„Odpustit? To nejde.“ Schovala si tvář do dlaní, aby nebyly vidět slzy.
Rozuměl jsem jejím slovům. Říká je téměř každý, komu někdo způsobil velkou emocionální ránu. V jejím důsledku postižený prociťuje do hloubky svého srdce hořkost zrady, umocněnou ještě nemožností jakkoli vrátit minulost nebo změnit přítomnost a posílenou skepsí, že v budoucnosti už dobře nebude.
Šárku tohle potkalo právě před Vánocemi. A nejen ji. I její malou dcerku. Snad i proto Šárka cítila prázdno nejen vedle sebe, ale hlavně v sobě.
Rozuměl jsem jejímu rozpoložení, ve kterém jí odpuštění připadalo nemožné, a naopak zapomenutí tak nutné. Odpustit nesmí, zapomenout musí. Tak uvažovala. Ale bylo to přesně naopak.
Jak píšu v knize zvládání osamělosti Sami, představte si těžký balvan, který Vám někdo navalil na záda. Klesáte pod jeho tíhou. Právě takový pocit můžete mít po zradě. Nikdo Vás však nenutí ten balvan nosit po zbytek života. Pokud Vás tíží, můžete ho odložit, nechat ho tam ležet – právě to znamená odpustit.
Současně však nesmíte zapomenout. Naopak si musíte pamatovat, kdo Vám ten balvan navalil na záda, kdo Vás v té těžkosti nechal o samotě, kdo je schopen to udělat i kdykoli v budoucnu.
Šárka uvažovala způsobem: „Proč mám jinému člověku odpouštět jeho ubližující čin?“ Ale odpouštěním neubíráme tíhu druhému. Ubíráme ji sobě. A naopak: Tím, že neodpouštíme, ubližujeme ne tomu druhému, ale sobě. Naše neodpouštění způsobuje nám samotným, že se trápíme, že nespíme, že se nesoustředíme, že choříme. To všechno prožíváme my, ne ten druhý!
Tři kroky zpátky do života
V knize Sami stavím odpuštění na metodě PPP (viz také podrobný rozbor v tomto záznamu živého vysílání Úkol pro „jiné Vánoce“). Základem je přijetí faktu, že zrada nepřichází od „nepřítele“. Přichází od člověka, jehož jsme za přítele považovali. Proto jsme mu důvěřovali. Ale on nás zradil. Nebyl to přítel. Nebyl to člověk, na kterého bychom se mohli spolehnout. A my to nevěděli. My se to potřebovali dozvědět. Zrada je tedy vlastně pozitivní poznání, které nám prospěje ve zorientování se ve svém nejbližším okolí. Z toho plyne i ponaučení. Pochopení, kdo je vlastně kdo.
Třetí P, propuštění, je v tomto případě o porozumění podstatě odpuštění. Když odpouštíme, pak ne někomu jinému, ale sobě. Jako bychom byli Papinův tlakový hrnec, v němž se zvyšuje přetlak a hrozí to až naším roztržením. „Odpouštěcí“ ventil je i na zmíněném hrnci prostředkem zamezujícím sebezničení. Odpuštěním zkrátka říkáme: Už to stačilo. Nastal čas z bolestné minulosti přejít do lepší budoucnosti. Ukážu to konkrétně na Šárčině těžkém případu.
Pro Šárku bylo složité věřit v lepší začátek, když jí v hlavě rezonovalo slovo „konec“. A to kvůli vážné nemoci, která jí byla diagnostikována. Lékaři neřekli, že je to beznadějné. Nevěděli, zda je či není schopna se uzdravit. Proto naléhali, ať věří. S vírou se změny stávají možnými, bez víry nemožnými.
Problém byl v tom, že první, komu se zlomená Šárka po návratu od lékaře svěřila, byl její partner. Ten ji však zaskočil. Vysvětlil jí, že „není dost silný“ na to, aby s ní takovému problému čelil. Že se nenarodil proto, aby život zasvětil ženě, jejíž zdraví se bude setrvale zhoršovat. „Promiň, ale stárnu, tudíž si vážím každé chvíle. Chci žít, ne umírat po Tvém boku!“ řekl a odešel. Od Šárky k jiné ženě, která byla zdravá.
Šárka mě kontaktovala, když byla na dně. Neviděla žádný důvod, proč ještě žít. Nedivil jsem se. Bylo v ní jen zlo, žádné dobro. Tudíž i výhradně negativní emoce. A já potřeboval, aby nám některá z nich POMOHLA. Aby z negativní emoce vznikla myšlenka pozitivní. Myslíte, že to není možné? Ale je. Stačilo například, aby Šárka začala mít strach. O Rozárku. O svou malou dcerku.
1. krok: Najděte smysl svého života
Rozárčin tatínek odešel od její maminky proto, že nedokázal čelit faktu její nemoci. Potvrdil mi to po telefonu. „Vím, že Šárka umírá. Nedokážu se dívat na její bolest. Proto odcházím. Ano, jsem srab. Ale její umírání může trvat měsíce i roky a její konec je nevyhnutelný. A já nechci ztrácet svůj život. Čím déle se dívám na Šárku, tím více mi dochází, že každá vteřina je vzácností a nemám marnit čas. Snad jsem krutý, ale všichni máme jen jeden život. I já. Nesmím ho marnit. Proto jsem před Vánocemi odešel k jiné ženě. Je mladší a zdravá. S ní žiju, se Šárkou umírám.“
Nestál už ani o komunikaci se Šárkou, za vším udělal tlustou čáru. Na dceru prý bude platit, ale vidět ji také už nechce.
„Copak mu tohle mohu odpustit?“ bylo první, na co se mě Šárka zeptala.
„A co získáváte tím, že neodpouštíte?“ odpověděl jsem otázkou.
Načež zmlkla. Po tváři jí začaly stékat slzy beznaděje.
„Ve skutečnosti má Váš muž ze svého vlastního pohledu pravdu,“ řekl jsem. „Jeho pohled je správný v tom, že má jen jeden život. Může ho žít tak, jak uzná za vhodné. Je to jeho problém, jeho rozhodnutí, jeho karma. Ale Vy máte také jen jeden život. A hlavně Rozárka,“ podtrhl jsem. „Hledáte-li jeden důvod, proč stojí za to odpustit, ten důvod stojí vedle Vás. Je mu osm let, potřebuje šťastnou mámu, která se přestane trápit a smysl svého života nebude vidět v minulosti, ale v budoucnosti.“ Načež jsem objal Rozárku. „V JEJÍ budoucnosti.“
2. krok: Najděte opravdového partnera
Pokud jde o životní partnery, psychologie rozlišuje dva typy. Jedni poznají to nejlepší z nás, a přece odejdou. Druzí poznají to nejhorší z nás, a přece zůstanou.
Šárčin muž se dozvěděl těžkou zprávu. Proto od Šárky odešel. Jeho motto znělo: Jak bych s ní mohl být v tom nejhorším?
Rozárka se dozvěděla stejnou zprávu. Proto u své mámy zůstala. Její motto znělo: Jak bych s ní mohla nebýt v tom nejhorším?
Z toho plyne, že vztahová zralost člověka není dána jeho věkem, ale srdcem.
„Kdo je pro Vás důležitější osobou?“ dal jsem Šárce na výběr:...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům