Další z mých vánočních setkání, další učebnicový střet: To, co děláš Ty, pro mě není normální. To, co dělám já, není normální pro Tebe. Jak se tedy máme shodnout? Kdo má ustoupit?
Základní látka partnerské psychologie z knihy 250 zákonů lásky, která osvětluje nejdůležitější střety.
Knihu zjevně nečetla ani Karolína, která mi píše: „Petře, partner dělá něco, co mě bolí. Říkám mu, že mě to bolí a ať to už nedělá. On se mi ale vysměje s tím, že jsem malicherná, blázen, že se mám jít léčit, že to, co mi provádí, je přece ‚ve vztazích normální a dělá to tak každý‘. Mám tedy ustoupit, když to říká? Nebo má ustoupit on, když to říkám já? Kdo z nás má pravdu?“
Děkuji za všechny dotazy, které mi zasíláte. Zodpovídám je postupně v mluvených Řešidlech, v tištěných knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2 nebo při osobních setkáních. Odpovím i na tento.
Samozřejmost neshod
Předně, nedivme se jakýmkoli střetům a neshodám ve vztahu. Uvědomme si, že do vztahu pokaždé vstupují dvě odlišné bytosti. Odlišné jsou zejména tím, že každá si do vztahu přináší své vlastní „normálno“. Zkrátka: Pro každého z nás může být normální něco trochu jiného.
Bizarní příklad: Pro někoho je normální po návratu z práce popovídat si o tom, co ho trápí – doslova „vypovídat se z toho“. Pro jiného je normální po návratu z práce se naopak zavřít do pokoje, do samoty, a byl-li to těžký, toxický den, vyčistit si hlavu jiným způsobem – ne povídáním, ale naopak mlčením, například sledováním televize nebo posloucháním duc-duc hudby.
Prosím, i toto berte jen jako model. Někdo nesleduje televizi ani neposlouchá hudbu, ale maluje si nebo se rýpe v záhonech. Někdo se také dívá na televizi, ale na jiný pořad, někdo se také zabývá poslechem hudby, ale vážné. Jinak řečeno: Neexistuje nějaké všeobecné normálno, každý jsme unikátní a ojedinělý. To je první důležitý fakt, který si musíme připomínat.
Samozřejmost neubližování
Jak zdůrazňuji v knize 250 zákonů lásky, vztah je výzvou i náročnou těžkostí proto, že lidé jsou různí, a přitom se mají respektovat, uznávat, oceňovat, ba milovat. Do vztahu přece jdeme proto, aby nám bylo lépe, než když jsme o samotě – aby nám druhý dodal to, co nám momentálně schází, co potřebujeme. Vrátím-li se k uvedeným příkladům: Ten, kdo se chce po práci vypovídat, potřebuje partnerovo ucho. Ten, kdo se chce po práci uzavřít do své „jeskyně“, potřebuje partnerův klid. Ne naopak. Tudíž: Do vztahu nevstupujeme proto, aby nám bylo hůře.
Pokud nám hůře je, musíme to dát najevo. Dáme-li to najevo a protějšek na to nereflektuje, nutně si položíme otázku, proč v takovém vztahu jsme. Jestliže nám protějšek ubližuje a nám to vadí (to je důležitý dodatek), pak je přirozeně lepší nebýt ve vztahu, protože sami sobě tolik ubližovat nemusíme. Výjimkou je případ, kdy nám vyhovuje, že nám protějšek ubližuje – což je příběh masochismu. Ale i v takovém případě, technicky vzato, nehovoříme z hlediska psychologie o „ubližování“, protože partner USPOKOJUJE naše masochistické choutky, tedy nám činí lépe, než když jsme sami. Sečteno, podtrženo: Ani u masochisty neexistuje důvod, proč být ve vztahu, který doslovně ubližuje.
nyní jsme u pointy. Jak to zařídit, abychom si neubližovali, když každý jsme jiný a co považuje protějšek za normální, to nám může ubližovat?
Kdo sleduje nejen mé každodenní podcasty, ale také mé každodenní články, ví z dnešních 7 nejdůležitějších otázek, jejichž nevyslovení Vás může stát vztah, že o tom musíme mluvit. Když nám něco vadí, když nás něco trápí, když něco vytváří naše negativní emoce, které zhoršují naše rozpoložení, potažmo zdraví, musíme říct: „Prosím Tě, mně tohle bolí, a proto to nedělej, jinak v tom vztahu nebudu moci zůstat. Pochop mě, nechci vztah, ve kterém je mi hůř než o samotě.” Podobná informace je základním předpokladem pro to, aby protějšek to, co nás bolí, dělat přestal – pokud nás miluje a nechce nám ubližovat. A to je zásadní dodatek.
Samozřejmost nepochopení
Karolínin příklad mohu konkretizovat na příběhu z vánočního setkání. Navštívil mě pár. Muž konstatoval, že se rád otáčí za jinými ženami. Těší ho to, nabíjí. Budiž, proč ne? Problém je však v tom, že jeho partnerce to vadí, škodí, ubližuje. Vytváří to v ní pochybnost, že není dost dobrá a že bude opuštěna. Není to chiméra. Ta dáma je citlivá na otáčení muže za jinými ženami proto, že v předchozím vztahu takto začal příběh nevěry jejího tehdejšího partnera. Začalo to otočením za ženou, kterou pak vyhledal, zjistil si její číslo, sešel se s ní, vyspal se s ní, odešel...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům