“Není to paradox?” posteskl si kamarád, když pozdě večer na horské chatě zatápěl v krbu.
“Mám srdce na dlani, a přece nemohu potkat ženu, která by mě milovala.”
Připomenul mi povzdech, který zase slýchám od žen: “Proč nemohu potkat pořádného chlapa? Existují ještě vůbec? Pokud ano, proč mně se vyhýbají?”
Možná i Vás napadne: Jak je možné, že “ti dva” se nemohou potkat? Jak to, že v této malé republice se míjejí muži a ženy, kteří nenacházejí správné protějšky, ačkoli hledají jeden druhého? Dělají snad nějakou chybu? Nebo pořád není ten “správný čas”?
Když jsem vytvářel Vánoční Speciál, unikátní dárek pod stromeček pro Vaše blízké, kteří se trápí jakoukoli momentální těžkostí, rozhodl jsem se v něm objasnit i některé zdánlivě paradoxní zákony života. Tyto zákony nás trápí, ale nemusejí. Nás totiž neničí události, ale naše reakce na ně, naše chybná interpretace. Vysvětlím Vám to.
Šachy
Mého kamaráda už znáte z článku Vztah jako šachy: Proč král potřebuje dámu a kdy ho vyřadí i obyčejný pěšák. Ví, že “pokud muž chce královnu, musí se chovat jako král”, a platí to i naopak. Co všechno to ale obnáší? Obětovat se? Proč ale ti lidé, kteří se pro druhé příliš obětují, jsou nakonec obětováni? Proč se potom obracejí zády k lásce a říkají, že láska bolí a zklame? Ale láska nebolí ani nezklame. Co bolí, je jednání člověka. A kdo zklame, to je jedině člověk. Avšak podotknu: Ten konkrétní jeden člověk.
A to je první důvod, proč se správní lidé nemohou najít. Nechápou, že láska není určena k vytváření bolesti, ale naopak k jejímu utišení. A protože to nechápou, až příliš dlouho se drží u těch, kteří jim lásku neopětují, trápí se tím a přestávají v lásce věřit. Přitom je to jejich chyba. To oni se příliš dlouho soustředí na ty, kteří jim dávají bolest, ne lásku. Proč to dělají?
V psychologii se tomu říká projekce. Promítají si do druhých sami sebe. Lakonicky řečeno: Soudí je podle sebe. Představují si sebe na jejich místě a říkají si: Kdyby mě někdo tolik miloval a tolik se pro mě obětoval, já bych si ho nakonec začal vážit. Ano, oni by si milujícího protějšku vážili, ale jejich přítomný protějšek si milujícího člověka vůbec vážit nemusí. Čím déle ho milující člověk zahrnuje láskou, tím víc ho ta láska může nudit, otravovat, připadat běžná, všední, normální – protože si na ni zvykl. Stala se pro něj každodenní samozřejmostí.
Avšak ten, který jenom dává lásku a žádnou nedostává, si myslí, že sám není dost dobrý, že jeho láska je asi příliš malá a že má zvýšit své úsilí. Tak dochází k šílenému paradoxu, kdy ten, kdo lásku dává, si myslí, že není dostatečně milující, a ten, kdo vůbec nemiluje, považuje lásku ve svém životě za samozřejmost a sebe za láskyhodného člověka.
Ke hře zvané Vztah tak potřebujeme nejen umět sami milovat, ale také umět odlišit, kdo miluje nás a kdo na naší lásce jen parazituje.
Co odlišuje muže a ženu
Bůh podle legendy vytvořil Evu z Adamova žebra. A to proto, aby byla silná a emocionálně co nejblíže srdci a paži.
Silná proto, aby přestála těžkosti a bolesti, které ji v životě čekají. Porod především. Co nejblíže srdci proto, aby se nechala řídit převážně citem (intuicí). Co nejblíže paži proto, aby dokázala (v kombinaci se sílou a srdcem) obejmout všechno, co se zrodí z její bolesti.
A protože život funguje na párovém principu a vztahy na principu zrcadlení, v Adamovi současně zažehl Bůh touhu Evu obejmout (paží), milovat (srdcem) a chránit (sílou).
Fakt, že je žena vedena převážně citem (intuicí), jí umožňuje projít a překonat to, co by muž nezvládl. Muž je totiž více racionálně založený, zatímco žena více emocionálně založená. Mužské založení na rozumu znamená, že se muž řídí převážně rozumem. Základním rysem rozumu je odpor vůči bolesti. Muž by tedy nemohl rodit. Není schopen jít s chladnou hlavou vědomě vstříc bolesti (to raději uteče, schová se, vymluví, odloží). Žena musí. Žena před porodem nekličkuje, jde na sál. Ačkoli cítí, že bude čelit nepředstavitelné bolesti, současně jí cosi napovídá, že když vytrvá, zrodí se štěstí. Ano, intuice vede ženu, že bolest je úzce spjata s radostí. Proto ženy drží ve vztazích, které je velmi bolí – očekávají, že se “porod nového člověka” podaří, že se “muž změní, dospěje, vyzraje”.
Muž při simulaci porodních kontrakcí vydržel nejdéle jedenáct sekund. Ne proto, že by byl slabý. Ale proto, že má rozum. Rozum mu řekl: Ukonči to, můžeš. Kdyby muž měl rodit, patrně by se na cestě do porodního sálu usnesl, že dnes ne, zastavím se jindy. Žena je tedy pro muže někdy nepochopitelnou a někdy inspirativní bytostí. Právě díky ženě je muž schopen potlačit rozum a vést se citem natolik, že dosáhne hrdinství (sebeobětování), že riskuje vlastní život. Právě tehdy muž a žena naprosto splývají.
Co odlišuje Chlapy a Chlapečky
Už v článku 5 rozdílů mezi Chlapy a Chlapečky jsem psal, že i muži mají sudičkami předurčenou náročnou výzvu. Zatímco u žen je to porod, hlavním soupeřem muže je paradoxně on sám – jeho vlastní ego. To je entita, která mu opakuje: Já, jen já. Na nikom jiném nezáleží. Novorozeně je typický egoista. Je mu lhostejné, že máma je unavená, táta potřebuje pracovat, soused ve vedlejším bytě potřebuje spát; jakmile má dítě hlad, řve. Já, jen já. Někteří muži ale novorozenětem zůstávají dál. Neuvědomují si, k čemu je důležitý vztah a také dávat, nejen brát.
Ego mají i ženy. Je to součást pudu sebezáchovy a součást přirozeného nastavení novorozeněte. Aby dítě přežilo, musí dát najevo, že tu je a potřebuje být obstaráno. To by se však s věkem mělo změnit – dítě získá schopnost starat se o sebe zpočátku částečně, později zcela samo. Někteří lidé ale nevyspějí a parazitují na druhých. Jen berou, nedávají. Říká se jim egoisté, sobci. Není to však vůči nim zcela spravedlivé. Někteří totiž prostě nevyspěli. Mohli mít rozmazlující výchovu, která je mohla naučit, že jenom brát je v jejich případě správné, že jsou mimořádní. Tím se v člověku rozvíjí také narcismus (sebestřednost). Ale i další poruchy, kterým se věnuji ve svých knihách a ukazuji, jak s takovými lidmi žít nebo jak se od takových lidí oprostit.
Síla zdvojnásobení
Ego je základní, výchozí, nulový rozum. Zraje teprve prožívanými těžkostmi a nabývanými zkušenostmi. Člověk si totiž uvědomuje, že všechno nezvládne sám a těžkostmi snáze projde, když není sám. Tehdy se otupuje egoismus a vzniká potřeba někoho druhého. Ale současně začíná proces chápání, co vlastně takový vztah vyžaduje a co druhý potřebuje. Tam už egoismus zcela ustupuje lásce. Ale musí to dotyčný pochopit (viz kniha 250 zákonů lásky).
Nádherně o síle zdvojnásobení (sdílení) psal William Golding, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Popsal nejen to, že sdílená starost je poloviční starost a sdílená radost je dvojnásobná radost. Že akcelerátorem štěstí je mít ho s kým sdílet. Ale vzkázal také ženám a mužům toto: “Bláznivé jsou ty ženy, které se snaží vyrovnat mužům. Ženy jsou totiž lepší a vždy byly. Muži, cokoli ženě dáš, to udělá lepším. Dáš jí spermii, ona Ti dá dítě. Dáš jí dům, ona Ti dá domov. Dáš jí potraviny, ona Ti dá jídlo. Dáš jí úsměv, ona Ti dá srdce. Cokoli jí dáš, to znásobí a zvětší. Takže pokud se, muži, chováš k ženě jako vůl, buď připraven, že dostaneš kupu hnoje.”
Jedna porodní kontrakce má ekvivalent bolestivosti 103 zlomených kostí najednou. Žena není slabá. To jen muž s ní někdy tak zachází.
Bohužel překonání ega nelze změřit. Muž, který sám sebe překoná, také není slabý. To jen žena s ním někdy tak zachází.
Obojí je škoda. Lidé totiž dokážou být silní a je škoda, když síly druhého nevyužijí v sílu dvojnásobku. Když zůstávají se slabochy. Nejde jen o to, že ten, kdo miluje a nazpět lásku nedostává, si kazí život. Ale současně chybí jinde – chybí tomu, kdo ho hledá a nemůže potkat!
Sedm paradoxů šachů
“Petře, myslíte, že čekat má smysl?” Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám. A pokaždé odpovídám stejně: “Čekání je bolest. A bolest má smysl jedině tehdy, když může přinést něco lepšího. Ta bolest, ve které čekáme na něco, co se stát NEMŮŽE, smysl nemá, a my to obvykle víme, cítíme, takové čekání je pro nás totiž utrpením. Utrpení vždy říká: Snažíš se ovlivnit něco, co ovlivnit nemůžeš. Proto trpíš.”
V případě lidí, kteří mají otevřené srdce a jsou připravení na vztah, čekání smysl má. Chybí jim totiž jen potkat správný protějšek. Ne se mezitím ještě pročišťovat, léčit po předchozím vztahu či zbavovat toxického člověka po svém boku. Již jim chybí jen jedna událost – potkat se. A to je otázka času. (Více v knize JáMy spřízněných duší o tom, jak také mohou vypadat spřízněné duše, jež zpočátku nevidíme.)
Svému kamarádovi jsem řekl: “Uvědom si, kolik žen má špatnou zkušenost s Chlapečky. Kolik z nich vinou těchto zkušeností přestává věřit ve vztahy. Kolik z nich pochybuje o tom, že existuje někdo, kdo by je miloval. Kolik z nich právě nyní překonává sebe, svou rezignaci. Ale i u nich funguje paradox: Čím méně věří v to, že milující člověk existuje, tím více jsou pak za něj vděčné, a tím spíše neudělají nic, aby o něj přišly. A má-li takovou zkušenost i on, vzniká plně kompatibilní pár, kdy si jeden zcela váží druhého a je za něj šťastný, protože ví, jak je v tomto světě vzácný.”
Ano, mnohé ženy nevěří v existenci králů. Protože žádné dosud nepotkaly. To však, milé ženy, neznamená, že králové neexistují.
Stejně tak mnozí muži se stávají pouze pěšáky ve hře žen, které...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům