5 lekcí, které nám dává život, když se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás

Víte už, že když nedostáváte to, co chcete, může Vám život dávat to, co potřebujete?

Připadá Vám to jako protimluv?

Myslíte, že když něco chcete, nepotřebujete nic jiného než právě to? Omyl.

Věřte mi, že nedostat to, co chcete, je někdy to nejlepší, co se Vám může stát. A za co jednou životu poděkujete.

Důkaz?

Když to, co chcete, je opak toho, co chcete

Marika přišla na vánoční setkání zlomená. Hrozí jí Štědrý večer o samotě.

Prohlédl jsem si její podlitiny. Přiznala, že muž ji často bil. Příležitost si vždy našel. Třeba když mu přinesla večeři později, než si přál. Nebo když při sexu nevzdychala tak, jak „by měla“. „Na koho myslíš, d*vko? S kým se přes den taháš, mrcho?“ „A teď se stalo to nejhorší“, řekla Marika. „Odešel.“

„Jaké je Vaše přání?“ zajímalo mě.

„Aby se vrátil. To chci.“

Bála se být sama. Neuměla si představit ani jiný vztah. Měla tak snížené sebevědomí, že se domnívala, že si nikoho jiného nenajde. Nikoho, kdo by ji měl rád. „Ke mně se nikdo nikdy nechoval hezky.“ Měla syndrom hladového srdce (viz kniha L.E.Ž. a metody jeho zvládání).

„Můžete mi, Mariko, povšechně definovat člověka, kterého chcete?“

Zamyslela si. „Chci muže, který mě bude milovat a bude se ke mně chovat hezky.“

Porovnal jsem toto její přání s jejím původním přáním. Aby se vrátil ten, kdo jí ubližuje a chová se k ní toxicky. Ve skutečnosti nechtěla to, co chtěla. Ve skutečnosti chtěla opak toho, co chtěla. I proto bylo správně, že se muž nevracel. Bylo to v jejím vlastním zájmu. Život měl Mariku rád. Nedával jí to, co chce, ne proto, že by si to nezasloužila, ale proto, že si zasloužila mnohem víc než to, co chtěla.

Lidé se syndromem hladového srdce mají milující srdce. Zaslouží si někoho, kdo takové srdce ocení. Problémem hladového srdce je však to, že dává lásku bez rozmyslu, bez jakýchkoli mezí. A proto přitahuje typy lidí, kteří takovou lásku zneužívají a také v tom žádné meze nemají.

Všechno má svůj dobrý smysl

Každému, kdo čeká na skutečnou lásku, opakuji, ať si představí, že jim osud už chystá někoho speciálního. Potkat ho mohou klidně hned zítra.

Marika ho potkala přímo na vánočním setkání. Tam pochopila, že všechno špatné je pro něco dobré. Že právě pro špatné zacházení předchozího partnera si dokáže mnohem víc vážit člověka, který se k ní chová zdánlivě obyčejně – jen jí neubližuje a má ji normálně rád. Z našeho pohledu normálně. Z Maričina pohledu neuvěřitelně.

Odcházela šťastná, že potkala lepšího člověka, a šťastný odcházel i její nový přítel. Byl vděčný právě za Mariku a za její minulost. Ta způsobila, že za něj bude Marika vděčná jako málokterá jiná žena. Všichni lidé by alespoň jednou za život měli zažít toxický vztah, aby posléze byli schopni skutečně docenit netoxický vztah.

Marika tak nedostala to, co chtěla. Pro jejího předchozího muže už po jejím boku není místo. A i kdyby mu ještě jednou šanci dala, dostala by Marika to, co nechce, ale co potřebuje. Zkušenost, že agresivní lidé se nemění. Že možná jen slíbí, že se změní, ale změnu nedělají slova, nýbrž činy. Marika tak v každém případě dostane to, co potřebuje. Buď si zopakuje bolestnou zkušenost s předchozím mužem, nebo po boku nového přítele zjistí, že je zbytečné marnit čas – že jsem měl pravdu, když jsem jí řekl: „Vy se domníváte, že milujete toho, kdo Vám ubližuje. Ale až se objeví někdo jiný, komu na Vás a Vaší lásce záleží, pochopíte, že Vaše prvotní domněnka byla mylná. Že toho, kdo Vám ubližuje, nemilujete. Že milujete toho, kdo miluje Vás.“

Když Vás bolí srdce, není to láska. Láska nebolí. Láska právě před bolestí chrání, zranění hojí a uzdravuje. Co bolí, je neopětovaná láska. Ta působí bolest a zranění. Hlavně u lidí se syndromem hladového srdce.

Čemu nás život potřebuje naučit

Chce to čas, aby člověk pochopil, že když nedostal to, co chtěl, dostal to, co potřeboval.

Proč to chce čas?

Protože život je trochu jiný učitel, než na kterého jsme byli zvyklí ve škole. Tam nám učitel nejprve vysvětlil látku, a pak nás z ní zkoušel. Ale život nás nejprve zkouší, a teprve potom nám látku vysvětlí. A pokud ji nechápeme, musíme si ji zopakovat. Dokud se neponaučíme, budeme se točit v kruhu. (Ale o tom už je kniha o vztahové karmě Cítit rozumem, myslet srdcem.)

Čemu nás tedy učí tyto karmické vztahy, tedy takové, které mění náš způsob přemýšlení a jednání ve vztazích?

1. Potřebujeme se naučit chápat, že most se jen z jedné strany nepostaví

Mosty se staví tak, že se na obou stranách vybudují základy. Musejí být dostatečně silné na to, aby unesly společnou stavbu. Poté se na oba pilíře přistavují mostní díly, až se obě strany nad propastí sejdou a propojí.

Ve vztazích to funguje tak, že dva lidé hledají to, co je může spojovat. To jsou mostní díly, směřující k sobě. Jestliže druhý partner nekomunikuje, nemáme šanci zjistit, jestli svým počínáním směřujeme k partnerovi, nebo od něj. Zejména tehdy, když je jeho ne-komunikace jasným krokem od nás.

Dlouhodobé vztahy drží dlouho ne proto, že by k tomu byly PŘEDEM stvořeny, ale proto, že je k tomu POSTUPNĚ stvoří oba partneři. A to ne čekáním a ne-komunikací, ale naopak vzájemnou akcí, maximem úsilí vkládaného do komunikace a kompromisů.

S tím souvisí otázka: Proč to vůbec lidé dělají?

Proč lidé nekomunikují? To je prosté – nemají o komunikaci zájem. Jinými slovy: Nemají v dané chvíli zájem o most, o vztah. Proč se ale tedy druhá strana snaží o komunikaci dál?

Mnoho lidí spojuje s komunikací druhého svou vlastní hodnotu. Připomínají hráče u pingpongového stolu. Pinkají na druhou stranu jeden míček za druhým, ale žádný se jim nevrací. Na druhé straně stolu totiž ve skutečnosti nikdo nestojí. Oni stojí u stolu sami.

To není příjemný pocit. „V čem dělám chybu?“ trápí je. „Proč se mnou nikdo nehraje?“ Paradoxní je, že oni sami žádnou chybu nedělají. Hrají řádně. A přesto o sobě pochybují.

Možná i Vás napadne:

  • Tak proč nepozvou k pingpongovému stolu někoho jiného?
  • Proč neupřednostní někoho, kdo MÁ zájem o hru?
  • Jak pro ně může mít hodnotu zrovna ten, kdo s nimi ve skutečnosti hrát nechce?

Ta odpověď je zřejmá. Oni ho milují. A jiného nechtějí. To je oříšek, že? A z toho plyne druhé uvědomění.

2. Potřebujeme se naučit přijímat, že může existovat někdo, bez koho nemůžeme žít, zatímco on bez nás může žít snadno

Nejsme stvořeni pro to, abychom se zavděčili všem. Dokonce ani lidem, kteří nám připadají jako osudoví. Ti totiž nevcházejí do našeho života proto, aby v něm fyzicky zůstali, ale aby nám předali to, co se potřebujeme naučit.

Věřím v to, že alespoň jednou bychom všichni měli milovat člověka, který nám lásku neopětuje, protože jen tak (ba dokonce o to víc) si později budeme vážit člověka, který nám lásku opětovat bude. A jestliže cítíme, jak moc dokážeme milovat toho, kdo nám lásku neopětuje, jen si představme, o kolik víc asi budeme milovat toho, kdo nám lásku opětovat bude.

Pochybujete, že někdo takový existuje? Opravdu jste tak domýšliví, že se domníváte, že tento osud máte jenom Vy? Bože, víte, kolik lidí právě teď prožívá úplně totéž? Víte, kolik lidí Vám tudíž naprosto rozumí a souzní s Vámi? Víte, kolika lidem jste už teď blízcí? Víte, kolik z nich by si s Vámi tak rádo povídalo o Vašich prožitcích, kolik z nich by Vám dokázalo pomoci, protože vědí, co jim samotným v téže situaci nejvíce pomohlo? Víte, kolik potenciálních přátel mezi nimi máte? Víte, že každý z nich by mohl být Vaším skvělým partnerem, protože dobře ví, jak Vás to bolí a co Vám tudíž sám nikdy nezpůsobí (neboť to zažil)?

A mluvím nejen o lásce. Funguje to i v jiných rovinách vztahů, třeba pracovních: Ten, bez jehož ocenění nemůžeme žít, může docela snadno žít bez nás. I když pro něj děláme maximum, neocení to, jsme pro něj nic.

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům