Očekávali jste od blízkých lidí něco, co ale nepřišlo?
Nebo přišlo něco přesně opačného, než jste očekávali?
Například: místo podpory v těžké chvíli sražení, místo porozumění nepochopení, místo objetí odsudek?
Dostali jste se do problému, který sami těžko zvládáte, a spoléhali jste se na to, že Vám pomůže rodina? Zklamala Vás a Vy se nyní cítíte zrazení, opuštění, nedaří se Vám s tím vyrovnat, a tudíž se trápíte dvojnásob – tím problémem, který Vás potkal, a ještě reakcí Vaší rodiny?
Pak jste možná jako Eliška, která mi napsala: „V těhotenství jsem přišla o miminko. Bratr na to řekl: ‚To se stane.‘ Sestra nezareagovala vůbec. Přitom do té doby jsme si hráli na šťastnou rodinu. Slyšela jsem dokonce o případech, kdy známí raději přešli na druhou stranu ulice, než aby potkali tak zdrcenou maminku. Petře, je to nějaký psychologický jev, nebo prostý lidský hyenismus, zbabělost? Jak se mám vyrovnat naráz se ztrátou miminka i vlastní rodiny?”
Děkuji za všechny dotazy, které mi zasíláte. Zodpovídám je postupně v mluvených Řešidlech, v tištěných knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2 nebo v jednotlivých tematických knihách, zaměřených na řešení konkrétních svízelných problémů. Vybrat si podle těžkosti, kterou procházíte, můžete zde.
Problém první pomoci
Z mých knih dobře víte, jak je pro mě důležité to, JAK KONKRÉTNĚ danou situaci vnímáte. V pojmech a jejich definicích se můžeme rozcházet, ale na nich tolik záleží. Na čem záleží, je Váš pocit, který například z jednání lidí máte. Protože tento pocit vytváří Vaši pravdu. Váš pocit je vždy reálný. Změnit ten pocit lze tedy i tak, že změníme náhled na tu situaci. Ukážu Vám jak.
Z hlediska psychologie a medicíny vůbec je obrovský rozdíl mezi první pomocí tělesnou a duševní. My, Středoevropané, žijeme především ve fyzickém, hmotném světě. Jsme vychováni tak, abychom obstáli zejména ve fyzických prověrkách a problémech. Proto už malé děti vědí, co je „první pomoc“, pokud jde o tělesnou schránku. Vědí, kde najdou náplast, jak se používá, když si natlučou koleno, vědí, jak vypadá kartáček, jak se na něj nanáší pasta, jak dlouho a jakým pohybem se čistí zuby, ale nevědí vůbec nic o první pomoci duševní, tedy psychické. A bohužel to neví ani většina dospělých.
Psychično versus fyzično
Lidé mají alespoň základní ponětí o tom, jak pomoci člověku, který má zlomenou ruku, ale nemají žádné ponětí o tom, co dělat s člověkem, který má zlomené srdce. To je realita prostředí, ve kterém žijeme. V tomhle materiálním, tedy hmotném světě je duševní rovina opomíjena, přehlížena, zpochybňována, dokonce popírána. Někteří lidé z našeho světa ani nevěří, že nějaká duše existuje. Nevěří na energie. Tudíž nevěří ani na víru nebo lásku. Proto v těchto končinách žijeme tak často život bez lásky, bez víry a bez duše.
A proto, když se lidé v těchto končinách dostanou do psychických, tedy duševních potíží (psyché je latinsky duše), najednou si nevědí rady a potřebují psychologa. Zdá se to jako paradox, ale nikde na světě není taková potřeba psychologů, tedy „lékařů duše“, jako v zemích, kde se na duši nevěří…
Přitom to žádný paradox není. Právě proto, že se tady o duši vůbec nestaráme, tudíž zanedbáváme psychohygienu, potom častěji potřebujeme „lékaře duše“. Právě proto jsem psal Vánoční Speciál, dárek pod stromeček všem, kteří občas procházejí strachy, splíny, stresy, úzkostmi. Vánoční Speciál je pro lidi této doby a tohoto místa, je o samoléčbě duše, tedy o psychohygieně, o první pomoci sobě samému, a to ne když jsme fyzicky nemocní, ale když strádáme psychicky.
Opravdu je to „zrada“?
Je to tak prosté si pomoci, ale my to neumíme. Čtenáře překvapí, jak je Vánoční Speciál jednoduchý a že řešení jsou nadosah. Jsou, vždycky byla. Ale my jsme bohužel odpojeni od přírody, tudíž i jeden...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům