„Budu s Tebou navždy, v dobrém i zlém,“ slíbil, div mu neukápla slza. To je CHLAP, co?
Pak stačil jediný moment. Kamion na ledovce sklouzl a přimáčkl její auto na strom. Ztratila schopnost chodit, načež slyšela: „Promiň, se zmrzačenou nebudu.“
Když mě navštívila na Setkání, ptala se, zda to chápu. Chápal jsem to. Její úraz byl přece těžkost. A někteří lidé těžkosti neunesou. Jsou tak slabí, že se jim říká slaboši. Nebo CHLAPEČCI.
„Chci s Tebou miminko,“ šeptal jí do ucha a jí to připadalo tak rajské, až neskutečné.
Její intuice nelhala. Se skutečností to nemělo nic společného. Když mu s radostí oznámila, že budou táta a máma, vzal nohy na ramena: „Promiň, ale na rodinu se ještě necítím.“
„Nesmysl. Miluji Tebe i děti. Něco takového bych nikdy neudělal,“ zapíral nad anonymem, který držela v rukou. „Nebuď hysterická,“ napadal ji, když z něj cítila dámský parfém, když mu na krku našla otisky rtěnky, když mu v noci cinkaly příchozí SMS zprávy a na displeji se zobrazovala srdíčka. „Jsi blázen. Zajdi si na vyšetření,“ zpochybňoval ji tak dlouho, až je spolu načapala. „A divíš se?“ vmetl jí do tváře. „Dávno Tě nemiluji. Kromě odporu k Tobě nic necítím. Jsi stará, za zenitem, nepoužitelná.“
Poklesla v kolenou. „Proč mi vzal tolik času? Proč mi neřekl férově do očí, že se mnou už roky nepočítá? Scházeli se roky!“ upínala ke mně při Setkání oči se žádostí o vysvětlení. Ale ani tentokrát jsem neměl jiné. „Musíte se naučit rozlišovat mezi Chlapy a Chlapečky.“
Zraje se zkušenostmi, ne věkem
To jsou jen tři příběhy z nespočtu těch, které jsem při Setkáních řešil.
„Vždyť mu bylo padesát! To už není chlapeček,“ snažila se namítat třetí dáma. Marně. Z psychologického pohledu se zrání měří nikoli biologickým věkem, ale duševní zralostí. Člověk roste díky chybám, které si uvědomuje, ztrátám, které mu vadí a nechce je opakovat, bolesti, která je nesnesitelná a nesmí ji už nikdy zažít. Tehdy se z Chlapečků stávají Chlapi. Ano, zvrásnění jizvami po zraněních, která způsobili nebo sami utržili, ale o to moudřejší, ponaučenější, obezřetnější.
Chlapečci jsou zpravidla ti, kteří žádné chyby nevidí. A když, tak nikdy ne u sebe. Chyby, stejně jako problémy, jsou vždy jen Vaše. S nimi nemají nic společného. Proto se s Vámi déle nezdržují. Úraz jako každodenní obtíž? Miminko jako životní komplikace? To nechtějí. Ani ženu, jež stárne. Nechápou, že stárnou všechny. I ta, která je dnes o třicet let mladší, bude jednou v téže pozici.
„Proč chtěl miminko, když o něj potom nestál?“ ptala se druhá slečna. „Protože dítě je komplikace. Snižuje míru pohodlí. A to Chlapeček nechce. On touží mít dál svůj bezstarostný život bez odpovědnosti a řešení problémů. Bez ohledu na to, že biologicky by měl být už dávno dospělý, je pořád dítě. Často má v zádech rodiče, kteří ho pořád chrání, pořád za něj řeší jeho starosti, stačí zvednout telefon a maminka či tatínek pomohou nebo zachrání. Takové dítě, vržené do vztahu, není zvyklé ani řešit problémy, ani se starat o kohokoli dalšího. Neumí to. A hlavně neumí cokoli obětovat. Neví, co to je. Rodiče nedopustili, aby někdy prohrál. Chránili ho, izolovali, až se není schopen vypořádat s reálným životem a být někomu oporou. Tu oporu potřebuje sám.“
Dvacetiletí Chlapi, padesátiletí Chlapečci
Když jsem psal knihu Dvanáct srdcí, o nutných podmínkách mužského vyzrání, zdůrazňoval jsem, že všichni Chlapi se narodili jako Chlapečci, ale ne všichni Chlapečci se stali Chlapy. Můžete běžně potkat padesátileté „děti“, které ještě nevědí, jak naložit se životem, jakým směrem jít a co vůbec od svého protějšku chtějí, tak jako dvacetileté solitéry, které už vyškolil život. Připravil jim tvrdé dětství, fatální ztráty, karmické prohry, bolestivé zkušenosti, které je zocelily a postavily na vlastní nohy. Ne snad proto, že by tito kluci chtěli. Museli. Museli to zvládnout. Sami. A tak se umějí o sebe postarat a nedělá jim problém postarat se i o druhé. Váží si lásky, protože ji sami obvykle postrádali, a stejně tak si váží člověka, který je má rád, protože takových neměli nazbyt.
Zato Chlapečci ještě nevyrostli. Zůstali sobci, slabochy, ničiteli. Milující protějšek pro ně nemá hodnotu, silný protějšek je jim na obtíž, věrnost je pro ně slabost, kdežto srážení, slovní i fyzické ubližování, podvádění je pro ně znamením „mužnosti“. Jsou si jisti, že pokořením druhého ve vztahu se stávají vítězi. Omyl. Ještě nepochopili, že ve vztahu nikdy není jenom jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jsou buď dva vítězové, nebo dva poražení. Že když zničí člověka, který jim věřil, nezískávají, ale ztrácejí. Protože lidé, kteří jsou ochotni druhému věřit a milovat ho, jsou vzácní. A to je jedna ze zkušeností, kterou mají Chlapečci před sebou.
„Kolik toho Váš protějšek v životě ztratil? Kolik bolesti v životě zažil? Jak s obojím naložil? Dokáže litovat svých chyb? Uvědomuje si je, přiznává je, ponaučuje se? Stává se s každou porážkou pokornějším, trpělivějším, lepší verzí sebe sama? Padl už někdy na dno, kde pochopil hodnotu vztahu a oddaného parťáka po svém boku? Umí si vážit člověka?“ To jsou otázky, které často při Setkáních kladu, když se mě ptáte: Byl tohle vůbec Chlap, nebo jen Chlapeček? (viz kniha Dvanáct srdcí)
Pro ty z vás, kteří si kladou podobnou otázku a ani nečetli Dvanáct srdcí, ani nebyli na mých Setkáních, mám pět nejvýraznějších nápověd, jak zaznamenat rozdíly mezi těmito kategoriemi:
1. rozdíl: Chlapeček žije komplikovaně, Chlap jednoduše
Chlap je ten, kdo už pochopil, že život sám o sobě není složitý, to jen my si ho někdy zbytečně komplikujeme. Proto žije jednoduše, to znamená přímočaře. Říká to, co si myslí, a dělá to, co říká. Je upřímný. Nelže, protože pochopil, že by si pak musel mnoho pamatovat. Jeho činy odpovídají jeho slovům (slibům), a pokud nemůže splnit to, co po něm protějšek vyžaduje, neslibuje to. Je to prosté, řeknete. Bohužel Chlapeček tak daleko ještě nedozrál.
Chlapeček je ten, kdo považuje za snazší lhát. Věří, že je to výhodné a že víc získá než ztratí. Chlapeček je dítě, proto neumí ani počítat. Nedochází mu, že stačí jedna jediná odhalená lež, a druhý mu už nikdy nemusí věřit. Stačí jedna jediná lež, a ztratí svůj kredit, svou pověst. Stačí jedna jediná lež, a nezíská zpátky důvěryhodnost ani milionem následných pravdivých tvrzení. Pro Chlapečka je totiž příliš složité pochopit: „Když chceš, aby Ti lidé věřili, nelži jim. Když jim lžeš, nediv se, že Ti už nevěří.“
Poznat Chlapečka je tedy snadné. Stačí sledovat činy, ne slova. Slova totiž mohou lhát, ale činy vždy vyjadřují pravdu. Chlapeček to nechápe. Nevěří, že by lež mohla být vidět. Omluvte ho, je to pořád ještě dítě. Víte, jak se chovají malé děti, když hrají na schovávanou? Jestliže je objevíte, zakryjí si oči – jsou přesvědčené, že nevidí-li Vás, nemůžete vidět ani Vy je.
Prosím Vás o jedno: Nesmějte se jim. Nejsou k smíchu. Jsou spíše k politování. Chlapečci totiž...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům