Proč děti, které dostávají „všechno“, mají pocit, že jim rodiče nedávají nic

„Jsou zmlsané,“ chcete honem odpovědět.

Zadržte. Všimněte si, že slovo VŠECHNO je v uvozovkách.

Ano, jsou rodiče, kteří si myslí, že svým dětem dávají všechno.

A stejně tak jsou děti, které si myslí, že jim rodiče nedávají nic.

Z toho plyne nedorozumění, které však může skončit i fatálně. Jako v případě Šárky.

Případ zvaný Nemožné

Knihu ZNOVUZROZENÍ jsem psal i proto, aby se podobné případy už neopakovaly. A aby rodiče, kteří zažijí tento průšvih, mohli začít nový život, stejně jako aby děti, které spadnou do této pasti, věděly, že cesta z ní existuje. Jen je nutné vědět, jak na to.

Ten případ mám založený v hlavě pod názvem Nemožné. To slovo se totiž na mě řítilo ze všech stran. „To je NEMOŽNÉ, že by se to mohlo stát zrovna Šárce.“ „To je NEMOŽNÉ, že by to mohlo potkat zrovna Šárčiny rodiče.“ Dejte si pozor na úvahu: „To je NEMOŽNÉ, že by tohle potkalo naše dítě, a tedy i nás.“ Protože NIC NENÍ NEMOŽNÉ.

Stejně tak by se ten případ mohl jmenovat Všechno. Někteří rodiče totiž věří, že svým dětem dávají všechno. Pravdu mají jen zčásti. Materiálně snad všechno. Jenže lidé nejsou jen hmotné, ale také nehmotné bytosti. Potřebují nejen materiálno, ale i emoce. Dospívající děti obzvlášť. Jsou živé, potřebují tedy všechno, co žije a umírá s člověkem – péči, lásku, starost a hlavně čas, tedy to nejdražší, co člověk člověku může dát. Věcí totiž můžete mít v životě pořád víc, ale času je s každým uplynulým okamžikem už jen méně. Času s dětmi i času s rodiči.

1. kapitola: Cesta samoty

„Když procházíš peklem, hlavně nesmíš přestat jít. Jsi-li už uvnitř, pamatuj, že nejlepší cesta ven je vždy skrz. Nevadí, že nikde kolem nevidíš světlo – tím světlem budeš Ty. Nevadí, že nikde kolem nevidíš spasitele, který Ti zachrání život – tím hrdinou, na kterého celou dobu čekáš, dokážeš být Ty.“ Čtyři prány štěstí

Obecně rozšířený omyl zní: Problematika drog se týká jenom dětí z vyloučených lokalit. Už za první republiky to nebyla pravda. A to nejen proto, že drogy stojí dost peněz. Pád do nich zažila i Šárka, pocházející z elitních sociálních poměrů. „Na vlastní oči jsem viděla, že drogy ve vysokém procentu potkávají děti, kterým rodiče dávají takzvané všechno v čele s penězi. Součástí toho všechna ale není společně prožitý čas a nemateriální, emocionální láska. Právě tu každé dítě potřebuje nejvíc.“

K pojmu: Emocionální je ta láska, kterou si nemůžete koupit. Zaplatit se dá jedině čas psychologa, který vyslechne a povzbudí to dítě, jež něčemu v dospívání nerozumí nebo se něčím trápí. Jenže problém je, že takové dítě k psychologovi nejde. A pokud musí, sabotuje terapii. Proč? Nemůže-li se svěřit vlastním rodičům, kteří ho neposlouchají, má pocit, že nemůže věřit obecně dospělým. Nemají-li ho zájem vyslechnout nejbližší lidé, proč by mu měl chtít pomoci někdo cizí? „To přece nedává logiku!“ řekne si dítě.

Šárka byla dcerou ambiciózní podnikatelky. Šárčina maminka měla prosperující krejčovství. A po svém boku muže, známého všude kolem jako nejhodnější a nejmilejší osobu. Idylická rodina, zdálo by se. Ale právě tady vznikl problém.

Šárce bylo patnáct let, když začala mít citové spády. „Kdybych měla formulovat jeden silný pocit, který jsem tehdy měla, pak to bylo: Nic vlastního nesmím. Jen do školy a po návratu domů hned k mámě šít. Cítila jsem se spíše jako levná pracovní síla než mámina dcera. Nakonec o tom, co se dělá při první menstruaci, mě musel informovat taťka, mamka zrovna neměla čas.“

V knize ZNOVUZROZENÍ varuji, že nikdy nezáleží na OBJEKTIVNÍ pravdě, ale na tom, jak si okolnosti konkrétní člověk SUBJEKTIVNĚ vykládá. To, čemu subjektivně věří, je pro něj pravda, i kdyby to objektivně byla lež. Šárka, aniž to okolí dávala najevo, měla SUBJEKTIVNÍ dojem, že „musí žít jen mámin sen“. „Navíc se mi zdálo, že pro mámu nikdy nejsem dost dobrá. Stále bylo podle jejích slov něco špatně. I oblékat jsem se musela tak, jak vyžadovala ona. Nesnášela jsem tesil, kousavý materiál, ale musela jsem ho obléct, protože vypadal úhledně a máma si zakládala na vkusu. Řešila jsem to tak, že než jsem sama vyšla do města, ve sklepě jsem se tajně převlékla do svého oblečení – sportovního.“ Tím začala fáze revolty. Touha žít jinak než podle rodičů. Jinak, jakkoli…

„Jednou jsem šla na pivko a někdo z kamarádů řekl: Dáme si piko. A já myslela, že to je čokoláda.“ Tehdy zkusila pervitin. Jak je to jednoduché, navíc Šárka připojila slovo, které rodiče nejvíce děsí – „nádherné“. Chtěla další. Ten večer nesměl jen tak skončit. I proto s kamarády jeli na koncert. Protančili celou noc. „Vůbec jsem nevěděla o reálném světě. Zmizely problémy. A hlavně – bylo to zakázané, a proto krásné.“ Alespoň chvíli nemusela být „ta hodná holka, která ze školy musí rovnou k nitím“. Únik do vzpurného, přitom „bezstarostného“ světa, se jí líbil. Chtěla to co nejdříve zažít ZNOVU. Tak se z opakování stalo pravidlo. Jako u alkoholika.

„Nejprve to byly jen víkendy, ale pravidelně. Pak určité dny v pracovním týdnu, ale pravidelně. Zážitky se množily, protože jsem rychle pochopila, že když si dám drogu, nemyslím pak na to, co mě trápí. Třeba na to, že v životě tápu a nikoho to nezajímá, nikdo se mě nezeptá, a když se zeptám já, nikdo mi neodpoví. Pro rodiče jsem byla vzduch, moje problémy byly ve srovnání s jejich prací nedůležité, cítila jsem se opomíjená. Zato v partě ne.“

Dnes, s velkým odstupem času, je Šárka neskonale vděčná za to, čím řada jiných lidí pohrdá. Že má úplně obyčejný život, zdravé děti, že se na ně může smát, každé ráno se těšit na nový den, trávit čas s tím, koho miluje. Připadá Vám to málo? Učíte své děti tomu, že mnohem více jsou peníze, dárky, majetek? Věříte, že dětem toto stačí, že to je pro ně VŠECHNO? Jen čtěte dál.

2. kapitola: Jednosměrka, ve které se necouvá

„Prožili jsme nejtěžší dobu našeho života a bylo to kruté v tom, že se to týkalo naší dcery. Je těžké popsat, jak se cítí rodiče, kteří se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe umějí, a pak prožívají bezesné noci plné pláče a bezradnosti. Nikomu nepřeji ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout, co dělat. Co prožíváte, když se rozhodnete, že dceru vyhodíte z bytu, a přitom se modlíte, aby přežila další den.“ Šárčin tatínek po letech

Když pracuji s dětmi, varuji je před základním psychologickým zákonem: Každý se stáváme průměrem pěti osob, které nás nejčastěji obklopují. U Šárky to platilo také. „Moje nejbližší okolí se postupně proměňovalo. Navíc, čím více času jsem v něm trávila, čím normálnější mi připadalo brát drogy, tím hlouběji jsem se propadala k těžším případům. A tak jsem najednou byla v partě zkušených narkomanů. Tam jsem jasně viděla, že drogy jsou jednosměrná cesta. Vjedete tam, ale už nemůžete vycouvat.“

Ptáte se, proč Šárka nepřestala, když viděla zkázu, do které se řítí? Ona se jen trpce usmívá: „Do minuty jsem zapadla do jejich koloběhu. Neměla jsem totiž důvod přestat. Bylo mi dobře a v hlavě jsem si pořád říkala: Oni jsou jiní, neschopní, já to zvládnu, když budu chtít. Nevěděla jsem, jak strašně se mýlím, když mě naučili píchat si do žíly. Tím totiž začíná likvidace – fyzická, ale také charakterová. Píchat si totiž nemůžete leccos. Máte-li aplikaci přežit, pak se nitrožilně musí zavádět kvalita, a ta něco stojí. Tudíž jsem potřebovala pravidelně hodně peněz. Nejdříve jsem rozprodala všechno, co jsem měla doma a co mi patřilo. Pak jsem musela začít tajně prodávat věci rodičů. Po nějaké době už ani z jejich majetku nebylo co prodat. A tak jsem se učila krást.“

Poodstupme od Šárky a zkusme se vžít do jejích rodičů. Viděli, co se děje. Jak mizí jejich předměty i v jakém stavu je dcera. Co byste dělali? Podporovali byste své dítě – dávali mu peníze, jen aby za krádeže neskončilo ve vězení? Nebo byste ho hodili přes palubu?

Šárčini rodiče zvolili to první. A vinou toho Šárce mohla do života vstoupit, jak ona říká, první láska. „Partner na dlouhá léta. Takový, který na rozdíl od mužů neodchází jen tak, a v drtivé většině případů zůstává do konce života. Přesněji, po zbytek života. Heroin. S ním jsem vypustila poslední hrozby okolí. Život mi začal už jen tak plynout…“

Tehdy začala závislost. Slovo, které si nepřipustí nikdo, koho se přímo týká. I Šárka si pořád myslela, že to má pod kontrolou. Že až si řekne: „Fajn, holka, to už stačí“, s drogami sekne. Bohužel, to si myslí všichni – ať jsou závislí na čemkoli. Šárce už přestat nešlo. „Mohla jsem se rozhodnout, ale to nehrálo roli. Po ránu mi začaly abstinenční příznaky. Zvracíš, bolí Tě celé tělo a není cesty ven. Pokud to zvládneš, řekneš si: Není důvod přestat, kontroluji to, mohu si dát další dávku! To je hlavní problém závislých: Dokud to zvládáš, nic Tě nenutí přestat, věříš totiž, že to zvládneš kdykoli příště. A v této slepé víře pokračuješ v užívání až do okamžiku, kdy to zvládat prostě přestaneš…“

Šárka mě sama oslovila před lety. Její rodiče prožívali naprostý očistec. Už věděli, že když nemá situaci ve své moci ona, tak oni sami jsou bezmocní diváci. Šárce sice jednou vyjednali léčení, ale tím otevřeli její mladistvou ránu zvanou Není to moje rozhodnutí. Šárka vydržela v léčebně jen tři dny. Pak ji nachytali s marihuanou a podle pravidel ústavu jí sbalili kufr a vyhodili ji na ulici. I s penězi na cestu domů, bohužel. „Samozřejmě jsem si nezaplatila autobus. Jela jsem stopem a přímo k dealerovi, který by mi otevřel uprostřed noci, když jsem za zboží měla čím zaplatit. Domů jsem dorazila zfetovaná. Musela jsem, jinak bych ten návrat k rozčileným rodičům neustála.“

Tehdy se naučila ještě jednu dovednost, před kterou v knize ZNOVUZROZENÍ varuji: manipulovat s lidmi, kteří ji milují a kterým na ní záleží. „Namluvila jsem rodičům, že na mě v léčebně byli zlí. Že proto jsem utekla. Že jinak už jsem v pořádku a spolu to zvládneme. Uvěřili. Získala jsem tím pár dní času na další krádeže jejich věcí, než mě zase odhalili. Ale já si zatím stihla vymyslet jinou lež, které zase uvěřili. Tak jsme vedle sebe žili. Já v pohodě a pořád s náskokem, oni v pasti a bez znalosti toho, co mají dělat.“

A tím chci vyvrátit základní mýlku: Narkomani nejsou hloupí, jen se tak projevují. Šárka věděla, že má rodiče v hrsti. Že se trápí pouze oni, ona ne. Že dnem i nocí spolu řeší dilema: Vyhodit dítě z domu? (Šárka: „To nesmíte, pustíte ho přímo do té smečky!“) Nebo si ho nechat doma? (Šárka: „To také nesmíte, rozkrade Vám to, co ještě rozkrást nestihlo.“) Jako by to nemělo dobré řešení. Šárka to ostatně potvrzuje slovy: „Ve smečce dítě umře. Ale stejně tak umírá doma. Protože žádné závislé dítě si pomoci rodičů neváží. A tak se i mně stalo to, co jediné se stát mohlo a mělo – rodiče mě MUSELI pustit…“ Ano, do smečky…