Každé pondělí chodím do škol a mám pro děti učební předměty, které chybí v osnovách. Sebevědomí, Komunikace, Sdílení, Soběstačnost, Odvaha, Vytrvalost, Síla a další. Zajímá mě, co děti baví a jak to v sobě rozvíjejí. Jestli si vůbec uvědomují, jaké mají talenty a zda na nich pracují, nebo jdou ve směru přání svých rodičů. Jak moc jsou samy sebou a zda vidí svou jedinečnost.
Tuhle si jeden žák hrál pod stolem na mobilním telefonu. Zaujala mě ta hra, které se věnoval. Možná ji znáte i Vy. Vypadá takto:
„Trénuješ na život?“ zeptal jsem se ho. Nechápal, co tou otázkou myslím. „Život je přece jako tetris,“ dodal jsem. „Zapadneš do řady – a zmizíš.“
Rád děti učím myslet i jinak. Třeba jim vysvětluji pojem konstruktivní porážka – proč chyba neznamená krok zpět, ale krok vpřed, proč i špatná zkušenost může být ve výsledku prospěšná a pozitivní, proč prohra může člověku pomoci a výhra naopak uškodit. Až jednou musela přijít TA otázka: „Co především by dítě mělo vědět, než v osmnácti letech vyrazí do světa?“
V knize ZNOVUZROZENÍ ukazuji, jak je důležité připravovat děti na skutečný život. Proč jim rozmazlování škodí. Proč potřebují zažít neúspěchy, stejně jako metody, jak ze dna znovu povstat. Vědět to já, když mi bylo osmnáct let, nepromarnil bych tolik času iluzemi. A hlavně bych více věřil tomu, co mi napovídá vlastní cit, a méně se řídil doporučeními druhých, která sice mohla být učiněna v nejlepším úmyslu, podle toho, co je nejlepší pro druhé, ale to neznamená, že totéž je nejlepší pro mě. A i z toho plyne první fakt o životě:
1. Úspěch je relativní pojem
Rodiče mi vysvětlovali, že musím mít ve škole samé jedničky. Jen pak budu v životě úspěšný, a tedy šťastný. Problém je, že to není pravda.
Nikdo není schopen vynikat ve všem. Nikdo není dokonalý. Proto úplně stačí vynikat v něčem. Ale k tomu je nutné nepohrdat jakýmkoli svým talentem, ale naopak najít svou přednost, a tu co nejvíce rozvíjet. Když jsem studoval práva, šokovalo mě, kolik budoucích skvělých advokátů i soudců neumí kotoul. Někteří prolezli tělocvikem jen tak tak. Jiní ztráceli v dalších předmětech. Avšak své výjimečnosti přesto dosáhli. Protože se netrápili tím, co nedokážou, ale soustředili se na své nadání.
Život mě naučil, že všichni máme jeden cíl – být nějakým způsobem šťastní. To je náš jednotný vrchol. Ale na tento vrchol vedou různé cesty. Přesněji: pro každého jiná cesta. Proto naplnění mého života nemůže obstarat to, když uskutečním sen svých rodičů. To naplní možná jejich ambici, ale ne moji. Naše naplnění se ukrývá v nás. A z toho také plyne:
2. O svůj sen se musíme postarat sami
Jiné lidi náš sen možná zaujme. Někteří ho i podpoří. Ale další lidi nechá chladnými. To je jedna rovina.
Druhá rovina našeho snu spočívá v tom, že pro svůj sen si musíme dojít sami. Nikdo naši cestu neobstará. Splnit si své sny, to je náš úděl a také naše požehnání. Když totiž zvládneme svou cestu, už v tom je skryta naše odměna.
Přičemž tím splněným snem někdy může být i překonání těžkého období, kterým momentálně procházíme (viz kniha ZNOVUZROZENÍ).
3. Jen talent za nás nic neudělá
Talent je předpoklad. Sám o sobě ještě nic neznamená. Tento předpoklad je nutné použít, uskutečnit, proměnit v úspěch. Jinak úspěch nenastane.
Talent je přibližně deset procent úspěchu. Zbytek je dřina. Talent je kompas, ukazuje nám směr, ale dosáhnout cíle znamená především JÍT tím směrem.
Jak píšu v knize ZNOVUZROZENÍ, talent nás může dostat do flow. Co nám jde, to totiž děláme rádi. Co děláme rádi, to děláme často. Co děláme často, v tom se zlepšujeme. V čem se zlepšujeme, to nám jde stále lépe. A už se točíme ve spirále – co nám jde stále lépe, to děláme ještě raději. Co děláme ještě raději, to děláme ještě častěji… A tak dál.
Talent je tedy sazenice. Ta však potřebuje vláhu a živiny. Talent je mnohdy dán, svěřen nám s narozením. Ale co talentu dáme a obětujeme, to už záleží na nás.
Děti, které učím, vědí, že člověka, který se nevzdá, nelze porazit. Aby se však člověk nevzdal, musí mít důvod pokračovat – a když ho něco nebaví, důvod ztrácí. A to i proto, že:
4. Nic neumíme tak dobře jako to, co děláme od srdce
Flow je duševní rozpoložení, ve kterém ztrácíme ponětí o čase, ve kterém se noříme do úkolu a nic ostatního nevnímáme, ve kterém máme optimální výkonnost, protože jsme zcela soustředěni a pohrouženi. Děti, které učím, vědí, že opakování dělá mistra. Každé opakování myelinizuje (viz část o lidském mozku v knize ZNOVUZROZENÍ), prohlubuje návyk, vybrušuje dovednost a dává člověku odměnu v podobě individuálních (dopamin, endorfin) nebo kolektivních hormonů (oxytocin, serotonin). To vše tehdy, když se srdce potká s činy.
A platí to samozřejmě i naopak:
5. Většina lidí nedělá to, co má ráda
Je to statistický fakt. Většina lidí ani neví, co je flow. Nemohou to vědět, když to nikdy nezažili. A nemohou to zažít, když se nevěnují tomu, co mají rádi. Právě proto je součástí knihy ZNOVUZROZENÍ tato část o nalezení zdroje nejlepší energie v sobě samém – v tom, co nás nabíjí.
Přirozeně, ne každý má to štěstí dělat to, co má rád. Stačí však jiný úhel pohledu a lidé mohou mít rádi to, co dělají. Nejen pro činnost samotnou, ale třeba pro přínos, který jim ta činnost zajistí. Pro možnost vydělat si na jiný sen, pro možnost splnit sny svým dětem, pro možnost uživit sebe nebo druhé, pro možnost vytvořit si pozitivní energii i za cenu vlastní pracovní oběti.
Ano, i práce, která nás netěší, může vytvořit radost a vděčnost. Radost, že práci vůbec mám, vděčnost, že díky ní mohu nabírat zkušenosti, které se mi jednou budou hodit i v jiném směru. Ale k tomu je zapotřebí pozitivní představivost. A ta bývá dalším problémem.
6. Většina lidí se s věkem začne bát svých představ
Šestileté děti mají až 75procentní míru osobní kreativity. Jsou tvořivé, mají úžasnou představivost a se svými nápady spojují radost.
Pětadvacetiletí lidé (tedy naopak na konci školního procesu) mají přibližně 20procentní míru osobní kreativity, někteří jen 2procentní. Jsou ukáznění, stojí v zákrytu, nevybočují, a když jde o tvořivost, mají strach. Strach, že selžou. Strach, že sklidí posměch. Strach, že je neúspěch zničí. Se svými nápady spojují strach. A to je děsivá proměna.
Tento údaj je třeba chápat šířeji. S věkem lidé nabývají strachu z lásky, z důvěry, z upřímnosti. S přibývajícími ranami v životě se drží více zpátky. Čím více je špatných zkušeností, tím více je obezřetnosti. S věkem se lidé více bojí zkoušet. Mají stále větší odpor ke změnám. Bojí se vztahů, ale i samoty. Bojí se jakéhokoli kroku do neznáma. Raději zůstávají tam, kde to dobře znají, i když jim to nevyhovuje, než aby riskovali něco ještě horšího.
Tento vzor se posouvá stále více k dětem (směrem zpět k šestému roku života). Někdy se už malé děti bojí svých snů. Nemají pozitivní příklad v rodičích. Někdy je sami rodiče odrazují od jejich snů i sportu. Některé rodiče totiž trápí, když vidí své dítě prohrávat. Jenže ono se musí naučit prohrávat. V životě nebude jenom vyhrávat.
7. Většina lidí s věkem ztrácí spontánnost
Udělat něco jen tak. Spojit okamžitě čin s myšlenkou. Otevřít se překvapení a objevování. To všechno je prvek zvídavosti, kterou člověk s věkem rovněž ztrácí. A mně to vadí. Proto se ptám starších dětí: Kam zmizely Vaše sny? Co všechno jste si v dětství slibovali? Proč jste to neuskutečnili, odložili, a nakonec vytlačili z hlavy?
Ptám se tak i dospělých. To malé dítě, které mělo sny, neumřelo, nikam nezmizelo. Tím dítětem pořád jsme. Pořád je v nás. Jen trochu zestárlo, ale nic víc. Proto už malým dětem říkám: Zapište si někam, co od svého dospělého Já jednou očekáváte. A až budete dospělí, nedopusťte, abyste poté své vnitřní dítě zklamali.
Exupéry to napsal přesně: „Všichni dospělí někdy byli dětmi. Ale většina na to už zapomněla.“ A to i proto, že:
8. Většina lidí po odchodu ze školy přestane číst knihy
Dospělí říkají: „Není čas.“ Směšné. Času je stejně jako dřív. Dvacet čtyři hodin denně. A kdo je vyčerpaný prací, tomu právě čtení pomůže odpočinout si. Čtení je zdrojem energie, a to daleko lepším než hudba. K poslechu hudby totiž není potřeba spolupráce. Stačí jen pasivně vnímat. Ale máte-li smysluplně číst, musíte spolupracovat s autorem. Čtení je aktivita, byť v pasivní poloze.
Za svůj život jsem potkal mnoho úspěšných lidí, kteří měli čtení jako prioritu. Pro ně to byla součást duševní očisty a vzdělávání. Jako pro jiné pustit si večerní seriál. Tito lidé dokázali přečíst v průměru jednu knihu týdně. Tedy padesát dva knih ročně. Naučili se tím naslouchat. I v rozhovorech méně mluví. Vědí, že jedině nasloucháním se člověk dozví něco nového. A rozšíří si obzory.
A z toho plyne:
9. Většina lidí více mluví, než naslouchá
Věnujte tomu někdy pozornost. Všimněte si, že průměrný rozhovor dvou lidí se potýká s jedním problémem: oba se snaží hlavně mluvit. Nenaslouchají, jen poslouchají – mají uši nastražené tak, aby vystihli moment, kdy protějšek domluví a oni tak mohou pokračovat v toku svých slov, ze kterého byli předtím vytrženi.
Smyslem naslouchání je dostat informace zvenčí dovnitř. Smyslem poslouchání/mluvení je dostat informace zevnitř ven. Naslouchat znamená aktivně vnímat druhého, a tedy mu i daleko spíše porozumět. V průměrném rozhovoru se lidé dokonce hádají. Snaží se jeden druhého přesvědčit svými argumenty o své pravdě. Zapomínají, že každý má svou pravdu. A zároveň, že ničí pravda není objektivní.
I proto se vyplatí naslouchat a postupně formovat svůj pohled a moudrost. A to i proto, že:
10. Druhé lidi sami nezměníme
Základní pravdou mezilidských vztahů je, že ne...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům