Umíte říkat ne? Pokud ano, gratuluji Vám! Patříte mezi ty, kteří si umí uchránit své osobní hranice. A pokud ne, nezoufejte. Inspiraci pro zvládnutí této královské disciplíny nabízíme v aktuálním vydání FC Workshopu. V tomto článku přinášíme malou ochutnávku myšlenek z tohoto vydání.
Kořeny ve výchově
„Pomáhej ostatním!“ „Nebuď sobec!“ „Vždyť Tě neubude, když to uděláš!“ Vzpomenete si na další podobné větičky Vašich rodičů? Naši rodiče se nás snažili vést k tomu, abychom byli na druhé lidi hodní, abychom vyšli každému vstříc. Nechtěli z nás mít panovačné sobečky, které budou ostatní nesnášet.
A je to tak v pořádku – jsme společenští tvorové a je evolučně dáno, že člověk toho sám jako jedinec moc nedokáže a musí spolupracovat s ostatními. Je potřeba nemyslet jen a jen na sebe, pomáhat ostatním, pěstovat dobré vztahy. Vzájemná rovnováha ve smyslu „já teď pomůžu Tobě a někdo jiný příště pomůže mi“ funguje už tisíce let. Občas ale dojde k tomu, že se tato rovnováha naruší.
Problém příliš hodných lidí
Znáte někoho, kdo je „příliš hodný“? Nebo jste takoví přímo Vy sami? Pokud ano, pak tušíte, že hlavním znakem takových lidí je to, že s úsměvem přislíbí svou pomoc komukoli s čímkoli. Lidé v jejich okolí je mají rádi, je na ně spolehnutí. Není nic jednoduššího, než zvednout telefon a zaškemrat „Lucinko, prosím Tě, mohla bys…?“ A Lucka řekne „No jasně, ráda!“
Tady se ale dostáváme k jádru problému. Lucka řekla, že to udělá ráda. Pro okolí je tedy vše v nejlepším pořádku. Je to ale opravdu tak? Nebo to Lucka jen říká, protože hodná holka přece nikomu neřekne ne, co by tomu jiní řekli?!
Velice poučný příběh na toto téma přináší v aktuálním vydání FC Workshopu terapeutka Tereza Jarkovská, která popsala trápení své klientky, „příliš hodné ženy“, která na svůj přístup málem doplatila tím nejcennějším.
Pokud jste i Vy v situaci, kdy raději souhlasíte a přislíbíte svou pomoc, i když ve Vás všechno křičí: „Dejte mi už všichni pokoj!“, je potřeba zpozornět a dopřát si oddechový čas. Někdy totiž množství požadavků od okolí překročí určitou mez a nekonečné obětování se druhým nás začíná unavovat.
A protože neříkáme, co si ve skutečnosti myslíme, a děláme to, co ve skutečnosti nechceme, dochází k postupnému vyčerpávání našich zdrojů. Zpočátku to ani nevnímáme, říkáme si: „Jsem jen unavený, tohle zvládnu, pak se vyspím a bude to dobré.“ Ale tak to většinou není. Většinou přijdou další a další požadavky a my vyčerpáváme další a další zdroje. Jsme tak vyčerpaní, že se sotva držíme na nohou. A pokud včas nezatáhneme za záchrannou brzdu, můžeme se propracovat až k závažným zdravotním problémům.
Ale já prostě musím!
Napadají Vás při čtení těchto řádků myšlenky jako: „Fajn, ale jak to mám asi udělat? Vždyť já prostě musím! Nikdo jiný to za mě neudělá!“ Možná se teď trošku rozzlobíte, ale nalijme si čistého vína – tohle je pouze Váš pocit, Váš dojem, Vaše interpretace reality. Teď budu morbidní, ale – pokud byste teď umřeli, tak už TO taky neuděláte a také TO bude muset udělat někdo jiný.
Jde jen o to si v klidu se svým okolím vyjasnit vzájemné potřeby, možnosti a očekávání. A jak praví lidové moudro, kde je vůle, tam je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům