Četli jste článek 7 brzd do hádky? Jsou i Vaše emoce rychlejší než Váš rozum – a vadí Vám to? Také nejprve zaútočíte a až po chvíli si uvědomíte, jakou spoušť jste tím způsobili a že to byla chyba? Jste prchliví nejen vůči lidem, které neznáte, ale i vůči těm, kterým na Vás záleží a jež potřebujete? Ničíte svými plamennými projevy vztah s partnerem, dítětem, rodiči, přáteli; víte to o sobě?
Pak jste možná jako Jirka, který mi napsal: „Petře, strašně snadno vyletím. Co mám dělat, když mě začnou ovládat útočné emoce?“
I pro tento případ jsem sestavil psaný kurz Jak si nastavit osobní hranice. Učí krotit nejen druhé lidi, ale i sebe. A to cestou vzdělávání. Snažte se i Vy pochopit, proč tomu tak je. Přesněji: proč tomu tak je nejenom u Vás. Toto je klíčová věta. My lidé jsme všichni takoví. Náš pud je rychlejší než náš rozum. Protože to tak chtěla příroda. A já Vám samozřejmě vysvětlím proč.
Proč je pud desetkrát rychlejší než rozum
Základním úkolem našich pudů je zajistit naše přežití. Všemu dominuje pud sebezáchovy. A rozum, ve vší úctě k němu, je pomalý. Je desetkrát pomalejší než instinkt. To znamená: Než rozumu něco dojde, než vymyslí případné řešení, může být pozdě. Dám případ.
Když se při zimní oblevě zachvěje střecha a z ní začne sjíždět obrovský kus sněhu nebo ledu, lidé dole na ulici nemohou začít přemýšlet, nemohou si začít říkat: „Neslyšel jsi něco? Co to mohlo být? Zdálo se nám to? Bylo to někde okolo? Nebo nad námi? Pokud to bylo nad námi, vycházelo to z nějakého okna? Ne, tamhle na nás padá rampouch. Jak se to mohlo stát? Kdo to zanedbal? A co máme dělat? Máme si ten padající rampouch vyfotit a dát do storíčka? To by mohlo mít hodně lajků… No jo, ale já nestihnu vytáhnout mobil. Co teď? Uskočit? Dál se kochat, protože je to beztak to poslední, co v tomto životě udělám – uskočit už nestihnu?“ Počítali jste, prosím, čas? Ten rampouch spadne ze střechy přibližně za jednu sekundu. Za tu dobu si rozum ani nestačí uvědomit, že něco padá. A právě proto máme pudy. S jejich pomocí uskočíme, ani nevíme proč. Jakási tajemná síla nás odhodí na stranu a my si až za chvíli uvědomíme, co se stalo a proč jsme uskočili. To, čemu za to vděčíme, je amygdala – taková fazolka v naší hlavě. Existuje už nejméně tři miliony let. Měli ji už dinosauři. Amygdala reaguje na energii ohrožení. Přičemž ta může přijít nejen zvenčí, ale i zevnitř, totiž z našich myšlenek. Jakmile procítíme, že „tohle nás ohrožuje“, začne amygdala jednat. A může jednat i tak, jak nechceme, nemyslí to zle, jen se nás snaží zachránit…
Proč nemáme jen pud
Amygdala jedná v případě ohrožení třemi způsoby – vyvolá útok, útěk nebo ukrytí. Koncepčně funguje takto: Máme-li zbraň, útočíme. Zbraní nemusí být věc, stačí slovo, které můžeme použít proti člověku. Nemáme-li zbraň, utíkáme. Když nemáme slov, uzavřeme se do sebe.
Ale já teď záměrně mluvím o situacích, které ve skutečnosti neznamenají naše ohrožení, avšak my se jako ohrožení chováme. Začneme v hádce bojovat „jako o život“, a to i s vlastním dítětem, kamarádem, rodičem. Jednáme „kdo s koho“. Proto dokážeme v tom svém boji hodně ublížit.
Jenže to nechceme. Rozumem to nechceme. Problém je, že rozum naskočí až se zpožděním.
Amygdale to nemůžeme vyčítat. Ona dělá jen to, o čem ji svou vlastní energií přesvědčujeme. Proto také amygdala není poslední vývojovou fází mozku. Savci získali ještě limbický systém, který...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům