Jste ve vztahu se sobcem? S někým, komu vždy vycházíte vstříc, ale on Vám nikdy? S někým, komu pomáháte, kdykoli můžete, ale on Vám nikdy? Trápí Vás to a ptáte se, kdy buď tohle přestanete svým hodným srdcem trpět, anebo kdy jemu konečně dojde, že takhle Vás dříve či později ztratí, a tudíž kdy se změní?
Tyto otázky si dlouho pokládala i Anička, která mi popsala svůj příběh a zakončila ho slovy: „Už nevěřím na to, že se sobec změní. Pokud polepšeného sobce potkáte, pošlete mi jeho fotku. Jistě nebudu sama, kdo by chtěl vidět takovou bílou vránu.“
Předně, toxickým vztahům jsem věnoval knihu Protože. V ní jsem vysvětlil, co je sobectví. Pokud tuto knihu neznáte, uvedu zde alespoň pár bodů.
1. fáze: „K čemu druhé lidi?“
Sobectví je z hlediska psychologie vnitřní přesvědčení člověka, že nikoho jiného nepotřebuje, že všechno zvládne sám a že tohoto postoje nikdy nebude litovat.
Jenže je to lež. Bude toho litovat. Je to nevyhnutelné. Ještě žádný člověk totiž nedokázal všechno sám. A je to i logické. Člověk z podstaty není ani bezchybný, ani dokonalý. Má mnoho nedostatků, občas v něčem selže, něco nezvládne, a také mnohdy potřebuje někoho, kdo jeho nedostatek vykryje svou předností.
Navíc přesvědčení sobce, že nikoho jiného nepotřebuje, znásobené jeho dosavadním úspěchem, bohužel vede k nepokoře, a tudíž dříve či později k pádu. Jako když je řidič přesvědčen o tom, že je mistr, že všechno zvládne, že je možné předjet i v takhle riskantním úseku s protijedoucím kamionem – a kašle přitom na druhé. Při takové míře nepokory může sám skončit v příkopu nebo na vozíku. A já se ptám: Co s ním bude pak? Jak se o sebe postará?
Inu, nepostará. A právě tehdy pochopí, jak se mýlil a že potřebuje někoho, kdo mu pomůže. Jenže kde takového člověka POTOM vezme?
2. fáze: „Sakra, kde jsou druzí lidé?“
Nedávno jsem napsal článek Deset zákonů karmy, ve kterém jsem varoval před karmou sobců: Když totiž ignorujete lidi, kterým na Vás záleží, když jim nevěnujete čas, tak je učíte žít bez Vás, potažmo s někým jiným, kdo jim svůj čas věnuje. Tudíž se sobec – a je to opravdu nevyhnutelné – vinou svého sobectví dříve či později ocitne na dně s potřebou jiné osoby, ale současně BEZ ŠANCE tuto jinou osobu mít. Jasně, může pak na okolí nadávat, pohrdat jím, vinit ho z vlastních problémů (jako to dělal doposud), ale tím si nepomůže, tím se jeho problémy jen zhorší. A to je dobře. Sobec POTŘEBUJE padnout na takové dno, do takové bezmoci a do takové osamělosti, aby si nakonec přece jen řekl: „Hele, nemohu za to nakonec já?“
A to se sobcům, ať tomu věříte, nebo nevěříte, děje. I sobci jsou totiž lidé. I oni chtějí být šťastní a není jim dobře v neštěstí. Pouze dělají tu chybu, že si myslí, že se jim v životě povede nejlépe, pokud budou myslet jenom na sebe. JENOM NA SEBE, to je definice sobectví. Sobec je ten, který má na prvním místě hodnotového žebříčku sebe, a pak už nikoho jiného. Já, já,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům