Během celého života poskytla jen velmi málo rozhovorů.
Ale když přece, opakovala jedno slovo: Erreur – chyba.
Francouzka LILIANE BETTENCOURT žila 94 let. I když – ona sama se ptala: Kolik let z toho jsem OPRAVDU ŽILA?
Chcete-li, pro její chyby ji můžete odsoudit. Anebo se jimi inspirovat. Konečně, chyby děláme všichni a je to tak v pořádku, jsme přece lidé, chybující bytosti.
Důležité však je, jak se z chyb ponaučujeme a zda jsme vůbec ochotni si je přiznat a podívat se jim do tváře.
Pro tyto těžké chvíle, kdy člověk potřebuje začít znovu a lépe, být k sobě nebo druhým láskyplnější, pokornější, být schopen odpustit, ale také nastavit si mez a nedat se jen tak zneužívat, jsem napsal knihu ZNOVUZROZENÍ. Je jiná než běžné knihy. Čte se pomalu, po týdnech. Ale právě tak pozvolna pomáhá prosvětlit Vaše emoce a myšlenky, stavět se strachu, úzkosti, osamělosti a zoufalství. Zesílit poté, co jsme se ocitli bolaví nebo s pocitem nedostatečnosti – po rozchodu, zradě, zklamání, ve snaze zachránit vztah, ale už jen sami.
Zažila to i tato ve své době nejbohatší žena Evropy. Chci, abyste ani v ní neviděli jen dědičku nějaké kosmetické značky, ale také obyčejného člověka, který sice v posledních chvílích života měl hmotné jmění v přepočtu devět set šedesát miliard korun, ale neměl nad ním prakticky žádný vliv. Kéž Vám pomůže jejích pět velkých ponaučení:
1. Nezapomínejte, že průměrný život (i blízkého člověka) je krátký
Malá Liliane ztratila maminku v pouhých pěti letech. Tatínek zbyl sám nejen na dítě, ale i na objev, který učinil.
Byl synem pekaře a ten ho vedl k řemeslu. Chtěl, aby se stal něčím praktickým – třeba holičem, kadeřníkem. Eugène, tak se Lilianin otec jmenoval, si jako náctiletý učeň všiml nářků žen, které objevily první šedý vlas, a přitom se dál chtěly líbit. V kuchyni začal míchat první barvy na vlasy, a dal se i na studia chemie, jen aby nalezl takovou chemickou kombinaci, která by neškodila zdraví.
Bylo mu šestadvacet, když ji vytvořil. Nazval ji Aureale, posléze Oréale – jako sloučeninu italského slova aurea (zlatý), řeckého orea (krása) a italského reale (skutečný).
Začínal v dvoupokojovém bytě v Paříži, který sloužil zároveň jako kancelář, laboratoř i provozovna. Přes noc Eugène Schueller míchal barvy a přes den objížděl pařížské kadeřníky nebo i sám obsluhoval ženy. Jeho životním paradoxem ale bylo, že na Liliane zůstával sám. Musel. Ona to tak „chtěla“.
„Byl to můj táta, jen můj. Žárlila jsem na jiné ženy, odmítala je. Nevěděla jsem, že lidský život je krátký a žádný tatínkův den se neopakuje.“
Jistě, byla malá. Ale dlouho pak těžce nesla, že tátovi, který ji miloval a obětoval se pro ni, v nejlepších letech zablokovala osobní život.
Když umíral a neměl komu jinému firmu předat, poznamenal s hořkým úsměvem: „Alespoň jsem neměl rozptýlení a mohu Ti teď předat mnohem větší bohatství.“
V Liliane hrklo. Bylo jí pětatřicet a tohle si rozhodně nepřála slyšet. Zůstala s otcem, když skonal, a v slzách si vyčítala to, co dříve nechápala – jak byla sobecká.
„Všichni víme, jak je život krátký. Přesto jsme pokaždé zaskočeni, když si smrt pro někoho přijde. Chováme se, jako když jdeme po schodišti s nepřítomnou myslí a jaksi samozřejmě očekáváme, že se pod zvednutým chodidlem objeví vždycky ještě jeden schod. Nedochází nám, že některý schod bude poslední.“
Žít a nechat žít. To se stalo – byť až po smrti tatínka – jejím pravidlem. „Neignoruji smrt, ale také se jí nebojím. Největší ztrátou v životě není smrt, ale to, co v nás umírá, zatímco jsme živí.“
2. Nezapomínejte, že budete žít pouze takový život, který si den co den vytváříte
Jako patnáctiletá vtrhla tatínkovi do kuchyně a chopila se jedné lahvičky s jeho šamponem. Tatínkovi se prý rozzářily oči – doufáním, že se dcera potatila a teď bude chtít konečně vysvětlit, v čem je tajemství jeho formule. Ale ona ji jen s chichotem přemístila jinam a zase odběhla.
„Cítila jsem vůči tatínkovi obrovský dluh, proto jsem firmu převzala. Když jsem ho připravila o partnerský život, nechtěla jsem, aby se rozplynul ještě ten jeho pracovní. Byl to možná trest osudu, že jsem se i já musela vzdát svých představ a pokračovat v jeho cestě.“
Opravdu jste jí kdy záviděli její život? A jak víte, že v něm byla šťastná? Ona se naopak přiznávala, že občas z okénka limuzíny, pomalu jedoucí Paříží, pokukuje po obyčejných lidech na ulici, kteří si...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům