Zalarmovat pomoc. Zapojit odborného lékaře. Vyvést ze tmy. To vše jsou nezbytné následné kroky, které však nejdříve předpokládají jedno: že vůbec nebezpečí deprese v člověku rozpoznáte.
Depresi, to stlačení zevnitř (de-pression), lze těžko vysvětlit člověku, který ji nezažil. Nejde jen o to, že Vám dojde síla. Nejde jen o to, že už nevidíte perspektivu, že by to „ještě nějak mohlo jít“. Nejde jen o to, že obrátíte všechno proti sobě. Autoagrese může vyvrcholit smetením z povrchu zemského nejen sebe, ale i všeho, co považujete za svou součást, jiné lidi nevyjímaje.
I pro tyto momenty jsem psal ZNOVUZROZENÍ. Aby člověk pochopil, že když není spokojen se současným životem, nemusí ho ukončovat násilně, ale může začít život nový.
Černý pes věčně v patách
Naději může ztratit kdokoli. Stačí jen vložit si do hlavy tuto myšlenku. Vyrobit si negativní emoci. Emoce pochází z latinského emovere, energie v pohybu. Emocí dáváme do pohybu změnu. Ale ta změna nemusí být jen pozitivní. Záleží na tom, jak myslíme i jak cítíme.
Lidi v počínající depresi trápí nejen emoce a myšlenka, kterou si vyrobili, ale často i chování druhých. „To bude dobré.“ „To rozchodíš.“ První větu takový člověk označí za lež – dobré to nebylo, není a zjevně jen tak nebude. A druhá může ještě zhoršit jeho stav – jako by kritik říkal, že překonání má být snadné. Ale ono to snadné není. Takže „selhávám“?
Deprese není pomíjivá. Je jako neodbytný černý pes, který se Vám drží v patách, i když zrychlujete. Nejde ho zahnat. Tak jako depresi utéct. Je všude s Vámi, protože je ve Vás. Je Vaší součástí – každou naději cupuje na kousky, a to mu nestačí, dál Vás pronásleduje.
Tady začíná druhý problém: pro blízké lidi není příjemné s takovým člověkem být. Jejich trpělivost a ochota pomoci je omezená. „Může si sám za to, jak se chová.“ A tak člověk v depresi zůstává sám. Na toho černého psa, který je pořád silnější…
Pořád hlubší tma
Lidé, kteří depresi nezažili, si myslí, že je to jen dlouhotrvající smutek. Omyl. Smutek jen zraňuje, ale deprese je palčivá a vyčerpává. Člověk ztrácí sám sebe, odosobňuje se, poškozuje se, mizí jeho přirozený vztah k sobě, včetně pudu sebezáchovy. Jako by se měnil v někoho jiného, v cizince ve svém těle. Jako by neměl se sebou už nic společného. Ani se životem, který kdy chtěl.
Když mi bylo dvacet, stál jsem na mostě a chtěl skočit. Zničit tu bytost, která selhala, zničit život, který jsem nechtěl. Kardinálním dramatem deprese je, že zatímco v jiných situacích nalezením a odstraněním příčiny zmizí následek, tak deprese sama identifikování správné příčiny nedovoluje. Bizarní příměr: Představte si, že se díváte na svět, ale všechno vidíte rozmazaně. Při každém pohledu Vás bolí hlava. Rozhlížíte se, abyste našli, čím to může být způsobeno. Přitom Vám nedochází, že máte nasazené příliš silné brýle. Ty totiž na nose nevidíte. Přitom právě ony ovlivňují a způsobují to zlé. A Vy místo toho křičíte na partnera, na děti, na kohokoli dalšího, že oni způsobují ten bolehlav. I proto je důležité včas vnímat signály nastupující deprese:
- Slábnutí energie. Základem psychické odolnosti člověka je dostatek dobré energie. Deprese tedy přichází pokradmu, ubíráním životní energie. Téměř to nevnímáme. Jen se cítíme den po dni unavenější, i po dlouhém spánku. Deprese je jako vnitřní píst, který plíživě z člověka vytlačuje životadárný vzduch ven, a tím uvnitř vytváří podtlak – předpoklad zhroucení se do sebe.
- Nezdravý spánek. Člověk je tak trochu jako dynamo. Energii získává hlavně pohybem, stravou a spánkem. Deprese odebírá „dynamu“ právě tyto zdroje. Člověku vymaže vůli k jakékoli činnosti. Vezme mu chuť jíst a klid k hodnotnému spánku. Energie se tak z člověka vytlačuje a nová se nevytváří.
- Přepólování mysli. I když člověk bez pohybu, stravy a spánku leží, pořád by si mohl vyrobit energii mentálně. Postojem. Dobrou myšlenkou, nadějí, vírou, pozitivní představou. Proto deprese přepóluje mysl. Upne jeho pozornost na to, co je špatné a co „nemůže“ ovlivnit. Tím jako by přestalo existovat to, co je dobré a co člověk může ovlivnit. Výsledkem je prudká skepse, beznaděj, ať už zaměřená na minulost, přítomnost nebo budoucnost.
- Přepólování pocitů. Pořád je tu však pro depresi „nebezpečí“ – nepřijde-li zevnitř, mohl by dobrý pocit přijít zvenčí. Ten by pak podnítil dobrou myšlenku. A tak je s depresí spojena otupělost vůči pozitivním podnětům a současně přecitlivělost k podnětům negativním. Otupělý a negativní člověk se pak uzavírá do bubliny, v níž ztrácí okolí. Pro druhé je mrzutý, podrážděný, naštvaný, apatický. „Nechte ho být, když je takový…“ Pomoc se vytrácí. A s ní i zájem depresivního člověka o vnější svět. O všechny potenciální zdroje nové dobré energie. O kreativitu, sex, objetí.
- Sebevražedné myšlenky. „Už pro mě není naděje.“ „Svět je bezútěšné a nezajímavé místo.“ „Smrt je jedinou snesitelnou volbou.“ Tyto myšlenky směřují k pomalému připouštění extrémního řešení. Pořád je čas.
- Prostupující prázdnota. Najednou se čas zastavuje. Přestává být pro člověka tak trýznivým. Čas je totiž změna a deprese vytváří pocit toho, že se nic nemění. Ustaluje se vnitřní vyprázdněnost, neztotožnění se se sebou, se světem. Být ve vlastní kůži je stále méně snesitelné, protože život už přestává pulzovat, stojíte jen v ohni.
- Zacyklení v těžkostech. Pocit viny, hanby, nevíry. Zlomení hole nad okolím i světem. Nenávist vůči těm, kdo se vzdálili, neochota nechat „takovému“ světu ty, kteří zůstali nablízku. Definitivní uzel, kdy je rozhodnuto.
Za jaký konec brát depresi
Jak podotýkám v knize ZNOVUZROZENÍ, žijeme ve světě, kde lidé považují za rozmařilé mít kouče, terapeuty, navštěvovat psychology. Ukazuje to na nepochopení doby a vůbec práce člověka se sebou samým. Každý profesionální sportovec má trenéra. Čím je lepší, tím více na trenéra dá. To amatéři „trenéra nepotřebují“. Není to paradox? Jak je možné, že v posilovnách ti, kteří nikdy řádně necvičili, propadají pocitu, že trenér je zbytečný, a naopak ti svalnatí a kondičně vyladění dál pokračují s trenérem? Povím Vám proč. Lidé si myslí, že jsou porouchaní, stydí se říct si o pomoc.
Psychohygiena je pořád zakleté slovo. Jak se čistí zuby, to ví i tříleté dítě. Jak se čistí mysl a srdce, to neví většina dospělých. Žijeme v materialistickém, hmotném světě, kde si myslíme, že na nehmotě nezáleží. Že psychické onemocnění je simulace. Že z deprese se člověk vyspí. Že zlomeninu srdce rozchodí. Přitom nikoho nenapadne říct: „To rozchodíš!“ na zlomeninu nohy.
Na sebevraždách, potažmo rozšířených sebevraždách (kdy rodič vezme na onen svět i své dítě) nese spoluvinu samozřejmě i společnost. Nulové vzdělávání ohledně emoční první pomoci, nulové povědomí o psychohygieně, nulový zájem systému, počínaje školními osnovami. Z toho plynou omyly, z nichž ty základní zmíním zde. Snad bude patrné, proč depresi už nikdy nepodceňovat:
1. Deprese není stav, který by si člověk vědomě vybral
Psycholog Carl Jung (1875–1961) přirovnal depresi k zabloudění v hlubokém lese: Člověku chvíli trvá, než mu dojde, ŽE se ztratil, natož CO to skutečně znamená.
Takový psychický zbloudilec si zpočátku depresi vůbec nepřipouští. Věří, že – zůstanu-li u přirovnání – když zabloudil v lese, za chvíli bude všechno v pořádku, odněkud přijde světlo nebo náhodný pocestný, a on najde cestu ven. Přece všechny příběhy musejí mít dobrý konec… Jenže pak se začne stmívat – s každou minutou víc a víc. Čím později je, tím spíš nemá zbloudilec ponětí, kde vlastně je. Za tmy je dezorientovaný, je někde, kde to nezná, v místě, které si nevybral, a hlavně nevidí cestu ven. To je nástin deprese.
Jung podotýkal: „Zabloudění v lese si nikdo dobrovolně nevybírá, a také to neumí ukončit lusknutím prstu – pouhým vlastním rozhodnutím.“ Deprese je stav, který se napravuje dlouho, krok za krokem. Některé teorie říkají, že léčba může trvat podobnou dobu, po jakou člověk ignoroval podmínky pro vznik a rozvoj deprese.
2. Deprese není hlubší smutek
Už jsem o tom něco zmínil. Přidám ještě víc:
Důležité je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům