Něco pokazíte – a tak se bojíte, že to pokazíte příště.
Někdo Vám ublíží – a tak se bojíte, že se to může stát i příště.
Někdo Vás zklame – a tak se bojíte opětovně věřit.
Někoho vlastní chybou ztratíte Vy – ani to nemůžete dostat z hlavy.
Je to zvláštní, že? Stačí, abyste se provinili vůči někomu, nebo někdo vůči Vám, a hned přijde strach, nedůvěra, uzavření se do sebe, výkřiky Už nikdy s nikým! Přitom člověk je chybující tvor. Něco pokazí, někomu ublíží, někoho zklame a ztratí, a právě tím se učí. Proč tedy neodpouštíme sobě ani druhým? Proč si hořkost z vlastní či cizí chyby nosíme v sobě, někdy i celým životem, a tím sami sobě přitěžujeme a škodíme? Nedopouštíme se právě v té chvíli té největší chyby vůbec – že nedokážeme uzavřít minulost?
Představte si dítě, které něco pokazí. Zakopne při pokusu naučit se chodit. Má se od té chvíle bát i příštího kroku? Má se svou momentální nedokonalostí nechat odradit od dalších pokusů? Není-li hned dokonalé ani v četbě, ani v plavání, ani v bruslení – má to všechno hned vzdát, a celý život se tím trápit? Kam by takové dítě kdy dospělo?
Když jsem na přání členů FC Kurz vytvářel nový FC Kurz Jak pokořit strach, rozhodl jsem se ukázat strach z jiného úhlu pohledu, než jak jsou lidé navyklí. Ne jako nepřítele, ale pomocníka. Tak jako naši minulost. Tak jako naše chyby. Tak jako nepřízeň osudu. Změní to totiž všechno. Přátel se nemusíte bát. Přátelé Vám pomáhají. Přátelé mají svůj účel. Strach nevyjímaje.
Je to psychologická, psychoterapeutická i psychoimunologická technika, jejíž odstín používají i porodníci, než jde budoucí maminka na sál. Potřebuje přirozený adrenalin, stresový hormon, který ji nutí mít pocitové ohrožení a bolest rychle za sebou, ale nesmí mít toho adrenalinu moc, jinak ji přílišný stres přetíží a zbaví motivace nebo síly. S životem to není jinak. Minulost má své plody, o které se musíme umět správně postarat a regulovat je ve své mysli. I když každá vzpomínka i pochybnost směrem vpřed bolí.
Členové FC Kurz mi při pravidelných středečních webinářích (potkáme se v uzavřené místnosti na internetu a hodinu si spolu povídáme a vysvětlujeme, čemu nerozumíme) svěřili mnohé strachy. Že se bojí, že už nebudou mít s nikým vztah. Že se bojí, že prožívanou těžkost neunesou. Že se bojí, že partnerův odchod nezastaví. Že se bojí, že budou sami, nebo naopak s někým, kdo jim znovu ublíží. Že se bojí, že už si k rodiči, dítěti nenajdou cestu.
A protože toto členství je určené pro ŘEŠENÍ problémů, které máte, tak kromě webinářů (skupinových rozhovorů) a nově osobních konzultací připravuji pravidelně i psanou formu – každé dva měsíce nový FC Kurz na vybrané téma a každý týden články na přání. Toto je další z nich (archiv všech je zde).
Jak tedy uzavřít minulost tak, abychom oslabili stres, strach, pochybnost? Jak se nestávat “hromádkou neštěstí”, jež pak může být vnímána ve vztazích na obtíž, a proto zůstává víc osamělá? Jak přestat ničit sebe pro chyby druhých nebo chyby vlastní? Jak se vrátit do plného proudu života a vychutnávat si ho celý, i s tím bolestným, co někdy (stejně jako porod) přináší?
Pojďme si to objasnit metodu po metodě.
Cesta a cíl
Četli/poslouchali jste 589. epizodu mého Řešidla Jak vyřešit souboj rozumu a srdce? Využiju stejného přirovnání. Srdce zná cíl, rozum má vytvořit cestu.
Naše navigace (rozum) potřebuje nejprve znát cíl, stanovený srdcem. Co cítíme, že je pro nás důležité? Co potřebujeme?
Ať je to vytlačit z hlavy příkoří, křivdu, zraňující okolnost nebo vlastní chybu, pokaždé si můžeme zapsat jedno:
Cíl je mimo bublinu
Bublina je přesvědčení, ve kterém žijeme. Bublina je naše pravda, ale tato naše pravda nemusí být objektivní pravda. Stačí tu bublinu opustit.
Naše hlava, která představuje tuto bublinu, nám ráda říká, že neexistuje dobré řešení, že už nás čeká jen to špatné, že není způsob, jak naši situaci změnit, a podobně. Této “pravdě” nesmíme věřit. Předně tedy musíme připustit, že (jiná) pravda může být vně bubliny. Tam musí být náš cíl.
Pokud z této bubliny nevykročíme, zůstaneme v ní a tedy i u své “pravdy”, která je přitom lží. A mohu to prokázat prostě: Minulost nevytváří budoucnost. Minulost vytvořila jen přítomnost, ale naši budoucnost ovlivníme tím, jak k minulosti přistoupíme v přítomnosti – co s minulostí uděláme teď. Jestliže minulost konstruktivně neuzavřeme, budeme se stále točit v témže kruhu, a pak se “potvrdí pravda”, že už nikdy nebude lépe. Ale lépe nebude nikoli vinou osudu nebo minulosti, nýbrž naší vinou – vinou našeho nekonání v přítomnosti.
Zní to tvrdě? Ale je to fakt. A je v tom taky naše naděje a výhoda. My nejsme závislí na nikom nebo ničem vně nás. My jsme závislí jen na svých vlastních rozhodnutích a postojích ohledně minulosti. Ty máme plně ve svých rukou. Nuže, chcete?
Cesta je v konstruktivní tečce
Takže: Máme zadaný cíl. Nyní zbývá definovat cestu. Já volím konstruktivní cestu. Možná nebude nejkratší, ale bude zvladatelná pro každého.
Když si otevřete nový FC Kurz Jak pokořit strach, objevíte velkou část věnovanou dětství. Proč? Protože dětství nás změnilo. Ještě pětileté děti (v předškolním věku) mají podle NASA míru své tvořivosti 98 %. Podotýkám: jsou na prahu školní docházky. Naopak šestadvacetiletí (po skončení školní docházky) jsou na 2 % tvořivosti. Jak je to možné, když jsou starší a zkušenější – když mají větší rozhled, schopnosti i dovednosti? Protože splynuli se systémem a ovládá je strach. Strach ze selhání. Který malé děti nemají.
Byli jsme naučeni vnímat chybu jako selhání, jako důvod k trestu, jako vysvětlení své bolesti, jako příčinu ztráty, kterou utrpíme. A my nechceme trpět, ztrácet, prožívat bolest, být trestáni. A tak si chybu vyčítáme. I tu, kterou jsme poškodili druhé, i tu, kterou druzí poškodili nás. A protože lidé jsou chybující bytosti, pak ve vztazích z utrpení, bolesti a sebetrestání nevycházíme – při tomto stylu přemýšlení.
Cesta je proces. Výsledek není hned. Chvíli trvá. Ale vyplatí se. Cesta dá cíli hodnotu. Jakým sedmi způsobům Vás v FC Kurzu Jak pokořit strach a návazných středečních webinářích chci učit?
1. Uvolňovat lítost
Opakuji: Jsme tak vychováni, abychom litovali toho, co se pokazilo. Abychom z toho vytvářeli co by kdyby (co jsme mohli udělat jinak). Abychom uvízli v minulosti a čase, který se nikdy nestal. Na těchto kdyby lpíme, a tím vytváříme své utrpení.
Uvolňovat lítost znamená ve stručnosti: zapojit rozum a více se soustředit, konkrétně na to dobré. Více se zaměřovat na pozitiva nové situace, na přátele, kteří jsou tu pro nás, a zkušenosti, které si odnášíme jako lekci a pomoc, aby to příště bylo lepší. Učíme se pracovat s emocemi tak, aby nás posouvaly, ne srážely. Učíme se pro sebe vyrábět dobrou energii, věnovat se opět svým zájmům, příjemným aktivitám – učíme se lítost vyběhat, vychodit či jinak vyventilovat.
K tomu historická souvislost: Pralidé neměli méně stresu. V návalech ho měli mnohem víc než my, protože jim šlo o život. My se stresujeme už kvůli malichernostem. Pralidé však stres uměli vyvětrat. Stres jim dal sílu, aby utíkali nebo se bránili, ale my ani neutíkáme, ani se nebráníme. Jen přemýšlíme.
Pamatujme: Stres pumpuje energii do svalů. Využijme ji, něco fyzicky udělejme. Uvědomme si, že čím více krve je ve...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům