Nemůžete žít bez člověka, který žije docela dobře bez Vás?
Trápíte se pro někoho, kdo se pro Vás netrápí?
Ničí Vás nejen to, že s Vámi není, ale navíc to, že mu ani nechybíte?
Trýzní Vás to, že se vůbec takovým vztahem zabýváte a nemůžete z něj pryč?
Ale můžete. Nevěřte lžím, které vytváří Vaše negativní rozpoložení. Říká se jim samolži a já jim věnoval část knihy L.E.Ž. – to je zkratka tří slov, které právě lži v člověku produkují.
Osud hladového srdce
Pokud Vaše srdce prahne po lásce, kterou nedostává, hrozí Vám syndrom hladového srdce.
Je to jako s žaludkem. Čím déle má hlad, tím více bolí a tím spíše by spolkl i to, co je vlastně nestravitelné. Jak se říká: Kdo má velký hlad, “snědl by i hřebíky”. A právě tak to je někdy se vztahy, které hladové srdce přitahuje, respektive akceptuje. Jsou to vztahy, které pak způsobují bolest – ne žaludku, ale srdce. Ještě větší bolest, než která hladovění předcházela.
Nemusíte být tím nijak vinni. Možná Vám láska scházela už v dětství. Možná Vámi manipulovalo okolí, které se k Vám schválně chovalo s neláskou, tak abyste lásku postrádali, potřebovali a pro jediné sousto jejich lásce udělali cokoli. Jako k smrti hladový člověk.
V knize JáMy spřízněných duší, jež učí rozpoznávat, kdo je pro nás ten správný a kdo ne, varuji, že kdo hladovému srdci první podá misku lásky, na tom se takové hladové srdce může stát závislým – zafixuje si ho jako první a možná i jediný zdroj lásky ve svém životě. A nehne se od něj. Nalezneme-li na poušti pramen vody, sedíme u něj ještě dlouho poté, co vyschne, a to tím spíše, čím déle jsme do té doby v té pustině marně hledali jedinou kapku.
V uzavřené skupině, založené pro Vaše sdílení těžkostí, tento svůj problém popisujete často. Máte srdce na dlani, jste schopni milovat a ochotni budovat doživotní vztah. Ale máte pocit, že není s kým. A když se konečně někdo objeví a dá Vám naději, o to hůř snášíte, když se po chvíli odvrátí. Chcete ho zpět. V domnění, že nikdo lepší neexistuje.
Jak tomu rozumět? Jak to zvládnout? Jak pomoci někomu třeba i blízkému, kdo se právě se syndromem hladového srdce potýká, ať je to Váš kamarád, rodič nebo dítě?
Každý týden píšu speciální články na přání členů uzavřené skupiny. Archiv všech je zde. Pojďme si tedy i tuto problematiku objasnit bod za bodem:
Práce pro rozum
První případ. Tomáš miluje Kačku. Přesněji, říká, že ji miluje. Ve skutečnosti je na ní závislý.
Kačka už ve vztahu s ním není. Vysvětlila mu, čím jí Tomáš nevyhovuje, ale on to není ochoten respektovat. Věří, že “to není takový problém”, že “má jiné kvality”, že “si to Kačka rozmyslí”.
Otázka pro Tomáše však zní jinak: Proč spřízněnou duší musí být pouze Kačka? Potažmo: A proč zrovna ta osoba, která Tomášovou spřízněnou duší zjevně být nechce?
Tomáš je přesvědčen, že Kačka je jeho jediná volba. Že bez její lásky zahyne. A tak hyne. Z vlastního rozhodnutí.
S Tomášem jsem si dal sraz před hračkářstvím. Vybral jsem mu totiž dárek – stavebnici puzzle. Naproti byla kavárna. Tam jsem krabici vysypal na stůl. Hromada dílků bez ladu a skladu. A požádal jsem ho, ať sestavuje.
Tomáš nebyl beznadějný případ. Snažil se najít vždy dva dílky, které pasují k sobě. Byl zaujatý, aby uspěl. A právě proto jsem ho přerušil: “Pardon, Tomáši. Proč když zjistíš, že dvě kostičky k sobě nepatří, nezačneš plakat, spílat osudu, že Tě nemá rád? Proč tu nepatřičnou kostičku neohýbeš, nelámeš či jinak nedeformuješ, protože JINÁ NA TO MÍSTO PŘECE PATŘIT NEMŮŽE?”
Tomáš se na mě podíval jako na blázna. Ale já se na něj také díval jako na blázna. Přesně tak se totiž choval v soukromém životě. Nutil dílek jménem Kačka, aby zapadl k dílku jménem Tomáš. Přitom k sobě nepatřily. Po Tomášův bok patřil někdo jiný. A Kačka, kdyby trpěla s Tomášem, by zase chyběla jinde.
Když Tomáš stavěl puzzle, v pohodě odložil kostičku, která nevyhovuje, a hledal vhodnější. Bez slz, výčitek, poškozování, že snad je “hloupý”, “nedostatečný”, že ta kostička “nevděčná” a je třeba se jí pomstít. Buď tam zapadne, nebo je třeba ji nenávidět! Ale proč?
Práce pro srdce
Druhý případ. Lenka miluje Roberta.Přesněji, říká, že ho miluje. Ve skutečnosti je na něm závislá. Má také hladové srdce, jako měl Tomáš.
Lence již funguje rozum. Uvědomuje si, že Robert má jiný vztah, ba i rodinu. Nedokáže se ho však vzdát.
Racionálně ví, že jí Robert už lásku nedá, že na to má jiné příjemce – manželku a dítě. Ale neumí ho pustit. Bojí se, že Robert může být jediný, kdo ji kdy mohl milovat. Nikomu jinému nechce dát šanci. Nakonec, když se s kýmkoli jiným snažila potkat, nesoustředila se. V duchu byla pořád s Robertem. Každého s Robertem srovnávala. Před ní “seděl Robert”.
Dal jsem si s Lenkou sraz v krytém plaveckém bazénu. Úkol: vzít si plavky. Skočili jsme do veřejného bazénu. Řekl jsem: “Dáme si závod! Vsadím se o milion, že vyhraju.” Usmála se. To bylo potřeba. Navíc ji to vyhecovalo. Drželi jsme se oba jednoho břehu a já zvolal: “TEĎ!” A vyrazil jsem.
Jenže Lenka mě zaskočila. Ona se totiž zachovala úplně jinak než ve vztahovém životě. PUSTILA se břehu a vydala na druhý. “Počkej,” zadržel jsem ji. “Jak je možné, že ses pustila břehu? Já jsem počítal s tím, že se nepustíš. Proto jsem nepochyboval, že vyhraju. Proč ses pustila, když se cestou k druhému břehu můžeš utopit?”
Lenka se na mě dívala jako na blázna. Ale já se díval jako na blázna na ni. Ona toužila po lásce, přesto se držela břehu, kde lásku nedostávala. Snila o tom, jak obejme člověka, který ji bude milovat, ale ten nebyl na stávajícím, ale někde na protějším břehu, a ona se toho původního odmítala pustit.
V životě stejně jako v plavání platí: Kdo se chce dotknout opačného břehu, musí se nejprve pustit. Jinak řečeno: Dát prostor opětované lásce, když vím, že ji ve stávajícím vztahu nedostanu a je pro mě zásadní, znamená dát prostor naději – že se cestou neutopím, že šťastně dohmátnu.
Práce pro emocionální pouto
To, co závislého člověka drží u protějšku, je emocionální pouto. Můžeme si ho představit jako ropovod, který vznikl mezi dvěma spřátelenými státy a bylo na něm napsáno Láska. A možná ten láskovod dlouho fungoval. Ale pak se státy přestaly milovat. Anebo jeden se rozhodl, že druhý odstřihne od lásky. Není divu, že jsme prázdnější. I že má pro nás láska stále větší hodnotu.
Tomáš i Lenka jen potřebovali vědět: Že nejsou v ničem porouchaní. Jsou jen připravení na lásku, která ovšem nepřitéká. Chybí jim správný partner. To je vše. Oni jsou v pořádku.
Bylo to jako s puzzle. Nebyli poškozená kostička. Oba jen potřebovali najít tu správnou.
A to bylo jako s bazénem. Aby ji mohli najít, potřebovali opustit břeh, kde ta správná prostě není. Vydat se vpřed. S odvahou, že se cestou neutopí.
Tomáš i Lenka měli zkrátka srdce na dlani a potřebovali jen najít někoho, kdo ho přijme, protože právě takové srdce ocení. Přirozeně, Tomáš a Lenka hledali jeden druhého. Když se potkali, výskli radostí a už byli šťastni. Našli to, co hledali. Ale to nechme být. Důležité bylo, že uvěřili podstatě puzzle i plaveckého bazénu. A já proto musím odpovědět PROČ – proč emocionální potrubí pořád postrkujeme nesprávným směrem? Proč jsme umanutí na jednu osobu, o níž ovšem víme, že nám lásku už dávat...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům