„Chci se to naučit,“ řekla a znělo to komicky. Protože se schopností projevit nesouhlas se narodila i ona. Ještě neuměla ani mluvit a už dokázala vyjádřit: „Tohle se mi nelíbí! Toto mi nedělej! Už to nebudu snášet dál!“ Její přání však není ojedinělé. Kde jsme se, cestou životem, ODNAUČILI vzepřít se, odmítnout, postavit se důrazněji za sebe?
V psaném kurzu Jak si nastavit osobní hranice vysvětluji význam zdánlivě obyčejného slůvka NE. Umožňuje:
- Vyznačit druhým pásmo své bolesti. (Pokud ve vztazích jenom dáváte, přitahujete lidi, kteří chtějí jenom brát. Právě vůči nim musíte mít nastavenou mez dávání, protože lidé, kteří jenom berou, žádné meze nemají. I k tomu slouží jednoduché „NE!“.)
- Netrpět vlastní zneužívání. (Pokud lidem, kteří Vašeho dávání zneužívání, neřeknete včas dost, oni nebudou vědět, že mají přestat, a budou pokračovat. Nežijte v iluzi, že i bez Vašeho „NE!“ přestanou. Neočekávejte od nich to, co by bylo normální pro Vás. Oni nemusejí být Vy, mohou mít zcela odlišné srdce než Vy.)
- Držet své nároky. (Jistěže Vás kdekdo opustí, pomluví, zatratí, když mu nedovolíte, aby Vás dál zneužíval. Jeho odchod však neznamená ztrátu, ale zisk pro Váš život. Vy totiž nepotřebujete lidi, kteří nerespektují Vaše meze.)
- Trvat na skutečných činech, ne pouhých omluvách. (Jedinou skutečnou omluvou je změněné chování člověka. Nic jiného. „NE!“ znamená připomenout, že druzí toho spoustu nažvaní, ale na činy pořád zapomínají. Je důležité pouhé omluvy a výmluvy NEakceptovat.)
- Dát najevo, že nežijete v iluzích o člověku. („NE!“ vrací do reality. Oznamuje, že chcete skutky, ne sliby. Že se řídíte fakty, ne fikcí. Že se nedáte opít rohlíkem.)
Žena přišla na Setkání s psaným kurzem Jak si nastavit osobní hranice v kabelce, ale řekla: „Já to nedokážu.“ Nezlobil jsem se na ni. Není totiž sama, kdo trpí syndromem hodného člověka.
Když „nesmíte“ odmítnout…
Tolik lidí raději tiše trpí, než aby se postavili za sebe a své hranice. Doufají, že druhý bude ohleduplný, že přečte jejich myšlenky. Trápí se tím, že se nedokážou ohradit. A přitom se neptají proč.
Tím důvodem je zpravidla dětství a výchova slovy: „Když neposlechneš, nebudeme Tě mít rádi.“ „Když neuděláš to, co po Tobě chceme, zažiješ bolest, trest, opuštění.“ „Tvoje bolest bude Tvoje vina. To, že Tě lidé nebudou mít rádi, bude Tvoje chyba.“ A naopak: „Když poslechneš, budeme Tě mít rádi. Dostaneš odměnu. Bude to znamenat, že jsi hodný – hodný dobrého zacházení.“
Tak se děti učí, že budou-li odmlouvat, budou trpět. Přičemž utrpení dobrovolně nikdo nechce. Neváhají mezi utrpením a láskou. Volí lásku, respektive chtějí být „hodné“ lásky. A tak se naučí raději polknout NE a upozadit sebe, než aby ztratily vyhlídku na dobré zacházení.
Důsledky v dospělosti
Vztahy jsou mnohdy podobné sportu. Sportovci rádi říkají: „Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí.“ Je-li tenista pasivní, přiměje tím protihráče k aktivnější hře. Protože mu ji dovolil.
To je důvod, proč je nezbytné vymezit své hranice. „Dost, tohle mi už vadí.“ „Ne, tohle už nedělej.“ „Stačilo, tímto mi ubližuješ.“ Neřekneme-li druhým NE, naznačujeme jim, že nás to nebolí a mohou pokračovat. Jsme pak spoluviníky své vlastní bolesti, protože se neumíme bránit.
A partneři, i ti milující, nám paradoxně mohou ubližovat, aniž by chtěli. Oni jen nevědí, že nám tohle ubližuje. Jak by to mohli vědět, když jim to neřekneme? Jak by mohli vědět, kde je náš práh bolesti? Musíme je upozornit. Pokud to neuděláme, nemůžeme se divit, že nás jejich jednání bolí, a současně se připravujeme o možnost je opravdu poznat.
Říct „NE!“ totiž umožňuje poznat člověka. Vyjádříte-li protějšku „Tady je mé pásmo bolesti“ a on v ubližování pokračuje, pak je buď nedoslýchavý, anebo Vám ubližovat chce (a je vděčný za to, že jste mu prozradili, co Vás bolí). Opravdu milující člověk, pouze doposud neinformovaný, se ale stáhne, omluví a snaží se nevědomky způsobená zranění ošetřit a Vás uzdravit. To znamená poznat člověka. (Detailně o tom v psaném kurzu Jak si nastavit osobní hranice.)
Jobsova škola
Psychologické studie říkají, že člověk neschopný odmítnout to, co nechce, následně tratí v průměru dvě a půl hodiny něčím, co ho nejen zdržuje, ale i vyčerpává. „Hodní lidé“ tak přicházejí v průměru o jeden a půl měsíce času z každého roku a šest let do svých padesátin. To není zrovna malá daň za nevyslovení pouhých dvou písmen N a E.
A to hovořím jen o čase. Ne o poklesu sebevědomí, energie. Ostatně, to byl důvod, proč Steve Jobs, zakladatel Applu, neustále obtěžoval své zaměstnance na chodbě otázkou: „Kolikrát jsi už dnes někomu řekl NE?“ Načež dodával: „Ti, kdo se bojí říct NE, mají pocit, že by vypadali hrubě. Skutečnými hrubiány jsou přitom ti, kteří nerespektují meze jiného člověka.“
V kurzu Jak si nastavit osobní hranice vysvětluji, že znovu začít říkat NE není ani tak o změně vnějšího jednání, jako spíše o změně vnitřního myšlení. Stačí si uvědomit, že:
- Na NE není nic zraňujícího. Naopak, upřímné NE je lepší než neupřímné ANO.
- Na NE není nic sebezraňujícího. Naopak, ta dvě písmena vyjadřují, jak moc máte rádi sebe, jak moc sami sebe respektujete.
- Na NE není nic, pro co by si Vás lidé měli méně vážit. Naopak, budete-li ustavičně jen přikyvovat, druzí si Vás postupně vážit přestanou.
- Na NE není nic, co by vytvářelo střet. Naopak, NE znamená vyjasněný mantinel a vymezení osobních potřeb. Možné střety neplynou z Vašeho NE, ale z toho, že druhý Vaše NE nerespektuje. Střet je jeho problém, ne Váš.
- Na NE není nic, čím byste měli ztratit skutečné přátele. Naopak, kdo nerespektuje Vaši svobodu, energii, čas a meze, ten opravdu není Váš přítel.
Reálný život bez NE
Při Setkáních dělám rád praktická cvičení. Protože kavárna, ve které Setkání probíhají, přímo sousedí s mou kanceláří, mohu na příkladu kolegů ukazovat rozdíl...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům