Už víte, že s někým nespojíte budoucnost – že on nechce, nebo Vy nechcete –, a přece se pořád drží ve Vašem srdci?
Nejste kvůli tomu schopni začít nový vztah ani soustředit se na jiné věci a hledáte cestu z tohoto trápení?
Pak jste na tom podobně jako Markéta, která mi popsala svůj bolestivý příběh a na konec umístila otázku: „Petře, můžu vytlačit ze srdce někoho, kdo tam nepatří?“
Jedním slovem: Nejenže můžete. MUSÍTE. Vysvětlím proč.
Když se nepřirozenost stane normální
V knize ZNOVUZROZENÍ zdůrazňuji, že MUSÍME měnit to, co nám nevyhovuje, bez zbytečného otálení. Čas hraje důležitou roli. Čas totiž podporuje zvyk. Cokoli, co prožíváme příliš dlouho, se pro nás stává normálním, jakkoli nám to na začátku připadá nenormální. I mít v srdci člověka, který tam nepatří.
Čím déle tam totiž bude, tím spíše si na to budete zvykat, respektive tím více se bude mozek snažit odpovědět na otázku, proč tam ten člověk je. Mozek je přizpůsobivý a nesnáší bolest. Aby bolest ustala, snaží se nějak odůvodnit, často za pomoci naděje, že se všechno urovná, vyjasní. Že ten, kdo nám ublížil, nám třeba vůbec ublížit nechtěl. Že ten, kdo nás opustil bez lásky, nás ve skutečnosti určitě miluje. Anebo ještě hůř: Začneme si klást sebepoškozující otázky jako: „Proč nám to vlastně spolu nevyšlo? Co jsme mohli udělat pro to, aby to vyšlo? Nebyla za tím moje chyba? Co když jsem v něčem špatný člověk? Co když mě nikdo nebude mít rád? Co když do mého srdce NIKDO JINÝ nepatří?“
V bublině
Vysvětluji to srozumitelně? Čím déle budete nosit v srdci člověka, který tam nepatří, tím více ho budete nosit v hlavě. Mozek to vyhodnotí tak, že je pro Vás důležitý, když se jím zaobíráte jako „jediným člověkem na světě“. Sami si vytvoříte to, čemu se v psychologii říká bublina.
Bublina znamená, že pro Vás přestane existovat okolní svět, jiní lidé. Ve své bublině budete jenom VY a ON. Potažmo: Jenom VY a Vaše DOMNĚNKY. Bohužel ne ledajaké domněnky – budou to hlavně bolestivé, oslabující, sebesžíravé domněnky. Budou Vám ubírat sebevědomí, protože Vás budou více a více utvrzovat o tom, že něco není v pořádku, když ten, koho máte v srdci, není současně ve Vašem životě. Budete podléhat pocitu nepatřičnosti, nesrozumitelnosti, nespokojenosti.
I proto jsem sestavil ZNOVUZROZENÍ. Aby lidé změnili svůj přístup. Aby začali přemýšlet. Aby si uvědomovali hlavně sílu času, sílu zvyku, sílu bubliny, v níž žijí. A naučili se ji propichovat.
Jak? Především tím, že se otevřou JINÝM LIDEM.
Probarvení
Abyste porozuměli bublině a jejím účinkům, dám Vám příměr. Představte si bílý pokoj, do kterého pozvete cizího člověka. A ten Vám mnohokrát uškodí. Pokaždé jako by cákl černou barvou na Vaši bílou zeď, co ublížení, to jeden černý flek. Přičemž ten pokoj je ve skutečnosti Vaše srdce.
Čím déle tam takového člověka necháte, tím teskněji Vám bude, kdykoli do svého pokoje nahlédnete. Nakonec budete sedět uprostřed čtyř černých stěn a ptát se: „Proč tady vlastně není jiná barva? Proč tu jsou hanlivé symboly a nápisy? Skutečně jsem tak špatný, temný člověk? Copak si nezasloužím jiné vysvědčení než psané černou barvou?“
Přitom stačí do Vašeho pokoje vpustit jiného hosta. I on se projevuje barvami. Ale ty tahy štětcem nemusejí být jen černé. Může to být lepší člověk, vybavený žlutou, modrou, červenou i znovu bílou barvou. A co je podstatné: Vy se nemusíte trápit pro černou barvu v podkladu. Prostě ji za pomoci jiného malíře přetřete. Ale nesmíte zůstat v bublině, v přesvědčení, že do Vašeho srdce nikdo nemůže ani nahlédnout. Nejenže může, MUSÍ. Musí tam vstoupit někdo jiný.
Někdo, kdo Vám vysvětlí, že to, jak se k Vám choval jeden člověk, automaticky neznamená, že stejně se k Vám zachová KAŽDÝ člověk. Že pokud...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům