Věříte na anděly?
Nemyslím ty s křídly.
Myslím anděly mezi lidmi.
Já o nich už nepochybuji. Stačilo je několikrát potkat. Jako tehdy.
Z vyšehradských hradeb je výhled, který miluji. Uklidňuje mě. To si takhle sednu přímo nad hradby, pod sebou hluboký sráz k Vltavě, kolem sebe božská energie a v sobě myšlenky, které se rojí, třídí, čistí. Je to moje meditace vsedě.
Seděl jsem tak i tehdy, když za mnou zničehonic zašramotily čísi kroky. Trhl jsem sebou, otočil se – a tam stál jako socha nehybný muž. Zděšení v očích, křečovitě natažená paže směrem ke mně. Zdálo se mi, že se ke mně sune, ale tak nepatrným, hlemýždím krokem, jako by měl olověné koule na nohách. Už jeho panický pohled mě lekal. „Něco se Vám stalo, pane?“ řekl jsem.
„To se chci zeptat já Vás,“ pravil přidušeným hlasem.
„Prosím?“ nechápal jsem.
„Promiňte,“ objasňoval, „trpím fobií z výšek,“ ukazoval na propast za mnou, „ale současně mám strach o Vás, když vidím, že jste vylezl na tak nebezpečné místo. Myslíte snad na něco zlého?“
Došlo mi to. Měl mě za sebevraha. Už jsem se málem rozesmál a vysvětlil mu, že na místě, odkud skákal Šemík, jen přemítám. Ale naopak jsem zvážněl. Ten člověk nebyl k smíchu. Uvědomil jsem si, co pro mě vlastně udělal – jen aby se ujistil, že někdo cizí je v pořádku, překonal vlastní psychickou bariéru. Jeho laskavost i osobní statečnost mě dojaly. Požádal jsem ho, ať přijme mé pozvání na večeři. Takovým andělům se děkovat musí.
Zdánlivé nic, které může znamenat všechno
Když jsem vytvářel Vánoční Speciál, dárek pro všechny, kteří mohou procházet těžkými momenty, přál jsem si, aby zaujal všechny anděly mezi lidmi, kteří myslí na své blízké, ale někdy nevědí, jak jim konkrétně pomoci. Co jim říct, když procházejí úzkostí, depresí, strachem nebo emoční bolestí? Jak je přesvědčit, že zase bude dobře a nemají nic, natož život, vzdávat?
Vánoční Speciál se nečte očima, ale srdcem. Tím srdcem, které se občas trápí a které potřebuje ulevit. Ten dárek vypadá pod stromečkem jako nic, ale pro člověka, který je emočně dole, může znamenat úplně všechno. Já to poznal několikrát. Třeba v mých dvaceti letech, kdy jsem pro malichernost (rozchod) stál na železničním mostě a hledal odvahu skočit. I tam se objevil „anděl“ v lidské podobě (viz kniha Sami), který mě zachránil ne rukama, ale slovy. Neřekl si: Proč tomu klukovi pomáhat? Co z toho budu mít? Věnoval mi jen čas a pár myšlenek a z ničeho se pro mě stal vším. A já to pochopil jako závazek. Jestliže někdo pomohl mně, musím se snažit také pomoci někomu.
Možná i Vy takové anděly potkáváte. Možná Vás takoví dlouhodobě chrání. Nerozhlížejte se, nejsou poznat očima, jen srdcem. Víte, podle jakého způsobu chování?
1. Upřímně podporují
Kladu důraz na obě slova. Obě jsou totiž stejně důležitá.
Ve Vánočním Speciálu zmiňuji, že nejlepší způsob, jak se postarat o druhé, je postarat se nejprve o sebe. A následně nejlepší způsob, jak se postarat o sebe, je postarat se o druhé. Pochopí to ten, kdo už poznal, že my lidé jsme na tom v mnohém stejně. Spojují nás podobné výzvy i strachy. Podobné touhy i brzdy. A to už od nepaměti.
Člověk není ani největší, ani nejsilnější, ani nejrychlejší tvor v přírodě. V pravěké divočině by už dávno zanikl, kdyby se nenaučil spolupracovat, sdílet. Sdílením se každá starost stává poloviční a každá radost dvojnásobnou. Proto také, ohlédneme-li se zpět, zjistíme, že nejdůležitější lidé v našem životě nebyli ti, kteří nám dali odpovědi na všechny otázky nebo kteří vyřešili všechny naše problémy, ale ti, kteří nám umožnili najít svou vlastní odpověď a své vlastní řešení, zatímco postávali nablízku, při nás. Nebo ti, kteří ve chvíli, když jsme se trápili, nám poskytli své rameno, na němž jsme se mohli vyplakat, svou paži, kterou nás objali, své srdce, kterým se nám snažili porozumět a tolerovat, že ještě neznáme všechny odpovědi na prožívané otázky.
Pro jiné jsme byli nýmandi, nuly, ubožáci, když se nám něco nepodařilo. Ale andělé při nás zůstali právě tehdy, když všichni ostatní odešli. Tito andělé chápou, že většinu svého života neznáme odpověď na mnohé otázky, a to je důvod, proč potřebujeme pokračovat ve své cestě a k odpovědím dojít. A proto: Chceme-li být anděly pro druhé, snažme se lidi ve svém okolí – nejen přátele a členy rodiny, nýbrž i neznámé lidi – v těžkých chvílích podpořit v jejich zkušenostech. Není důležité, co si o jejich cestě myslíme my, protože je jejich. Zkusme podporovat člověka, kdykoli je k tomu příležitost. A neptejme se, co za to. Protože odměna nás nemine. V podobě přátelství.
2. Nabízejí soustředěnou pozornost
Člověk, založený na svém egu, je často sebestředný. Já, jen já. O to spíše darovat čas jinému člověku, zejména je-li to nepohodlné, není lidské, spíše andělské. Darovat někomu čas, třeba pro vyslechnutí jeho bolestí, znamená dát mu kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. Darovat čas je ten nejvzácnější dar. Stejně jako v něm plnou pozornost.
Mnozí lidé se snaží vyjádřit slovy, jak moc jim na druhém záleží. Ale to nemusejí říkat, to je patrné ze způsobu, jak s ním zacházejí. Máloco je ve vztazích oceňováno tolik jako čas a pozornost. Skutečně být s někým, plně mu naslouchat bez ohlížení se na hodinky nebo na displej telefonu, bez jakéhokoli předjímání výsledků nebo vynucování slov, která protějšek musí vyjádřit, jinak nám nevyhovuje a odcházíme… Dát někomu prostřednictvím vlastního vzácného času soustředěnou pozornost je nepochybně to nejcennější gesto, jaké existuje.
Lze jím zlomenému člověku vdechnout i nový život. Stačí, když vycítí, že je tu někdo jen pro něj. Pomocí času a soustředěné pozornosti máme moc zahojit cizí rány, stačí poskytnout laskavost. Není třeba nic říkat. Jen činem vyjádřit: Záleží mi na Tobě a Tvém štěstí. I proto vznikl Vánoční Speciál jako dárek, který si obdarovaný bude vždy pamatovat.
3. Dávají člověku svobodu být sám sebou
Nejpotřebnějším a současně nejopomíjenějším právem člověka je právo být tím, kým jsme nebo být chceme. Žít svůj život, vést ho podle sebe, mít rádi sami sebe. A přitom je to v tomto světě jeden z nejobtížnějších úkolů. Být sám sebou vyžaduje odvahu. Znamená to jít mimo dav, nezavděčit se všem, být vysmíváni, pomlouváni, pranýřováni. Ne však u andělů.
To jsou tak velkorysé a štědré bytosti, že respektují to, jací jsme nebo chceme být. Jen v takovém prostředí se konečně nemusíme obviňovat, když jdeme svou cestou a uděláme chybu, když si plníme své sny, když se rozhodneme využít své talenty, jiné, než si rodiče, příbuzní nebo učitelé představovali.
Zkusme být i sami takovými anděly. Nesnažme se vlastní děti definovat podle toho, jak bychom si je sami přáli vidět. Nechme je, ať samy sebe definují ony. Ať objeví moc toho kouzla zjistit, jak úžasní a jedineční dokážou být, v čem se cítí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům