Cítíte s blížícími se vánočními svátky chmury, splín, úzkost, například proto, že budete o Štědrém večeru sami nebo bez člověka, na kterém Vám záleží?
Nedaří se Vám pozitivní výhled do příštího roku, bojíte se, že se Vaše problémy jen tak nevyřeší, ba že se možná i prohloubí?
Ve Vánočním Speciálu objasňuji, jak porozumět pesimismu a přetočit se znovu na stranu optimistu, a také proč je to důležité. Dovolíte několik zamyšlení i zde?
Dvě strany
Václav Havel říkal: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Naděje je uvědomění, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Optimismus je zdrojem naděje. Smysl má už kvůli přítomnosti. Optimismus zlepšuje naši energii. Lepší pocity plodí lepší myšlenky, ty vedou k lepším činům a ty přinášejí lepší výsledky. Lepší výsledky pak způsobují ještě lepší pocity a kolo se točí znovu. A na začátku je – naděje. Představa, na kterou stojí za to se těšit. Dokud má člověk na co se těšit, má pro co žít.
Optimismus lze nejlépe vyložit na minci. Má dvě strany. Jako všechno v životě. Všechno špatné je k něčemu dobré a všechno dobré je k něčemu špatné. Příklad: Porážka vede k ponaučení a ke zlepšení, vítězství vede ke ztrátě pokory a ke stagnaci nebo ke zhoršení.
Položím-li minci na svou dlaň rubovou stranou vzhůru, znamená to, že mince nemá žádný líc? Ne. Jestliže lícovou stranu nevidíme, neznamená to, že na našem momentálním prožitku nemůže být také něco dobrého.
Nyní k definicím: Řada lidí si myslí, že pesimista vidí jen rubovou stránku věci, zatímco optimista jen lícovou stránku věci. To není přesný výklad. Winston Churchill řekl: „Pesimista vidí v každém problému těžkost. Optimista vidí v každé těžkosti příležitost.“ Ano, jak pesimista, tak optimista vidí problém (minci). Pesimista ale vidí jen těžkost (rub), zatímco optimista si dokáže kromě rubu, na který se dívá, představit TAKÉ příležitost (líc). Také – to je důležité slovo. Jinak řečeno: Pesimista se upíná na jedinou stranu mince. Optimista věří, že každá mince má TAKÉ druhou stranu.
Co optimismus NENÍ
Optimismus ani pesimismus nejsou vrozenými vlastnostmi, ale dovednostmi – obojímu se učíme. Už jako děti jsme připomínali okurky, naložené do nálevu. Ať bylo naše prostředí sladkokyselé, kyselé nebo pálivé, stali jsme se takovými i my. Ale to všechno můžeme změnit (viz Vánoční Speciál).
Normálním se pro nás v průběhu života stalo to, co jsme automatizovali. Ovšem co jsme se naučili, to se můžeme odnaučit. Změna začíná u nás. Nejdříve si však pojem musíme vymezit.
Optimista předně není idealista. Nevěří, že všechno dobré se stane samo. Optimista ví, že za čím nepůjde, to nebude mít. Že když se nezeptá, odpověď bude vždy ne. Že když nebude hledat, nenajde. Uvědomuje si však současně, že to, zda jde, ptá se nebo hledá, může sám ovlivnit. Optimista proto věří, že je sám schopen změny.
Co optimismus JE
Optimista si je vědom nesnadnosti úkolu. Ale věří, že ho má šanci zvládnout. Optimista velmi pracuje s vírou. S vírou se zvládnutí cílů nestává SNAZŠÍM, ale MOŽNÝM. Proto je optimista zdrojem víry v sebe, zatímco pesimista v to, co není snadné, prostě nevěří.
Optimista má díky víře v sebe vybalancované sebevědomí a sebedůvěru. Uvědomuje si své nedostatky, ale věří, že je může odstraňovat, stejně tak si uvědomuje momentální omezenost svých předností, ale věří, že je může posilovat, a co neumí, to se může naučit.
Optimista v každé situaci věří, že je příležitostí. Hledá, co na ní může být dobrého, čeho si i v těžké době může na sobě i na svém okolí vážit, co náročného do této chvíle překonal, s čím se porval. Kdo se ocitl bolestně sám a chce být optimista, věří v sebe a v to, že ho ta těžká cesta může ve výsledku posílit, protože samota přirozeně vytváří a vybrušuje charakter člověka.
Ale to je pouze jeden z příkladů. Zobecněme si tedy, co můžeme udělat pro vlastní optimismus. Existuje sedm stěžejních pilířů:
1. Optimista usiluje o nejlepší výsledek ze všech existujících možností
Nejprve si slaďme pojmy. A rozdíl mezi optimistou a idealistou.
Optimista je pozitivní realista. Bez ohledu na nabídku, kterou má, věří, že může proměnit v úspěch všechny použitelné možnosti. Má-li minci, věří, že mu může padnout panna, protože šance je 50 : 50.
Idealista oproti optimistovi ignoruje veškerá rizika a zápory a zaměřuje se pouze na jednu stranu dvoustranné mince. Je přesvědčen, že mu musí padnout panna.
Pesimista nevidí optimální východisko. Má-li minci, je přesvědčen, že mu nepadne panna, a proto většinou svou mincí ani nehodí.
- V učebnicích psychologie je popsáno toto srovnání: Když se optimista s idealistou sejdou třeba pod citronovníkem, idealista si utrhne nejzralejší plod s přesvědčením, že musí být sladký jako pomeranč. Pochopitelně je zklamán. Jeho ideály se zhroutí. Příště se může stát pesimistou. Optimista využije realitu k pozitivnímu konci. Klidně vymačká všechny zbývající citrony do sklenice, zalije šťávu vodou, zasype cukrem a pochutná si na limonádě.
2. Optimista respektuje sám sebe za to, kdo je
Většina dětí se rodí a rozvíjí jako optimisté. Věří, že si vytvářejí svůj život. A tak – jsou sví. Běhají, skáčou, zpívají, tancují, bez ohledu na to, co si kdo o jejich dovednosti myslí. K tomu, aby se realizovaly a šly za svými sny, nepotřebují ničí souhlas. Hlavně malé děti si umějí život užívat.
S dospíváním optimismu paradoxně ubývá. Přitom máme stále víc znalostí a zkušeností – měli bychom být daleko optimističtější, pokud jde například o naše uplatnění v životě. Jenže pak nás někdo odmítne. Řekne, že nejsme dost dobří. V práci naše schopnosti odbudou nízkou mzdou. A když žádáme adekvátní odměnu, vysvětlí nám, že za více nestojíme. Dokonce, jak stárneme, jsme přesvědčováni o tom, že naše cena dále klesá. Lidé po padesátce mají mít na trhu práce stále menší cenu, přitom s věkem nabývají zkušenosti, moudrost, vědomosti. Proč tedy v zaměstnanecké hierarchii nesměřují nahoru, k vedoucím pozicím, ale stále častěji dolů, do vrátnic a skladů? Proč dělají stále více manuální práci, na kterou přitom objektivně mají stále méně fyzických sil? Není to nelogické? Přitom celý problém je v jejich osobních mantinelech, které sami odstraňují. V jejich vlastním vnuceném přesvědčení, že už nejsou dost dobří. Je to i problém mladších.
Člověk ztrácí svou hodnotu, jakmile přestává být tím, kým je. Jakmile se zdráhá být sám sebou. Jakmile si začne o sobě myslet, že není dost dobrý, že nestačí. Jedním slovem: Jakmile je pesimista. Pak si myslí, že za nic nestojí. A že by měl umlčet svůj vnitřní hlas.
Optimista se nechává vést intuicí (více ve Vánočním Speciálu). Věří, že ho vnitřní hlas vede smysluplnou cestou, ať krajina vypadá jakkoli. Optimistu nezajímají kulisy, okolnosti, kterými prochází. Zajímá ho výsledek, k němuž směřuje. Protože tam je jeho cíl. Optimista příliš neřeší cizí názory, zohlední je, ale nenechá se jimi řídit. Protože je dost sobecký na to, aby se nenechal svést z cesty, respektive nechal umluvit na cestu někoho jiného.
Optimisté dosahují svých cílů mimo jiné proto, že věří, že mohou být lepší, než momentálně jsou. Vědí, že každý den znamená novou zkušenost. Nehroutí se z chyb. Každá přece nabízí poučení a růst.
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům