Někdo říká, že nejbolestnější je udělat tlustou čáru za minulostí a nechat tam i vztah, který pro člověka hodně znamenal.
Jiný říká, že bolestnější je nedělat tu tlustou čáru a pořád čekat, až se milovaný vrátí.
Ve skutečnosti největší utrpení vytváří to, když NEVÍME, jestli udělat tlustou čáru, nebo čekat. Když nemáme definitivní informace. Když směšujeme své domněnky, své naděje a realitu. Když na vlastní kůži prociťujeme, co v psychologii znamená inkongruence.
I proto vznikla kniha ZNOVUZROZENÍ. Abychom začali nový život a nemarnili čas, ještě navíc sebeužíráním.
Inkongruence
Inkongruence je vnitřní rozpor, který vzniká nutností přijmout nepřijatelné. Ten rozpor je zpravidla mezi tím, co cítíme, a tím, co víme. Cítíme naději a víru, doufáme, že protějšek bude „zítra“ zase s námi. „Zítra“ však zjišťujeme, že s námi není. A tak si znovu vytváříme naději, sami sebe přesvědčujeme, že se protějšek JISTĚ vrátí, že nás URČITĚ miluje, ale každý další den to realita vyvrací.
Pro psychoimunologii, podobor psychologie, který prokázal přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity, je to pohroma. Protože naděje v tomto případě člověka zabíjí – uvězňuje ho v představě, která se nenaplňuje. Čím více člověk spojuje své štěstí se „zítřkem“ a návratem partnera, tím větší neštěstí „zítra“ prožívá. Je to jako gambling. Čím více prohráváte, tím více se upínáte k vidině pozdější výhry a návratu veškerého vkladu. Rozdíl mezi inkongruencí a gamblingem je jen v tom, že peníze většinou dojdou, ale naděje nemusí. To už se dříve člověk vyčerpá z energie, síly, zdraví. A i to je důvod, proč jsem napsal ZNOVUZROZENÍ. A proč jsem s touto knihou spojil sérii Setkání.
Když jste nic neudělali špatně
O to strašnější je to v případě, když jste odchod protějšku ničím nevyvolali. Nejste si vědomi žádné chyby. O to víc Vás ničí, že neznáte žádný důvod.
Psychologie takovému odchodu říká ghosting. Ghost je anglicky duch. Člověk se vypaří jako duch. Jako by se vypařil ze zemského povrchu. Už neodepisuje. Už nezvedá telefon. Jako byste mu nestáli za slovo.
Na Setkání jsem měl takovou dvojici. Jen přišel každý zvlášť. Roman pod podmínkou, že se nepotká s Lucií. „Nevěděl bych, co jí říct,“ definoval jeden z odstínů ghostingu. „Odchod mě mrzí, ale nebylo jiné řešení. Musel jsem,“ komentoval svůj odchod bez rozloučení i jediného slova vysvětlení. Na jeho příkladu ukážu absurditu nikoli takových odchodů, ale trápení těch, kdo byli opuštěni. V nich totiž zpravidla vůbec žádný problém NENÍ. A je škoda, když si ten problém sami vytvářejí. I proto nesmějí přehlédnout ZNOVUZROZENÍ.
Jak se vysvětluje odchod, když žádný důvod není?
Než se nad tímto mezititulkem zarazíte, dejte mi čas, abych Vám ho vysvětlil.
Nejtěžší je odejít od člověka, který Vám ničím neublížil, nic nepokazil, je skvělý do vztahu. Jediný problém je, že potkal někoho nesprávného. Možná nezralého, možná s neuzavřenou minulostí, možná sběrače trofejí. Pak je skutečnost, že neudělal žádnou chybu, nepodstatná. Na vztah jsou totiž zapotřebí dva, na jeho rozbití úplně stačí jeden.
Roman byl s Lucií hezkou řádku let. Nemohl si na nic stěžovat. A přece přestal být spokojený. Dostavil se syndrom únavy materiálu. Stereotyp. A Romana začaly zajímat jiné ženy. Nejdůležitější je přívlastek: jiné. Romanovi totiž bylo jedno, jaké to byly ženy, hlavně že byly jiné než Lucie. Postavou, věkem, barvou vlasů, chováním, zájmy, sociálním stavem, finančním statusem, historií.
Zkrátka: Romana začala lákat změna. Vztah s Lucií pro něj byl nezměna. Přestala ho vzrušovat – ne proto, že by nebyla atraktivní, ale proto, že se mu její atraktivita už přejedla. Potřeboval jinou formu atraktivity – takovou, kterou mu Lucie nebyla schopna nabídnout.
„Co dělám špatně?“ vycítila Lucie problém. „Co mám dělat jinak? Kde mám přidat, kde ubrat?“ snažila se vyvolat komunikaci. Marně. Čím více zkoušela Romana rozmluvit, tím zarytěji mlčel. A důvod? Právě proto, že neměl co říct.
Roman objektivně NEMĚL DŮVOD odejít. Subjektivně ho však našel. V tom, co Lucie nemohla nijak ovlivnit. V tom, že je TAKOVÁ a ne JINÁ.
Proto si pamatujte: Největší komplikací pro toho, kdo se rozhodne odejít, je stav, kdy neděláte nic špatně.
Z toho totiž zpravidla vyplyne ghosting:
1. možnost: „Jestliže není žádný důvod, musím ho vytvořit“
Roman už věděl, ke komu odejít. Byl tou dámou i tlačen, aby už odešel. Jeho však trápilo, že nemá DŮVOD, který by uspěl. Který by přijala Lucie, který by pochopili jejich přátelé, ve kterém by ho podpořila jeho rodina.
Jestliže Lucie nedělala ve vztahu žádnou chybu, která by Romanovi vadila, a přece se jí rozhodl opustit a potřeboval nějaký důvod jmenovat, bylo nutné, aby Roman takový důvod VYTVOŘIL.
A tak se na Lucii snažil najít něco špatného. Vyprovokovat ji. Chytit ji za slovo, když mluvila. Nebo jí vyčíst mlčení, když mlčela. Zlobit se na ni, když si ho nevšímala. Nebo obrátit proti ní to, když si ho všímala. Přimět ji zapálit v sobě nějaké emoce. Výčitku. Aby mohl říct: „Se ženou, která vyčítá, nebudu.“ Nebo slzy. Aby mohl říct: „S plačkou nebudu.“ A tak se ji snažil kritizovat za to, že se dostatečně nevěnuje dětem (když vařila, prala nebo uklízela), anebo že se dostatečně nevěnuje domácnosti (když se věnovala dětem).
Nechtěla večer sex? „S frigidkou nebudu.“ Chtěla večer sex? „Nevoníš. Máš povadlá prsa. Nedaří se Ti mě vzrušit. S takovou nebudu.“ Z práce chodil domů pozdě, jen aby se na něj utrhla. A když se nezlobila, nepřišel vůbec, jen aby teď spustila scénu. A když to přešla v klidu, vyčetl jí to. „Se ženou, které se ani nezajímá, kde jsem celou noc byl, nebudu. Asi máš milence.“
Bylo to zoufalství. To, jak jednal, i jak se cítil. Lucie mu totiž, přes veškerou jeho manipulativní snahu, nezavdala hmatatelný důvod, kterého by se mohl chytit. A který by přijalo jeho okolí.
Tahle možnost padla. Musel zkusit druhou.
2. možnost: „Jestliže vím, že s Tebou nemohu vyhrát diskusi, musím odejít bez ní“
Výroba zástupného důvodu nevyšla. A to hlavně proto, že s Lucií nešlo hnout.
Lucie byla Stavitelka. Tudíž byla i tvrdý oříšek. Stavitel je (viz kniha ZNOVUZROZENÍ) typ partnera, který buduje vztah bez ohledu na okolnosti. Krize pro něj není argument, aby vzdal vztah. Naopak, začne-li se hroutit stavba, Stavitel ihned přispěchá a snaží se problémy identifikovat a řešit. A právě to dělala, k Romanově nelibosti, Lucie: Chtěla jakýkoli problém řešit.
„Nedosolená večeře? Napravím to.“ „Přesolená večeře? Kompenzuji Ti to. Příště Ti dám slánku stranou, ať si dosolíš dle chuti!“
„Máš málo sexu? Pojďme to napravit.“ „Máš příliš sexu? Pojďme to omezit.“ „Nevzrušuji Tě? Pojďme to vyřešit.“
„Věnuji se málo dětem? Málo Tobě? Málo domácnosti? Pověz, jak si to představuješ. Zvládneme to.“
Ani jedno nebyla odpověď, kterou by Roman chtěl slyšet. On totiž nechtěl jakékoli problémy řešit. On potřeboval slyšet, že „TENTO...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům