Máte nabídku na lepší práci, ALE…? Jste dlouho sami a někdo se Vám dvoří, ALE…? Mohli byste si sáhnout na nějaký svůj sen, něco nového se naučit, zažít, ALE…?
Znamená to ALE, že pokaždé nakonec couvnete, a pak si to vyčítáte – trápíte se nejen kvůli promarněné příležitosti, nýbrž i kvůli strachu, který neustupuje, naopak se Vás zmocňuje častěji?
Čím to je, že se tolik bojíte nových výzev?
V mém novém FC Kurzu Jak pokořit strach pochopíte, co tento strach, který může přerůstat až v úzkost, dokáže a jak se s ním naučit konstruktivně pracovat.
Chyba versus selhání
Na otázku PROČ se bojíme, je prostá odpověď: Bojíme se selhání. Podotýkám: Selhání – ne chyby!
Selhání a chyba jsou dva odlišné pojmy, které vytvářejí zcela protichůdnou energii.
Chyba je přirozenou součástí člověka. Je to podstata lidství, člověčenství. Chybě se žádný člověk nemůže vyhnout, protože je od přírody nastaven jako chybující bytost a právě chybami se učí. To znamená: Člověk nejenže může, ale dokonce MUSÍ chybovat – POTŘEBUJE dělat chyby. Proč? Aby získal zkušenost.
Zkušenost je od slova zkusit. Jestliže člověk něco zkusí, jsou jen dvě možnosti – buď mu pokus vyjde, a tudíž hned ví, jak to udělat, anebo mu pokus nevyjde, UDĚLÁ CHYBU, a tudíž ví, jak to nedělat. V každém případě se tedy posune. Na tom je založen princip učení. ALE člověk musí zkoušet. Jakkoli to zní paradoxně: Co pokus, to šance příště už neudělat chybu.
Takže ještě jednou: Chyba přináší zkušenost a ta snižuje pravděpodobnost další chyby. Chybami, které poznává, člověk vlastně odstraňuje stejné chyby.
Selhání je ovšem něco jiného. Já bych dokonce řekl, že selhání je jakási nová filozofie, která rozhlašuje: Chyba je špatná. To je zcela absurdní, nepochopitelný přístup – proti samotné podstatě člověka. Ta filozofie říká: Chyba si zaslouží trest. Takže něco, co člověk POTŘEBUJE ke svému rozvoji, se nesmí, je hodné trestu a trest má bolet. A jelikož člověk se bolesti instinktivně vyhýbá, v důsledku této zvrácené filozofii si vypracoval odpor k selhání. Už nechce zkoušet, protože chybě se dnes říká selhání a selhání je ostuda; kdo selže, nic nedokáže, a podobné nesmysly, jež v minulosti vymyslela nějaká opravdu velká hlava. Velká, ale dutá.
Protože tento přístup je zcela odpojen od života a nutí člověka se bát – doslova bát žít. Člověk se pak bojí být člověkem, stydí se za to, že má chyby, nechce je ukazovat, a tak se – obrazně řečeno – před těmito “učiteli” krčíme jako “žáci” v lavici, jen aby nás probůh někdo nevyvolal a nevyšlo najevo nějaké naše selhání, hodné výsměchu, trestu, bolesti.
Pokus versus utrpení
Pro lidi,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům