Na vánoční setkání přišel svůj problém řešit jeden pár. Zpozdil se. Omlouval se, že nasněžilo a komunikace nebyla průjezdná. Z místa A do místa B se nemohli dostat.
Cesta z domova do unikátní kavárny, kterou si až do Vánoc vyhrazuji pro setkání, symbolizovala jejich problém. Tím problémem byla právě komunikace. Neudržovaná. Zanedbaná. V tak špatném stavu, že museli požádat mě, jako silničáře, abych ji prohrnul. Oni sami toho už nebyli schopni. Těch závějí bylo za dobu jejich nekomunikace příliš.
Pro odstranění běžných komunikačních problémů ve vztahu jsem napsal dvě knihy – 250 zákonů lásky a Spolu. Pro případ komunikace zabité lží, falší, nevěrou, manipulací a jinými formami zklamání vznikla kniha L.E.Ž.. Ve všech opakuji, že zdravá komunikace (jako správně udržovaná silnice) je základní podmínkou sbližování lidí. Pokud nevíme, co druhého trápí, po čem touží, nechápeme, co pro něj můžeme udělat nebo co on může udělat pro nás. Vztah pak ztrácí svou přidanou hodnotu. A i proto se nefunkční komunikace ještě více vyřazuje.
Zní to paradoxně, ale v dnešní době přebytku komunikačních prostředků spolu lidé zapomínají mluvit. A také si zapomínají naslouchat. Právě této části komunikace se dnes budu věnovat.
Proč mě nevnímáš?
Už v článku Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne jsem podotýkal, že komunikace není jen o mluvení. Není jen o vysílání slov, ale také o jejich přijímání.
Psychologické průzkumy ukazují, že každý třetí člověk při komunikaci jen mluví a nenaslouchá. Pouze poslouchá. A to je rozdíl. Poslouchá proto, aby postřehl, kdy druhý přestal mluvit, kdy mu může skočit do nádechu, případně kdy ho chytit za slovo, tedy jak nejlépe znovu prosadit svůj argument. Naslouchat znamená vnímat obsah řeči druhého.
V knize Spolu píšu, jak je to tragikomické. Že komunikace je první vztahová dovednost, kterou se v životě přirozeně učíme. Potřebujeme umět dát najevo, že máme hlad nebo že nás něco bolí, aby nám rodič porozuměl. Tudíž: Potřebujeme srozumitelně komunikovat. Tak moudří od přírody jsme. Tragikomické je, že co se jako první naučíme, to jako první zapomínáme. V tom jsme paradoxně horší než malé děti.
Přitom denně v zrcadle vidíme nápovědu: všichni máme dvě uši a jedna ústa. To proto, abychom mluvili, ale ještě více naslouchali. Bohužel, jak ukazují vánoční setkání (ale od toho přicházíte, abychom to opravili), mnoho lidí chápe komunikaci o vztahu jako mluvení o druhém než mluvení s druhým. A to často proto, že ve skutečnosti své trápení nemají komu říct. Ten, kdo by měl naslouchat, nenaslouchá a někdy ani neposlouchá.
Proč mě potřebuješ vnímat?
Páru, který se zasekl v komunikaci, jsem připomněl, že naslouchání je jediný způsob, jak se můžeme dozvědět něco, co ještě nevíme. Vlastním mluvením se nic nového nedozvídáme.
Abychom však začali skutečně efektivně vnímat, musíme pochopit, že správné naslouchání není pasivní, ale aktivní činnost. Že pokud druhý vidí, že ho opravdu vnímáme, více se otevírá, má větší důvěru sdílet a rozpoznávat naši podporu a citové bezpečí. A nám samotným pomáhá správné naslouchání nejen lépe porozumět druhému, ale také si jeho slova lépe zapamatovat.
Z toho plyne, a danému páru jsem zdůraznil, že naše důvody k vnímavějšímu naslouchání by měly být tři:
- Díky vnímavějšímu naslouchání budeme lépe reagovat.
- Díky vnímavějšímu naslouchání se můžeme dozvědět něco nového.
- Díky vnímavějšímu naslouchání druhému lépe porozumíme. (A on naopak nám.)
Jak to zlepšit
Zastavím se hned u prvního bodu a vysvětlím, proč je tak důležité aktivní naslouchání, ne pasivní. Pouhým řečněním ve snaze se hlavně prosadit, přesvědčit a ovládnout vztah vyjadřujeme jen sami sebe a nedozvídáme se nic užitečného od partnera – nepochopíme, čeho se bojí a proč, co ve vztahu potřebuje zlepšit, případně proč by od nás mohl chtít odejít.
Pasivně „naslouchající“ lidé ve skutečnosti zachycují jen 25 až 50 % obsahu partnerova projevu. Toto číslo se ještě snižuje podle únavy a zhoršeného soustředění posluchače. Sami si to můžete zkusit. Až budete promlouvat ke svým kolegům, příbuzným či dětem, všimněte si jejich klesající pozornosti. A smiřte se s tím, že nasají nejvýše polovinu toho, co se jim snažíte říct. Frustrující, že? Neradi mluvíte do zdi? Věřte, že to tak mají i ostatní lidé.
Proto aktivní naslouchání zahrnuje komplexnější naslouchání: Posluchač by měl směřovat svou pozornost nejen ke slovům, ale k celému projevu. Lidé totiž nemluví jenom ústy. Větší část jejich vyjadřování je mimoslovní (neverbální) – v gestech, signálech a energiích člověka. Proto naslouchat není snadné a zejména zpočátku je dobré soustředit se na zvládnutí těchto kroků:
1. Vypusťte z hlavy všechno, co Vás může rušit
Když jsem vytvářel manuál pro rozbité vztahy Spolu, důležité pro mě bylo převést svá doporučení do „tiché“, „němé“ formy, aby ten, kdo chce zachránit vztah, prostě jen četl, jestliže si zvykl nepřijímat žádná doporučení mluveným slovem. Aktivní naslouchání má s efektivní četbou hodně společného. Objasním to:
První podmínkou, abychom slyšeli více než jen 50 % toho, co nám partner říká, je omezit vnímání všeho ostatního. Soustředit se pouze na partnera. To ale znamená více než jen ztišit televizi, zastavit počítačovou hru nebo ztlumit vyzvánění mobilu. I víc než jen přestat lelkovat tupým pozorováním okolního dění nebo přemítáním, jakou písničku to teď hrají v rádiu. Co myslím tím „ještě víc“? Hlavně to znamená při naslouchání nebýt rušen sám sebou. Nechápat čas, kdy partner mluví, jen jako šanci zformulovat si zatím v hlavě svůj protinázor nebo otázku, kterou mu vystřelíme do tváře, hned jak se nadechne a odmlčí. I svou mysl namiřme k němu.
Pamatujme si, že nejde o žádný duel. V partnerském, rodinném, přátelském či pracovním vztahu nejsou dva protihráči, ale spoluhráči. Neusilujeme o to jen prosadit svou pravdu, ale posunout celý vztah od problému k vyřešení. Nikdo nedokáže vyřešit problém, když se na něj nesoustředí. A soustředit se na druhého znamená sledovat POUZE JEHO.
2. Cítíte-li únavu, vědomě pěstujte svou pozornost
Pár, který mě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům