Bojím se vztahu. Případně Bojím se už jakýchkoli vztahů.
Nevím, komu důvěřovat. Oslabuje mě strach, že to zase nevyjde.
Pronásledují mě pochybnosti. Drtí mě žárlivost. V každém vidím potenciálního lháře/zrádce/toho, kdo mi ublíží.
Jedno z nejčastějších trápení, které mi svěřujete v klubovém prostředí. A současně důvod, proč jsem napsal knihu L.E.Ž. – nejen o zraněních, které nám způsobili druzí, ale i o těch, jež si od té doby zbytečně způsobujeme sami. Třeba to, že už nevěříme nikomu.
Jak to, že stačí jedno jediné velké zklamání na zničení důvěry vůči všem?
Znovu věřit. Ale komu?
Když mi lidé v klubovém prostředí sdělují svá vztahová zklamání, a vysvětlují tím strach z dalších svazků, není to tak, že by byli bez potřeby lásky. Naopak, akutně potřebují lásku, jež jim schází. Potřebují někoho obejmout, ale současně se toho bojí. Bojí se otevřít a věřit, protože poznali, že člověk, kterému se otevřete a věříte, dokáže ublížit, dokáže lásky zneužít.
V klubovém prostředí se na mě obracejí i nešťastní rodiče takových zraněných dětí, ba noví potenciální partneři, kteří by tolik rádi objali, ale ti druzí je odhánějí, nechtějí vážný vztah, a přitom ho – ano – potřebují.
Tento psychologický paradox vysvětlím. Ukážu i to, jak ho řešit. Přesněji: jak ho já řeším s lidmi, kteří se tohoto strachu už chtějí zbavit. Vědí, že se netýká jen toho aktuálního vztahu, kterého se bojí. Že dokud tento strach nepokoří, bát se budou i dalšího, jakéhokoli vztahu. A to i bez ohledu na protějšek, který potkají. Protože strach je v nich. A nosí si ho s sebou ze vztahu do vztahu…
Kéž tuto zásadní část knihy L.E.Ž., vzatou ještě polopatičtěji a detailněji, aby ji pochopilo i dítě, oceníte a využijete při práci se sebou nebo s lidmi, na jejichž uvolnění Vám záleží, ale oni jsou stále v křečovitém zajetí své bolestné minulosti.
Proč se zranění lidé brání vztahům? Za jakých okolností se jim přestanou bránit? A jak poznají, kdo stojí za opětovné otevření a důvěřování? Právě tyto tři části si nyní objasněme bod za bodem.
Problém zvaný SAD
Nikdy není následku bez příčiny. I strach má svůj původ a důvod. Bývá to odraz zkušenosti s ubližujícími lidmi. Proto se zraněný člověk zdráhá znovu věřit. Je ponaučený. Je to tedy V POŘÁDKU. A navíc v plném souladu s přírodou.
Syndrom SAD, o který tu jde, nepostihuje jen lidi. Naopak, je masivně rozšířený v celé přírodní říši. Je součástí přirozeného pudu sebezáchovy.
SAD je zkratka. V angličtině je to však i celé slovo. Sad znamená smutný. A zkratka S-A-D vystihuje Syndrom of Attacked Dog (syndrom napadeného psa). U tohoto domácího mazlíčka si toho totiž člověk všiml nejdříve.
Pes je důvěřivá bytost. Zamáváte-li mu před čenichem voňavým špekáčkem, obvykle podlehne. Má za to, že jste přátelé. Jenže ten špekáček může být otrávený. A důvěřivý pes, sotva začne procházet bolestí, promění své chování. Začne se už lidí bát.
Vnímejte, prosím, to množné číslo. On se začne bát LIDÍ. Lidského druhu. Ne jen konkrétního darebáka, který mu vědomě ublížil. Pes použije nedůvěru a pojme ji vůči všem lidem. Optikou psychologie za to může paušalizace, zevšeobecňují praktika, která říká: “POZOR na člověka! Dokáže ublížit.”
Opakuji: SAD je projevem pudu sebezáchovy. Zjistí-li užaslá laň, že ji tygr je schopen napadnout a téměř zardousit, od té doby se drží dál od všech tygrů. Není to zbytečný strach, nýbrž oprávněný. Ona to zažila. Ví, že tygr je nebezpečný. Její strach není výplodem fantazie. Ano, napadl ji jen jeden tygr, ale ona do “pytle” strčí všechny. SAD ji chrání.
Zvenčí to může vypadat groteskně. Pes, který ztratil důvěru k člověku, by tolik potřeboval zjistit, že všichni lidé nejsou stejní. Zraněný pes přitahuje soucit třeba i malých dětí. Kdejaké by mu rádo přineslo sousto – aby se pejsek rychleji uzdravil. Problém je, že pes s rozvinutým syndromem SAD je schopen i milující malé dítě napadnout, ba zardousit. Protože se bojí a ze svého pohledu tentokrát již raději brání.
1. vrstva řešení: Proč se to děje
Ať jste tím, kdo nyní nevěří, nebo tím, kdo se ocitl ve vztahu s někým, kdo Vám nevěří, úspěšné zotavení začíná u porozumění. Porozumět sobě, porozumět druhému.
A také porozumět samotné intimitě.
Podstatou skutečné vztahové intimity je totiž víc než jen láska. Víc než to být nazí a mít spolu sex. Opravdovou intimitu totiž představuje pocit, ba jistota emocionálního bezpečí. Vědomí, že tomuto člověku mohu cokoli svěřit a on se mi nevysměje, neobrátí to proti mně. Ano, svěřit se i s nejskrytějším problémem, to znamená být ve skutečnosti nahý – naprosto obnažený z hlediska své duše, potřeb, minulosti.
Tato opravdová intimita (emocionální bezpečí) je právě to, co dva lidi udrží pospolu, a to i tehdy, kdy zamilovanost či fyzická přitažlivost časem pomine. A je to už historický poznatek. Pračlověk dávno věděl, že nejdůležitější pro správný vztah je vědět, že vedle této osoby mohu v noci usnout, odpočinout si, a přitom se na ni spolehnout, že udrží oheň, který drží dál hladové šelmy. Svěřit se druhému od té doby znamená svěřit někomu – bez přehánění – svůj život. A to je mnohem více než pouhá zamilovanost, ten přelétavý motýl, který je naopak nejsilnější na začátku, kdy druhého vůbec neznáme. Naproti tomu důvěra potřebuje čas a sílí právě tím, jak druhého poznáváme – a odkládáme růžové brýle zamilovanosti na očích.
Případ: Proč mi nevěříš, když jsem Ti nikdy neublížil?
V klubových článcích uvádím i konkrétní případy, které jsem řešil. V tomto Martin věřil, že již našel spřízněnou duši. Jmenovala se Renata. Ale byl tu problém. Ona v něm spřízněnou duši neviděla. Bála se ho. Ačkoli jí Martin nikdy neublížil, Renata mu přesto nedokázala věřit, a tedy bála se mu svěřit.
„Má snad Renata někoho jiného? Bojí se mi to přiznat? Nemiluje mě? V čem jí nevyhovuji, že mi po několika schůzkách už neodpovídá, ačkoli se zdálo, že jí se mnou je dobře? Vždyť jsem pro ni udělal všechno, a udělal bych pro ni první i poslední. Tak proč se mě bojí?“
Martin se mi svěřil. Renatu jsem tedy požádal o setkání. Dobré znamení bylo už to, že souhlasila. Z toho bylo patrné, že svůj problém, ať je jakýkoli, CHCE řešit.
V mé kanceláři pak nemusela ani mluvit. Bylo zjevné, co ji trápí: nedostatek pocitu emocionálního bezpečí.
Jak jsem to poznal? Ten, kdo se cítí emocionálně v bezpečí, je v blízkosti druhé osoby, byť cizí, uvolněný. Protože se cítí v bezpečí, ví, že nepotřebuje žádnou obrannou zbraň. Může ji – obrazně řečeno – zanechat v pouzdře, navíc zajistit proti výstřelu, zkrátka odložit svůj ochranný štít a brnění. Cítí, že se při komunikaci nebude útočit, tedy se nebude muset ani bránit.
Jinak řečeno: Cítíme-li se emocionálně v bezpečí, jsme ve vztahové interakci autentičtí. Cítíme totiž, že smíme svobodně vyjadřovat třeba i svá vnitřní zranění, nespokojenosti a touhy, aniž bychom se báli toho, že za svou otevřenost a upřímnost budeme kritizováni, odsuzováni nebo zostuzováni. Zkrátka se nebojíme, že on bude útočit a my se budeme muset bránit.
I když mnohé z těchto fragmentů popisuji v knize L.E.Ž., ještě alespoň telegraficky: Člověk, který se NEcítí emocionálně v bezpečí (jako Renata při setkání se mnou), se projevuje čtyřmi základními znaky chování: Mlčí a drží se emocionálně co nejdál. Má sklon minimalizovat vzájemný kontakt. Brání se útokem, cítí-li se v komunikaci napaden. A za čtvrté: Brání se útokem dokonce ještě dříve, než k napadení vůbec mohlo dojít. Útok totiž větří v mysli. Přičemž aby mu zabránil (a tím i své bolesti), předem napadá druhé. Jako pes s bolestnou, ale čerstvou zkušeností. Možná to znáte v jiné podobě. Třeba čekáte na partnera. Ten se opozdí, a hned ve dveřích vyhrkne: „Hlavně neříkej, že jdu pozdě! To TY VŽDYCKY chodíš pozdě, já poprvé.“
Když Renata vešla do mé kanceláře, bylo mi jasné, že její citelná odtažitost není příčinou problémů, které měla s Martinem, ale následkem nějaké příčiny. Její nutkavá potřeba už dopředu zaujmout obranné postavení nevznikla jen tak. Bývá to reakce. Kdo se takto dopředu brání, obvykle dříve při komunikaci čelil kritizování, opovrhování, ba dokonce „kamenování“. Zaujímá obranné postavení, protože má v živém povědomí bolestivost útoků, které zraňují jeho srdce. Ponižování, očerňování, zahanbování a odmítání mohl zažít v nedávné i dávné minulosti. Ale každopádně to nechce zažít znovu.
Ještě dodám maličkost z Renatina pohledu: Akce, která v nás dlouhodobě vyvolává tuto reakci, nemusela být ani vlastní. Mnoho lidí si nese převzatou zkušenost z dětství. Mohlo se stát například to, že jeden z našich rodičů ve své minulosti draze pykal za svou otevřenost a upřímnost. Jeho obranné chování ovlivnilo i nás, protože my jsme se naučili, že asi není dobré se otevírat a být upřímný. Anebo jsme to mohli zažít sami ve vztazích. Pak nám tato neviditelná vnitřní clona znemožňuje obměkčit a otevřít vlastní srdce. Je tvrdé a uzavřené, byť touží po lásce. Dokonce po ní může toužit tím víc, čím horší minulostí prošlo.
2. vrstva řešení: Jak se přestat bránit
Ano, Renatina odtažitost byla reakcí. Avšak nikoli na moje jednání (mě přece vůbec neznala). Nepochybně na něčí jednání, které zažila dříve. Pro Martina bylo důležité pochopit, že ten, kdo se cítí emocionálně v bezpečí, nepotřebuje být v defenzivním postavení, protože se ujistil, že (už) nemá proč a před čím se bránit. Vnímá, že je s ním (v novém vztahu) zacházeno s úctou a laskavostí a že může svým způsobem už odpočívat. Cítí, že druhý se snaží vidět, kým je, poslouchat a chápat, i když to porozumění samozřejmě nemusí vždy vyjít.
Nyní zbývalo jen...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům