Máte to také? Cítíte se někdy jakoby zadření, zrezivělí, nemohoucní rozhýbat se k tomu, co přitom potřebujete udělat?
Dříve se tomu říkalo lenost. Dnes se tomu říká prokrastinace. Obojí znamená totéž. Když se do něčeho důležitého máme pustit, hledáme v hlavě důvod, proč to odložit.
Proč tomu tak je? Mozek nemá rád bolest. Je to základní nástroj našeho přežití. Máme ho právě proto, abychom se bolesti vyhnuli. Aby náš život nebyl nepříjemný.
Ale úkol, který před námi vyvstal, znamená námahu. Objednat se k zubaři. Sdělit jisté osobě, že její přístup se nám nelíbí. Riskovat konflikt. Pokračovat v předsevzetí. Překonat sebe. Čím více prostoru dáme mozku, aby usoudil, co máme udělat, tím více zvyšujeme pravděpodobnost, že nakonec neuděláme vůbec nic.
Problém je totiž těžkost. Jako činka. A čím déle činku nosíme, tím těžší nám připadá. A tím spíše si myslíme, že ji musíme odložit a odpočinout si. Pokračovat „až někdy jindy“.
Spojené nádoby
I proto jsem knihu ZNOVUZROZENÍ, která ukazuje, jak začít nový život, pokud nám ten dosavadní nevyhovuje, uvedl psaným kurzem Jak si nastavit osobní hranice. A to i ve vztahu k sobě. V psychologii totiž platí teze: „Čím více něco ohrožuje identitu člověka, tím spíše se tomu vyhýbá.“ Co je pracné, namáhavé, riskantní, to zavání i neúspěchem. A čím více se člověk bojí prohry, tím spíše si nejde ani pro výhru. Raději si v mozku vysvětlí, že „tu výhru vlastně nepotřebuje“. Že to počká. Že to není až tak akutní a důležité.
Problém je tehdy, když to akutní a důležité je. A mozek to ví. Na jednu stranu tak plní naše zadání, že vymýšlí výmluvu, na druhou stranu ví, že nám výmluva dlouhodobě nepřinese úlevu, ale přitížení. Že nás bude trápit jak to, že je problém stále nevyřešený, tak to, že jsme toho sami příčinou. To se pak projevuje na zhoršené psychice, která se pak propisuje do nesoustředěnosti, nespavosti, vyčerpanosti, přecitlivělosti, podrážděnosti – až do fyzických obtíží. Před tím varuje psychoimunologie, důležitý obor psychologie, který prokázal přímý vztah mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity. Čím více a déle se trápíme, tím spíše podlamujeme své tělesné zdraví. I proto jsem knihu ZNOVUZROZENÍ psal na základě psychoimunologických principů.
Domino
Změna, kterou vysvětluji ve ZNOVUZROZENÍ, umožňuje člověku nejen vyřešit konkrétní problém, který ho teď pálí, ale i všechny další. Mozek totiž funguje domino stylem: Odkládáme-li své konání v jedné oblasti, naučíme se odkládání i v jiných oblastech. A naopak, naučíme-li se jednat u jedné výzvy, zvládneme to i u (kterékoli) další. Schopnost překonávat prokrastinaci je jako sval. Je dobré ji cvičit. Pak se totiž alfou a omegou našeho úspěchu či neúspěchu stane sval, ne činka. Naučíme-li se trénovat svůj sval, přestane záležet na váze konkrétní činky. Důležitější bude způsob našeho myšlení: schopnost postavit se každé výzvě, byť za cenu, že některá bude vyžadovat delší trénink.
Když při Setkáních koučuji lidi, kteří si přestali věřit, vysvětluji jim, že náběr sebedůvěry se odrazí nejen například v práci (kde nyní nezvládají jistý úkol), ale i v jiných vazbách. Více si budou věřit VŠUDE. Řekl to už Marcus Aurelius, římský císař, před dvěma tisíci lety: „Moc máme nad vnitřními událostmi, ne nad vnějšími. Jakmile si to uvědomíme, najdeme v sobě obrovskou sílu.“
Právě to je moc myšlení. Buď můžeme být pasivní, nebo aktivní. Buď obětí své prokrastinace, nebo strůjcem svých zkušeností.
Jak přestat být oběť
Režim oběti je pohodlný. Není třeba nic dělat, nijak se namáhat, stačí jen vinit okolnosti, události nebo jiné lidi z toho, proč něco nemohu udělat hned.
Mozek je kreativní. Na každé zadání najde odpověď. Zadáme-li, ať vymyslí, proč něco nemůžeme udělat hned, vyhoví nám. Ale stejně by nám vyhověl, kdybychom mu dali zadání, proč totéž máme udělat hned. Při Setkáních se držím pěti zásad, jak přepnout mozek z režimu oběti:
- „Začni hned. Přistup ke své výzvě tak, jako kdyby JINDY mělo znamenat NIKDY.“
- „Konči ne tehdy, když už nemůžeš dál, ale když máš hotovo. Pokud už nemůžeš dál, odpočiň si a vydýchej se.“
- „Napadne-li Tě skončit, přemýšlej, proč jsi vůbec začal.“
- „Nedávej na to, co si myslí druzí. Jejich limity nemusejí být Tvoje limity. Uč se věřit v sebe právě tehdy, když v Tebe nikdo nevěří. Pomůže Ti to i do budoucna.“
- „Žádná porážka není definitivní, pokud to nevzdáš.“
Je jedno, co je Vaším cílem. Zda změnit prostředí, ve kterém žijete, nebo změnit sami sebe. Zda očistit svůj život, nebo ho nasměrovat tam, kudy jdou Vaše sny, potřeby a hodnoty. Zda být konečně sám sebou, mít konečně sám sebe rád, žít konečně svůj život – to všechno jsou nesnadné výzvy, ale zvládnout se nejen dají, nýbrž i musí, pokud Vás trápí.
Bransonova třicítka
V psaných kurzech často ukazuji myšlení úspěšných a silných lidí. Nenarodili se tak. Prošli si mnohými neúspěchy a slabostmi. Jako Richard Branson. Dyslektik, který měl ve škole potíže se čtením i chápáním, se stal jedním z nejbohatších Britů a držitelů Řádu britského impéria. Zkusil podnikat ve tři sta padesáti oblastech, ve většině neuspěl, ale v některých ano, a to zásadně.
Poradit si musel už jako malé dítě, kdy pokřikoval v autě a maminka ho vysadila na cestě. Sice jen kilometr od domova, ale to nevěděl. Za odjíždějícím autem se zvedl vír prachu a on zůstal v neznámém prostředí sám. Bylo mu pět let. Dnes, jako sedmdesátník, se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům