Průser. Promiňte to slovo. Nepoužívám ho já, ale Vy ve svých otázkách.
„Jak překonáváte průsery?“ ptáte se na momenty, které se enormně pokazily. Něco se přímo zničilo. Někdy jste spolu s tím zničeni i sami.
Je to subjektivní pojem. Někoho zničí třeba předsevzetí, které zabil hned zkraje roku, a s tím podemlel i své sebevědomí pro jiné činnosti. Jiný způsobí neospravedlnitelnou chybu v práci nebo doma, rozdrtí vztah, naději.
Někdo má pocit, že pro jiné půjde o bizarnost, malichernost, ale jeho to deptá. Příklad? Marek, který píše: „Petře, řekl jsem si, že po šesté hodině večer nebudu jíst sladkosti. Teď je deset večer a já se sladkostmi přežral. Taková pitomina, řeknete si možná, jenže mě to trápí. Proč jsem udělal, co jsem nechtěl? Proč jsem zklamal sám sebe? Bolí mě břicho, možná to bude trvat celou noc, a ráno se budu muset podívat do tváře člověka, který nezvládne ani takovou prkotinu jako vydržet nejíst sladké večer. Jak potom mohu zvládnout něco velkého?”
Přesně tyto mentální spřežky byly důvodem, proč jsem napsal svou knihu ZNOVUZROZENÍ – i pro lidi, jako je Marek, kteří jsou schopni se pro jednu chybu dlouhodobě ničit. Tu knihu jsem proto psal v souladu s poznatky nejen psychologie a psychoterapie, ale hlavně psychoimunologie, která prokázala přímou souvislost mezi stavem psychiky a stavem imunity. Tedy, že zničená psychika může časem podkopat tělesné zdraví. A to, milý Marku a vy všichni ostatní, kdo máte podobné mentální pochody, opravdu není pitomina či prkotina, i když to na začátku tak vypadá.
A já to hned posunu do fáze fatálních chyb.
„Ono se Ti to bude hodit…“
Když jsem studoval práva, součástí prvního bloku předmětů byla psychologie. Tam jsme mimo jiné rozebírali tragédii, která se bohužel přihodila dvěma velmi známým rodičům-hercům. I takový ale může být život.
Stella Zázvorková a Miloš Kopecký byli manželé. Oba tehdy byli ještě relativně mladí a pracovně mimořádně zaneprázdnění. Do toho se jim narodila dcera, Jana. Oni prakticky nepřetržitě v divadle nebo před filmovou kamerou. Jejich partnerský vztah toto odloučení, umocněné i jinými problémy a odlišnostmi, neustál, rozpadl se. Holčička byla svěřena mamince, jenže ta neměla na malou tolik času, kolik by Jana potřebovala. A to rostoucí slečna špatně nesla. Tátu po rozvodu viděla ještě méně. A protože se dostávala do emočně složitých let, rozhodla se pro velmi nešťastné řešení – začala páchat „sebevraždy“, takové demonstrativní, jen aby se maminka chytila za nos, tolik nepracovala a byla více s ní.
Právě tak se stalo, že když bylo Janě patnáct let, maminka zase hrála v divadle. Jana si doma pustila plyn. Podle závěrů vyšetřování si pravděpodobně vypočítala čas tak, aby máma stačila v předpokládaný čas přijít, s otevřením dveří od bytu ucítit plyn, vylekat se a omámenou dceru zachránit. Jenže plán nevyšel. Janina máma bohužel, proti všem předpokladům, zůstala ten večer s kolegy v divadle ještě další dvě hodiny. Dceru našla až mrtvou.
Na právech jsme v rámci psychologie neřešili míru viny a trestu, jen to, jak se z toho oba zdrcení rodiče mohli vůbec psychicky dostat. Zaujalo nás, co označila za nejvíce nápomocné sama Stella Zázvorková. Prý to, když jí kolegyně Jaroslava Adamová, která hrávala také ještě s Janem Werichem, jednoho dne řekla: „Stelušenko, nech to být. Ono se Ti to bude někdy hodit.”
Ta věta zní nepochopitelně až nestoudně. Stella Zázvorková však...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům