Dalajlamy se jednou ptali: „Vaše Svatosti, co vám pomáhá udržet si za všech okolností nadhled a klid?“
Dalajlama na to vyprávěl starý indický příběh.
Jeho hlavní postavou byl sádhu, asketa neboli žebravý poutník, který se vzdal světského života, aby dosáhl duchovního poznání. O samotě nabyl velké okultní síly a s ní i domýšlivosti, čeho všeho je schopen. Potkal ho sanjásin, mnich, který se nepoddal žádné náboženské ideologii a nalézá radost v samotném lidském bytí, a povídá: „Pane, slyšel jsem, že jste nesmírně mocný člověk.“
„Ano, to je pravda.“
„Dokázal byste zabít tamtoho slona, když se vám zachce?“
Domýšlivý sádhu se sklonil k zemi, nabral do dlaně prach a mrštil jej po slonovi. Ten okamžitě v agónii padl a zemřel…
Sanjásin uznale zvolal: „Oh, jak podivuhodnou moc máte, pane! Jak snadno jste slona zabil!“ Načež dodal: „A nyní, dovedl byste ho zase přivést k životu?”
Sádhu se zase pohrdavě zasmál. Znovu se sklonil, metl na mrtvolu hrst prachu, načež zvíře oživlo a vstalo.
Sanjásin pokýval hlavou: „Vaše moc je skutečně zázračná, pane! Ale chtěl bych od vás slyšet odpověď na jednu otázku. Právě jste zabil slona a zase ho oživil. Co to ale přineslo nového? Co dobrého? Jakého zlepšení ve svém nebo něčím životě jste tím dosáhl?“
Dalajlama se poté odmlčel, nechal tazatele přemýšlet a pak se sám zeptal: „Jakého zlepšení tedy, pane, dosáhnete, když se necháte připravit o svůj klid, dobrou náladu, pokojnou mysl, spokojené srdce a šťastnou duši?“
Nadechněte se a počítejte
Celý jeden samostatný tištěný kurz Jak být psychicky odolnější jsem věnoval schopnosti vyrobit či udržet si klid i v těžkých, emočně vypjatých situacích. Sestavil jsem ho na základě poznatků psychologie a zvláště psychoimunologie, oboru, který prokázal, že stav lidské psychiky přímo ovlivňuje stav lidské imunity. Tedy: Necháme-li si kazit náladu, začneme si tím zhoršovat vlastní zdraví. A to za to nestojí.
Jedno z možných řešení praktikovali už Nobel, Eiffel, Einstein, Baťa, Masaryk, Kafka. Podvědomě TO samozřejmě známe a víme i my, jen na TO v emočním přepětí zapomínáme – nebo nám TO přijde příliš těžké. CO? Neříct během rojení negativních emocí žádné slovo. Vydržet to pouhých pět sekund, zatímco v nás nejsilněji bobtnají touhy vybuchnout. Pět sekund mnohdy stačí.
Zvenčí se může zdát, že neděláme vůbec nic. Přitom naše vnitřní reakce je podle všech psychologických studií mocnější než ubližující slova. Zevnitř nás totiž vyztuží a navenek vyjádří, kdo ve skutečnosti jsme, kým ve skutečnosti chceme být i jak si nás lidé jednou budou pamatovat. Ať vybuchneme, nebo ne.
Už Gándhí řekl: „Mlč, nejsou-li tvá slova lepší než ticho.“ Římský císař Marcus Aurelius ve druhém století sepsal Hovory k sobě. Reagoval v nich i na chvíle, kdy byl často sám pod tlakem. Měl gigantickou moc, ale poznal, že zlé slovo, které neřekne, mu neublíží. Ano, nejen druhému, jemu! Pochopil, že jen mžik trvá něco v emocích křiknout, bohužel už nikdy to nelze vzít zpátky. I proto císař napsal: „Dělej všechno tak, jako by to byl tvůj poslední čin v životě.“ Zkusme to.
Až cizí dítě ušpiní náš čistý oděv…
Až osaměle žijící soused, který postrádá někoho, kdo by mu v nouzi pomohl nebo kdo by ho vyslechl, znovu zazvoní na nás, když se nám to nejméně hodí…
Až kadeřnice, prodavačka, úředník udělají chybu, například vinou přemýšlení o vlastním nemocném dítěti…
Až nás neznámý řidič vybrzdí, a ještě udělá obscénní gesto…
Až číšník v restauraci poplete naši objednávku…
Až kamarád zapomene na domluvené setkání…
Až zjistíme, že trčíme na konci dlouhé fronty k pokladně, která se vůbec nehýbe…
Až někdo začne naléhavě vyvolávat naše mobilní číslo uprostřed hluboké noci…
Až kolega nechtěně vylije kávu na naše důležité dokumenty…
Zkrátka až v prvním zatemnění mozku a pudové potřebě bránit se nebo zaútočit v nás vzkypí negativní emoce, pak:
- nadechněme se z plných plic a
- mlčme.
Pět sekund přemýšlejte
Ano, můžete být opravdu plni hněvu, zloby, agrese a necitlivosti. Můžete být i „v právu“. Dokonce i někdo jiný by už na vašem místě vybuchl, zapřeháněl, uhodil to dítě, ponížil tu osobu, něco vzteky rozbil, jenže…
Marcus Aurelius napsal: „Už jsem se přesvědčil, že kdykoli sáhnu k nejplamennějšímu projevu svého života, už za chvíli se dostaví lítost…“
Měl pravdu. Slovo je totiž jako kámen. Mrštit ho v emocích po jiném člověku je tak snadné jako do řeky. Ale – u člověka jako u řeky – nikdy nevíte, jak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům