě strany. Mlčení, kterým se trestá. Anebo kterým mlčící v sobě potlačuje to, co se bojí říct. Tím v sobě rozvíjí předpoklady pro vznik a rozvoj úzkosti či deprese, a to jen proto, že se buď nemá komu svěřit, anebo má a bojí se. Každopádně je to ticho, které uzavírá jednoho či dokonce oba v osamělosti.
Druhem tohoto bolestného ticha je tedy ticho ubližující. Ticho pomstychtivé. Ticho nutící protějšek domnívat se katastrofické scénáře, obviňovat se, že za všechno asi mohu já, já jsem něco pokazil, já jsem ten zlý. Ale protože chybějí fakta, mohu jen dedukovat, CO jsem pokazil, V ČEM jsem zlý, tudíž CO mám opravit, V ČEM se zlepšit. Je to ticho oslabující až sebezničující.
Mlčení horší než slova
V knize L.E.Ž. enormně apeluji, aby lidé vážili slova. Aby, když už mluví, chápali slova jako kameny: Aby si uvědomili, že tak snadné je ublížit slovem – jako sklon se k zemi, vzít nějaký kámen a hodit ho do řeky. Ano, tak snadné to je; bohužel však nevíme, jak hluboko ten “kámen” uvízne, jak moc a dlouho bude člověka tlačit a zda se ho vůbec někdy “podaří vyjmout”.
Přitom trestající mlčení dokáže způsobit víc bolesti než vyčítavé, vyjasňující nebo kritické slovo. Protože slovo nabízí alespoň nějakou informaci, se kterou lze vědomě pracovat, reagovat na ni, vytvořit protiargument. Ale mlčení vyvolává jen domněnky. Zejména domněnky oslabující a destruktivní. Mlčení tohoto typu postupně ruinuje člověka, anebo vztah. Copak svému protějšku ani nestojím za slovo? Copak mu na mně přestalo záležet? Co hrozného jsem musel provést, že už tak dlouho mlčí? Je vůbec ještě se mnou ve vztahu, nebo dávno odešel? Má smysl se dál snažit?
Symboly kolem nás
Kdo poslouchal mé nedělní živé vysílání Jak ustát zradu blízkého člověka, vybaví si, kam až domněnky mohou vést. Kde však nejsou slova a informace, zbývají domněnky. Mozek potřebuje znát důvod a odpověď. A když ji nedostává od protějšku, vyfabuluje si ji sám. A to podle sebe a svých zkušeností. A často zcela mimo realitu. Proto je tak důležitá zpětná vazba neboli feedback. Kdo je pozornější v angličtině, zaznamenal, že feedback (reakce, odpověď) je základem každé komunikace už proto, že toto slovo tvoří počáteční písmena abecedy – a, b, c, d, e, f. Kromě toho je slovo feedback tvořeno pojmy krmivo (feed) a zpět (back). Vyjadřuje tedy také “nasycení” zvědavosti či informovanosti člověka. Uspokojení jeho potřeby znát fakta.
Někdo říká, že takové pozadí slova feedback je jenom náhoda. Není. Nic není náhoda. Je to symbol. A ne jediný. Když jsem v knize Dvanáct srdcí, zaměřené na překonávání nezralosti partnera, uvedl, že trucovitě mlčící člověk je jako nemluvně, dodal jsem, že je s ním také potřeba jednat jako s nemluvnětem. To je bytost, která nemluví, jen poulí očima, a i když něco chce, není schopna se vymáčknout. I proto ji učíme pomocí příkladů či právě symbolů. Ty všichni vidíme kolem sebe. I ten, kdo mlčí.
Co tedy používám k rozmluvení nemluvňat?
1. Všimni si ZRCADLA
JAKO BYCH ŘEKL: Nepřipadá Ti něco zvláštní?
Opravdu nepotřebuji mluvit. Nemluvněti mi stačí přinést zrcadlo. Jen ať se podívá.
Připadá mu, že nevidí nic zvláštního. Tu tvář přece vidí každý den. O to divnější je, co přehlíží. A proto gestikuluji…
Máme ústa. Nejspíš proto, abychom je používali. A dvě uši. Nejspíš proto, abychom naslouchali.
Máme jedna ústa a dvě uši. Nejspíš proto, abychom více naslouchali, než mluvili. Ovšem nejen naslouchali, ale také mluvili.
Nebo máš snad ústa zašitá a uši zalehlé? Možné to je. Tvé oči ale stále fungují, a proto mohou snímat další symboly:
2. Všimni si DĚTÍ
JAKO BYCH ŘEKL: Vzpomínáš?
Komunikace je první dovednost, kterou jsme se přirozeně učili. Museli jsme. Bez komunikace bychom neuměli rodiči říct, že máme hlad, že nás něco bolí, že něčemu nerozumíme, že něco potřebujeme…
Komunikace byla naše cesta k rodičům. Komunikace je vůbec cesta mezi člověkem A a člověkem B. Mlčení je příkop.
Jako děti jsme se uměli sbližovat už tím, že jsme se učili cizí řeč, napodobovat...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům