Schválně: Jaké věty jste nejčastěji slýchali jako malí?
Já slýchal obvyklé negativní desatero: Nezlob! Neruš! Neodmlouvej! Nelži! Nekraď! Nelelkuj! Nekuř! Nepij! Nefetuj! A hlavně: Nevybočuj!
Pořád mi někdo říkal, co hlavně NEmám dělat. A když jsem opáčil, co tedy MÁM dělat, slyšel jsem další z NE: Nebuď drzý! Nebo: Nepřemýšlej! Nech to na druhých. Oni Ti řeknou, co máš dělat.
Vydržel jsem až do chvíle, kdy mi došlo, že řídím-li se druhými lidmi, ke štěstí mě to nevede. Druzí totiž nemají ponětí, co mě činí šťastným. To vím jen já. Přitom každý člověk je jiný. Ano, každý ví, co ho učiní šťastným, ale u každého je to něco jiného a nikdo to s jistotou neví o tom druhém.
Proto jsem negativní desatero začal bořit odzadu. Přestal jsem se držet pravidla Nevybočuj. I proto, že mi jeden učitel řekl: „Jen klidně vybočuj. Vystup z davu. Pak půjdeš rychleji než dav. Dav jde totiž rychlostí nejpomalejšího jedince. I proto je život jako tetris. Jakmile zapadneš do řady, zmizíš.“
To je důvod, proč se ptám na nejdůležitější věty Vašeho dětství. Povím Vám ty své. Ostatně, pracuji s nimi ve Vánočním Speciálu, pokud byste se rozhodli dát ho pod stromeček svým dětem.
Poběžíme?
Když mi bylo dvacet let, stál jsem na mostě a chtěl skočit. Pro malichernost. Od té doby se v části své práce zaměřuji na děti a způsob, jak s nimi mluvit o těžkostech.
Nezapomenu na maminku s malou holčičkou, které vyšly z onkologického pavilonu jedné nemocnice. Silně tehdy pršelo. Dcerka: „Maminko, pojď. Proběhneme to!“ Maminka: „Ne. Zmokneme.“ Dcerka zamračeně: „Pak ale, maminko, není pravda to, cos mi šeptala před chvílí, když jsme vyšly z tatínkova pokoje.“ Maminka posměšně: „Copak jsem Ti tam tvrdila, že je možné proběhnout deštěm, aniž bychom zmokly?“ Dcerka protestně: „Ne. Mluvila jsi o tatínkově nemoci. Říkalas, že i když je těžká, budeme věřit a všechno dobře dopadne.“ Mamince se nahrnuly slzy do očí. Uvědomila si, co dceři řekla, aby jí dodala naději. Pevně ji stiskla za ruku a řekla: „Zlatíčko, máš naprostou pravdu. Ať si prší, poběžíme.“
Ať si prší, poběžíme… Na té posilující myšlence jsem postavil Vánoční Speciál i vánoční setkání. Chci, aby se lidé naučili k životu přistupovat jako k počasí. My ho neovlivníme. Nemáme v moci, jak je dnes nebo jak bude zítra. Ovlivníme však to, jak k momentálnímu počasí i životu přistoupíme. Neovlivníme, jestli prší, ale můžeme si vzít deštník. A stejně můžeme přistoupit i k lidem či tomu, jak se k nám chovají. Neovlivníme to; někteří lidé jsou nevyzpytatelní právě jako počasí. Pořád ale můžeme ovlivnit to, jak se vůči konkrétním lidem zařídíme nebo vymezíme.
Dvě strany mince
Od svých dvaceti let vím, co člověku na dně pomůže. Nakonec, o tom je i Vánoční Speciál.
Předně, představit si život či jakoukoli životní okolnost nebo událost jako minci. Všechno totiž má dvě strany, jako ta mince, stranu rubovou i lícovou. Na všem dobrém lze najít něco špatného a na všem špatném něco dobrého. Průšvihy dokážou člověka probudit, obdařit ponaučením a přispět tak k jeho zlepšení, zatímco úspěchy dokážou člověka ukolébat až uspat, vybavit pýchou a nepokorou a přispět tak k jeho zhoršení. I dětem, které se na mě obrátí, tak neustále opakuji: To, že v negativním rozpoložení vnímáte pouze odvrácenou stranu toho, co se Vám stalo, ještě neznamená, že na tom, co se Vám stalo, nemůže být i něco dobrého. Někdy jen stačí pozměnit úhel pohledu, pootočit tu minci a spatříte to.
Na tom lze ostatně objasnit podstatu pozitivního a negativního myšlení. Negativně smýšlející člověk tvrdí, že přítomnost má jen špatnou stránku. Jako by se díval na rubovou stranu mince a popíral, že by mohla být i jakákoli jiná, jen proto, že ji nevidí. Pozitivní člověk připouští, že i když prochází špatnou přítomností, pořád může mít i lícovou, dobrou stranu. Ano, někdy je to o víře. Nicméně jste-li dole, potřebujete věřit, že dole nezůstanete. Víra je základním předpokladem aktivní změny. Víra nečiní změnu snazší, ale možnou.
Z toho plyne sedm základních vět, které děti potřebují slyšet:
Lidé rádi hodnotí sebe i život podle momentálního stavu. Je to stejné, jako kdyby vložili prst kamsi do knihy a podle té stránky ohodnotili celou knihu.
Zejména u dětí je to chyba. Děti nemůžeme posuzovat podle toho, co dnes umí, ale podle jejich potenciálu – ne podle toho, kde jsou nyní, ale kde mohou být, když nyní zaberou.
Děti začínají od nuly a rostou. Rostou tím, jak se ponaučují z chyb. Nikdo neprochází tak rychlým osobním růstem jako děti. Protože hojně chybují, hojně platí bolestí a hojně se ponaučují.
Rozumím tomu, že rodiče nechtějí své děti vidět dole. To je v pořádku. V pořádku však není, když se snaží děti od pádů chránit. Rozmazlovat je, hájit je, zachraňovat je, jen aby probůh něco neprohrály, nezažily ztrátu. To je chyba. Děti se potřebují připravit na reálný život, který bude plný pádů, proher i ztrát. Potřebují se v dětství naučit, jak se v takové chvíli chovat. Potřebují od rodičů jednak bezpečí a jednak pozitivní vzor – proto rodiče potřebují hlavně děti naučit, jak po pádu, prohře a ztrátě vstát. A ideálně to dítěti potřebují ukázat svým vlastním příkladem.
Výchova dítěte tak začíná v samotném rodiči. Už on potřebuje věřit, že zvládne víc, než si myslí. Jen tak tomu bude věřit i jeho dítě. Naučte své dítě nevzdávat se jen proto, že padne. Když padne a vstane, bude silnější, než kdyby nikdy nepadlo.
Každé dítě má nějaký sen. Měl jsem ho i já. Odrazovalo mě od něj ale to, že jeho dosažení by trvalo dlouho.
Pak mi jeden důležitý člověk řekl: „Uvědom si, že ten čas uplyne tak jako tak. A až uplyne, je rozdíl, jestli potom budeš v momentě dosaženého snu, nebo nebudeš ani na začátku cesty.“
A tak jsem za tím snem vykročil. A zjistil jsem, že ten pán měl pravdu. Ten dlouhý čas uplynul tak jako tak. Ale já si svůj sen splnil.
Přitom splnit si sen není to nejdůležitější. Někdo si svůj sen nestihne splnit. Důležité však je to, že vykročil. Cesta je vždy důležitější než cíl. Protože cesta za snem Vás naplňuje. Každý Váš den na takové cestě je naplněný. Nežijete zbytečně. Jdete cestou, kterou jste měli jít, přes překážky a porážky, jaké jste měli poznat, a přes zkušenosti, jaké jste měli nabrat.
Někoho odradí to, že na vysněnou cestu „nemá sílu“. Nebo že vysněná cesta „je těžká“. Přitom síla nevzniká ve snadných chvílích, ale právě v těch těžkých. A s tím souvisí i toto:
Dětem, které v sebe přestaly věřit, připomínám jejich úspěchy. I kdyby to mělo být to, že se naučily chodit, mluvit, plavat. Všechno, čeho kdy dosáhly, pramenilo z toho, že to zkusily, potažmo že to nepřestaly zkoušet, i když jim to momentálně nevycházelo. Tohle si děti musejí pamatovat. Kvůli práci i třeba kvůli vztahům. Chceš-li něco mít, musíš si pro to jít. Když si pro to nepůjdeš, nikdy to nebudeš mít. Když se nezeptáš, odpověď bude vždycky NE.
Lidé nemají problém snít, ale konat. Jejich líný mozek je přesvědčuje, že jejich sen je nesplnitelný, jejich předsevzetí nedosažitelné, jejich potřeba nezasloužená. Ano, všechno, co v životě za něco stojí, vyžaduje oběť, ale právě to potom dává cenu hodnotě. Hodnota je to, co dostáváme, cena je to, co platíme. Čím více nás dosažení cíle stojí, tím více si pak vážíme jeho zvládnutí.
Jeden průvodčí ve vlaku, na mé obvyklé cestě z Prahy do hor, mi řekl: „Nejdůležitější na nástupišti není vědět, jakým směrem chcete jet. Dokonce ani to, na jaké stanici chcete...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům