Přestal si Vás někdo vážit? Nebo ani nezačal?
Byl to někdo blízký – sourozenec, rodič, dítě, partner, přítel –, takže to bolí o to víc?
Anebo bolí o to víc to, že Vámi pohrdá někdo cizí, kdo Vás ani nezná?
Ve Vánočním Speciálu – dárku pod stromeček pro všechny, kdo se někdy trápí pro zdánlivou malichernost, ale v jejich srdci vytváří obrovskou bolest – zdůrazňuji, ať si dáváte pozor na pocit, že když si Vás někdo neváží, znamená to, že nic neznamenáte, respektive že nebudete nic znamenat pro nikoho.
Je možné, že v důsledku něčí kritiky nebo ignorace propadáte dojmu, že chyba musí být na Vaší straně, že asi neděláte dost pro to, aby si Vás protějšek všiml, že jste asi nevysvětlili dost, jak jste hodnotní nebo důležití, že se asi máte více obhájit, a pokud to nedokážete, zaslouženě budete horší než jiní. Já Vás přesto poprosím: Zadržte tyto sebedestruktivní úvahy. Pojďte se na to společně se mnou podívat z trochu jiného úhlu pohledu.
Když Vás druhý přestane vidět
Už v knize JáMy spřízněných duší varuji před případem, kdy pro někoho děláte maximum, ale jemu to nestačí. Z takové situace snadno vznikne pocit, že Vaše maximum není dostatečné. A to pak vede ke skepsi, že i když budete dávat maximum, budete i v jiných vztazích neocenění. Tak uvažujete, přitom úplně opomíjíte psychologii.
Půjdete-li kolem slepce, urazí Vás, že neoceňuje Váš oděv? Máte to za nemístný příměr? Ale vůbec ne. Psychologie tomu rozpoložení, kdy děláte pro někoho maximum a jemu to nestačí, říká syndrom neviditelného člověka. Jako byste byli neviditelní Vy i to, co děláte. Ale to neznamená, že to není vidět a nemá to hodnotu. Nevidí to jen ten jeden člověk a já Vám objasním proč.
Opusťte otázky Co dělám špatně? Co mám dělat lépe? Protože pokud děláte maximum, víc dělat nemůžete. Problém není na Vaší straně.
Proto také opusťte sebeočerňování Já už nemohu dávat víc. Znamená to, že mé maximum bude vždycky pořád málo? Proč mi druhý neopětuje to, co dávám já jemu? Proč si mě neváží?
Když Vy přestanete vidět
Skoncujte s tímto směrem úvah, které vedou k tomu, že dál žadoníte bez vyslechnutí, dál se ptáte bez odpovědí, dál milujete bez opětování, dál škemráte až za mez sebeúcty, a jste přitom dál ignorováni. Opusťte iluzi, ve které neděláte dost. A zkuste připustit, že děláte možná až příliš. A sami to taky nevidíte. Tak jako to nevidí ten druhý.
Pokud s tím nepřestanete, v knize JáMy spřízněných duší varuji před postoupením syndromu neviditelného člověka v syndrom černé díry. Co je to? Černá díra je zvláštní objekt ve vesmíru. Je natolik hmotný a jeho gravitační pole natolik silné, že vůbec nic, včetně světla, nemůže tuto oblast opustit – ta černá díra všechno pozře. Lidé s rozpoložením černé díry ztrácí všechno, i svou naději, i sami sebe. Čím méně si jich někdo váží, tím víc se ponižují. Myslí si, že ponižováním získají u druhého vyšší hodnotu. Je to matematický nesmysl. Ponižováním čísla se nevytváří číslo vyšší. A v člověku sebeponižování vede k umenšování respektu a úcty u druhých i u sebe (seberespektu a sebeúcty).
Přitom je to celé postavené na lži. Vychází to z mylného základu. Vaše hodnota totiž neklesá s něčí neschopností ji vidět. Nevidí-li Vaši hodnotu jeden člověk, ještě to neznamená, že ji nevidí nikdo. Vaši hodnotu si dokonce může dodatečně uvědomit i ten člověk, který ji dnes nevidí nebo dočasně přestal vidět. Stačí pochopit podstatu doporučení, které za chvíli uvedu.
Síla zvyku
Syndrom neviditelného člověka vychází ze základního zákonu zvyku. Pokud děláte pro člověka dlouhodobě a soustavně určitou hodnotnou věc, kterou na začátku vztahu oceňoval, a děláte to každý den, v jeho očích se ta věc stane normální, všední, běžnou, nudnou. Zvykne si na ni. Co na začátku bylo vzácností a novinkou, je po čase samozřejmostí a stereotypem. Nosíte-li svému partnerovi od prvního dne snídani do postele, první dny Vás za to bude nosit na rukou, ale po čase se může stát, že to již očekává, nepřekvapuje ho to, nenadchne ho to, ba obtěžuje ho to.
Totéž se může dít s Vaším tělem, které ještě před časem považoval za nádherné, ale dnes ho již nevzruší a začíná se rozhlížet po jiných tělech. A Vy se domníváte, že je to jen Vašimi vadami – vráskami, špíčky, celulitidou. Přitom kdybyste stejné tělo hned teď poskytli jinému člověku, bude ho zase považovat za nádherné, je-li pro něj nové.
Jinak řečeno: Člověk se časem může čehokoli přejíst. Všechno zpočátku nové se mu okouká, obnosí, a přestože samo o sobě se to nijak nezměnilo, jeho to už nebaví. Ba dokonce právě proto, že se to nijak nezměnilo. Tak může stereotyp zabít i vztah.
A proto život je změna a změna je život. A netýká se to jen vztahů. Člověk si přestává vážit toho, co se pro něj dlouhodobým trváním stává samozřejmostí. Je-li příliš dlouho zdravý, už si zdraví ani neváží. Připadá mu jisté. Tudíž se o své zdraví přestane starat – a onemocní. Dostaví se tedy změna a nemoc otevře...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům