Vadí Vám to, co druhý provádí? Upozorňujete ho, že Vás to bolí? Žádáte ho, aby se změnil, ale výsledek žádný?
Je odchod od takového člověka skutečně jediným řešením?
Když jsem psal knihu Protože, která pomáhá pochopit a zvládat toxické protějšky, řešil jsem četné případy, kde dominantní roli hráli alkoholici, agresoři, manipulátoři, sobci, narcisté, slaboši, lháři, záletníci, citoví vyděrači. A na druhé straně ti, kteří je PŘESTO milovali. A nechtěli je opustit.
Jeden příklad za všechny? Monika. Její manžel: alkoholik. Když si přihne, nekontroluje se. Monika jeho úlety nesnese. Ale také vidí, proč začal pít. Aby utekl od problémů, které nedovede řešit. Potíže s prací, s rodinnými vztahy, s postiženým dítětem. Pije, aby znecitlivěl, aby nevnímal, co ho trápí. A Monika ví, že když odejde, její muž si možná ublíží. Přijít ještě o ni, to by pro něj byla poslední kapka, říká on rád. Ale změnit se nechce. Co s ním?
Změnit druhého
Monika mě oslovila otázkou: “Jak ho mohu změnit?” Blížil se zrovna Silvestr 2021 a ona ztěžka polykala pokažené Vánoce. Požádal jsem ji, ať se soustředí na nový rok 2022 a předsevzetí, jež si lidé dávají. Proč? Aby viděla, jak je lidé nedodrží. Jak lidé nedokážou změnit ani sami sebe. Jak by mohli ještě změnit druhé?
“Člověka nelze změnit zvenčí. Člověk se může změnit jenom zevnitř. Aby se změnil zevnitř, musí chtít. Především musí chtít vidět chybu, kterou dělá,” zdůraznil jsem. “Nelze změnit člověka, který ve svém jednání vůbec nenachází chybu nebo problém,” ujistil jsem ji. “Člověka je možné pouze přimět, aby chybu viděl. Ale zda ji uvidí, přizná a odstraní, to všechno je pouze na něm.”
Už v knize Protože jsem u konkrétního jiného případu položil kardinální otázku: Proč věříte ve změnu jiného člověka, když změnu jiného člověka nemáte ve své moci? Potažmo: Proč lidé, na kterých Vám záleží a kteří zůstávají v toxických vztazích, věří ve změnu svého protějšku, ačkoli se už mnohokrát přesvědčili, že tuto změnu nemají ve své moci?
Odpověď je prostá:
Očekávat od druhého to, co by pro mě bylo normální
Zvládání toxických vztahů jsem kromě Protože věnoval ještě jednu knihu – L.E.Ž.. A to proto, abych pomohl i protistraně – tomu člověku, který se zacyklil ve svých lžích, falších, nevěrách a již ví, že dělá chybu, jen ji (například vinou svého horečnatého ega) neumí veřejně přiznat. A tak ji dusí v sobě a navenek třeba i svého partnera obviňuje, například stylem: “Všechno je Tvá chyba. Chodím za jinými, protože Ty nejsi dost atraktivní, sex je s Tebou nudný, podívej se na své vrásky…” a jiné hnusy, které ještě ubíjejí sebevědomí milujícího člověka (více už v knize L.E.Ž.).
Jak je možné, že i v tomto případě napadaný člověk zůstává? Vysvětlení je v takzvané projekci.
Projekce znamená, že si člověk “promítá” do druhého své vlastní představy, hodnoty, postoje. Je-li pro mě něco normální, pak to přirozeně (podvědomě) očekávám i od druhých. Ano, všichni posuzujeme druhé podle sebe. Podvědomě předpokládáme, že udělají to, co bychom na jejich místě zcela samozřejmě a automaticky udělali my. Příklad: Přistihne-li nás někdo při lži či nevěře, může nám připadat přirozené se přiznat, omluvit a už to neopakovat. Jenže problém je v tom, že tento postoj vypovídá o NAŠEM charakteru. Ale druzí lidé nejsou my.
Stejně přistupujeme ke změně druhého člověka. Jestliže víme, že (viz případ Moniky) partnerovi škodí alkohol, že ho činí nesnesitelným člověkem, že zabíjí náš vztah, pak je pro nás přirozené očekávat, že s pitím přestane. Proto automaticky věříme jeho slibům a jsme tolerantní, když je nedodrží. Znovu je to projekcí: Myslíme si, že kdybychom my nedodrželi slib a znovu přísahali na změnu, tentokrát bychom už svůj slib dotáhli.
Z toho plyne: Projekce způsobuje, že neopouštíme lidi, protože v nich podvědomě vidíme sebe, své lepší Já. Nemění-li se druhý, posuzujeme to SVOU hlavou. “Proč to tentokrát nezvládl?” ve skutečnosti znamená: “Proč bych to já nezvládl?” A tak se stane, že žijeme ne se skutečným člověkem, jaký je, ale s přeludem, iluzí, chimérou, kterou si o jiném člověku vytváříme a která je víc naším vlastním klonem. Zkrátka věříme, že se druhý nakonec zachová tak, jak bychom se na jeho místě zachovali my. Změní se tam, kde bychom se už změnili my. A to je fatální chyba.
Tři negativní efekty
V knize L.E.Ž. varuji před projekcí, která může mít až zdrcující následky. Uvádím to na příměru k divočině: Představte si, že jdete buší a proti Vám běží lev. Pokud si myslíte, že Vás nesežere jen proto, že Vy lvy nejíte, můžete skončit velmi špatně. Stejně jako když toxické protějšky v čele s agresory nebo manipulátory posuzujete podle sebe. (Tématu Jak čelit manipulaci jsem věnoval celý jeden samostatný psaný kurz, který ještě seženete zde.)
Z hlediska psychologie pak – věříme-li v lepší Já svého protějšku, které přitom neexistuje – dosáhneme tří negativních účinků, jež mají jedno společné. Jsou přesně opačné, než jaké chceme:
- Protějšek NEMÁ důvod se měnit. Jestliže svůj ubližující protějšek naučíme, že (s ohledem na své dobré srdce) mu dáme vždy novou šanci, pak ztratí jakoukoli motivaci se napravit. Neměl by svou nápravou co získat. Lidé se z pohledu psychologie nejvíce mění ve chvíli, kdy jim hrozí fatální průšvih či ztráta. Příklad: Hrozí-li jim ztráta zdraví nebo dokonce života, daleko spíše skoncují se špatnou životosprávou, se kterou nebyli ochotni pohnout roky. Život se s lidmi nemazlí, a to je velké štěstí lidí. To člověk k člověku je benevolentnější, a to i vinou projekce – umí si představit, jak by se sám cítil na místě hříšníka a že by si také přál “ještě jednu šanci”, protože by ji “určitě využil”. Psychologie toxických lidí ale funguje opačně: Dává-li mi druhý najevo, že mu dále mohu ubližovat a on neodejde, pak mu budu dále ubližovat, protože vím, že stejně neodejde.
- Protějšek ZVYŠUJE naši bolest. Psychologie hovoří o kapodastrovém efektu. Kapodastr je pomůcka kytaristy, která se připne na hmatník kytary a umožňuje transponovat skladbu do vyšší tóniny. Proč tento pojem v souvislosti s psychologií? Protože uvidí-li protějšek, že sneseme jednu úroveň ubližování (a neodcházíme), zkusí posunout mez svého ubližování – ublíží nám ještě víc. Sportovci říkají: Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí. Neřekneme-li NE, UŽ DOST, STOP!, jako bychom protějšku sami dovolili, aby pokračoval, své ubližování stupňoval. Dokud nenajde naši hranici.
- Zvykáme si na bolest. Člověk je flexibilní bytost, dokáže se přizpůsobit čemukoli, co trvá dostatečně dlouho. Čím déle trvá ubližování našeho protějšku, tím spíše si na to zvykáme a stává se to pro nás normálním. Tím se (viz kapodastrový efekt) plynule posouvá i naše norma. Příklad: Je-li partner od začátku vztahu agresivní a my na to nejsme zvyklí, obvykle se vzpíráme a jsme i schopni odejít. Neodejdeme-li však, agresivita našeho partnera se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům