„Není bezmocnější pocit než osamělost.“ To říkávala herečka Jiřina Jirásková. A nejen ona.
Dostávám od Vás nespočet otázek, které se týkají psaného kurzu Silné Já versus Slabé Já. Svěřujete se mi, co Vás nejvíce oslabuje. Drtivě vítězí osamělost.
Neptáte se, co s pocitem osamělosti dělat – tomu jsem věnoval celou jednu knihu Sami. Ptáte se, jak OSAMĚLÉ chvíle řeším já.
Většinou už totiž umíte rozlišit samotu a osamělost. Chápete, že samota je FYZICKÝ stav, kdy je naše tělo široko daleko samo a kolem něj není žádné jiné. Zatímco osamělost je EMOCIONÁLNÍ stav, kdy se cítíme sami, a to dokonce uprostřed davu lidí. Ba dokonce právě tam, například mezi zamilovanými dvojicemi nebo šťastnými partami, je osamělost člověka nejbolestnější. A Vy už víte, že sám občas cítím osamělost, když jsem zejména při konzultacích jediný, kdo z přítomných věří v záchranu vztahu – proti mně sedí pár, kterého se problém týká, který chce krizi vyřešit, ale to je jediné, co ti dva mají společného – chtějí, ale jinak se na ničem neshodnou. Ano, v té chvíli jsem osamělý. A právě proto se snažím té chmurné přítomnosti DÁT BARVU. Jak?
Na všem špatném je něco správně
Můj děda říkal: „Na všem špatném můžeš najít něco dobrého, ba dokonce správného.” A když jsem tomu jako dítě nerozuměl, ukázal na nefunkční kukačky na zdi. „I hodiny, které stojí, ukazují dvakrát za den správný čas.” Dědovy staré kukačky se zastavily kdysi dávno o půl dvanácté. Měl pravdu, denně v 11:30 i ve 23:30 ukazovaly přesný čas.
Proto se snažím těm, kdo fyzicky zůstali sami, připomenout, že na té samotě může být něco dobrého. Člověk se totiž může něco zajímavého přiučit. Co?
Sám jsem poznal, že v životě je toho MNOHEM VÍCE K PROŽITÍ, než jenom hledat někoho, kdo mě bude mít rád, anebo následně smutnit, že nikdo takový prozatím není. Kdo opustí myšlenku hledání vlastního štěstí pouze ve vztahu, ten může zažít tolik úchvatného při poznávání sebe sama, a přitom zjistit, že ta cesta vůbec nemusí být jen o setkání s pocity bolesti nebo prázdnoty.
Štěstí, které ve vztahu „nejde“?
Stačí se naplnit láskou. Ne k někomu jinému, ale k sobě, potažmo k něčemu, co máme rádi, ke svým potřebám, hodnotám, snům, k tomu, co nám zaručeně dělá dobře. Chcete příklad? Když jsem byl sám, zjistil jsem, že mohu dělat absolutně cokoli, co mě napadne. Aniž bych se musel někomu zpovídat proč, chodil jsem například spát do lesa ve spacáku, nebo jsem se uprostřed noci zvedl a v zamyšlení se toulal nočním, liduprázdným městem. To bylo nádherné, něco takového bych si ve vztahu patrně nemohl dovolit. Nebo jsem sám chodil do čajovny a rozjímal tam bez ohledu na čas. Nebo mě jednou ve vaně napadlo něco si napsat na koupelnové obkladačky. Nebo na zrcadlo – vzkaz pro sebe. Anebo jsem nechával písemné vzkazy na vložených lístcích uvnitř knih, které jsem vracel do knihovny. Byl jsem zvědav, kdo mi odpoví nebo zavolá. Nebo jsem se s radostí oblékal výhradně podle sebe, podle své nálady, pro svůj dobrý pocit – ne podle toho, co mi schválil nebo zkritizoval partner („Tohle je nevkusné, to si nesmíš vzít”). Nebo jsem rád dával cizím lidem peníze. Když dítě tahalo maminku k výkladní skříni hračkářství a maminka se bránila, protože žila sama a neměla na drahé hračky peníze, tak jsem ji i to dítě překvapil, potěšil, bavilo mě to, naplňovalo. Nasmál...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům