Potkali jste člověka, který Vás zklamal? Nemůžete dostat z hlavy otázku, proč to udělal? Bere Vám to důvod a sílu dávat šanci ještě nějakým dalším vztahům?
Pak jste možná jako Jirka, který mi popsal svůj splín a svůj dopis zakončil slovy: „Petře, všichni říkají: Chovej se k člověku tak, jak bys chtěl, aby se choval on k Tobě. Ale nikdo neřekne: Proč se ti druzí potom nechovají k nám tak, jak se chováme my k nim?”
Já to říkám, a to v knize L.E.Ž., která je o všech zbytečných lžích, jimž podléháme v důsledku nějakého zklamání ve vztahu – ať jde o lež, faleš, nevěru, podraz, pomluvu, manipulaci. Je nejen o lžích, které nám vnucují druzí, ale i o těch, které si vytváříme my sami – a úplně zbytečně. A sem patří i lež nenaplněného očekávání. Objasním to.
Projekce
To, že se chováte k člověku tak, jak byste chtěli, aby se choval on k Vám, vyjadřuje definici projekce. Naprosto přirozeně si do druhých lidí promítáte sami sebe a očekáváte od nich to, co byste na jejich místě udělali Vy sami. Naprosto přirozeně si myslíte, že by pro ně mělo být normální to, co je normální pro Vás, naprosto přirozeně podléháte dojmu, že oni budou jednat jako Vy – že jsou jako Vy. Ale v tom je základ problému. To, že si myslíte, že druzí něco udělají, neznamená, že to druzí opravdu udělají. Druzí totiž NEJSOU VY. Druzí jsou JINÍ LIDÉ NEŽ VY. To je celé.
Zbytečné trápení
A nyní to nejpodstatnější: To, že se druzí chovají jinak, než chcete Vy nebo než je normální pro Vás, je naprosto přirozené a není potřeba kvůli tomu zbytečně marnit čas ani plýtvat emocemi. Vy s tím, jací druzí jsou nebo co jim připadá normální, nic neuděláte. Museli byste změnit jejich minulost, to, jak byli vychováni, v jakém prostředí vyrůstali, s jakými lidmi se potkávali, jaké mají city, hodnoty, potřeby. Lidé jsou prostě různí. A víte, proč je to tak zařízeno? Abychom si mohli najít někoho NEJPODOBNĚJŠÍHO k sobě. Někoho, kdo nám bude nejvíce vyhovovat. Ale kdo zároveň NEBUDE STEJNÝ jako my.
Koho hledáme/potřebujeme
Nepotřebujeme někoho stejného, to bychom mohli žít jen sami se sebou. My naopak potřebujeme někoho, kdo nás DOPLŇUJE. Kdo má sice podobné zájmy, potřeby a hodnoty, ale současně je v něčem JINÝ, takže nás může obecně podpořit tam, kde my to nedokážeme. Například umí zatlouct hřebík, když my to neumíme. Nebo umí být nad věcí, když my to neumíme. Nebo v nás umí věřit, když my sami v sebe už nevěříme. Proto existují vztahy.
Koho nehledáme/nepotřebujeme
Nepotřebujeme vztah s KAŽDÝM. Nám není užitečný každý člověk. Potřebujeme vztah s někým, kdo nám svým založením může pomoci nebo komu pomáháme my. To, že narazíme na člověka, který nás svým založením nepotřebuje, je naprosto přirozené a v pořádku. My jen potřebujeme zjistit, zda k sobě patříme, či nepatříme. A jakmile to zjistíme, stojí za to mu poděkovat za pokus, za společně strávený čas, za informaci. „Děkuji Ti, žes mi svým chováním vysvětlil, že Ty pro mě (například) nejsi vhodný. Že na Tebe není spoleh. Že jsi lhář. Že jsi nevěrník. Že jsi mizera, a TO JÁ NECHCI.”
A v tomto bodě si stojí za to vysvětlit rozdíl mezi dvěma slovy: Nechci a vadí. To, že nějaký charakter NECHCETE, neznamená, že by Vám mělo VADIT, jaký ten člověk je. Jen ať je, jaký je. Pokud Vy takového člověka ve svém životě nechcete, je naprosto v pořádku, že spolu nebudete a že on si najde někoho, komu jeho charakter nevadí. Jinak řečeno: To, že Vám vadí charakter člověka, ještě neznamená, že by Vám mělo vadit, že toho člověka nemáte ve svém životě. Pokud Vám vztah s takovým člověkem více škodí než pomáhá, je přirozené, že spolu nejste KOMPATIBILNÍ a že spolu zůstanete jen na přátelské bázi, nebo ani to ne.
Bez výčitek
V knize L.E.Ž. píšu o nejzbytečnějších trápeních. Kdy si zjištění „On je jiný, než jsem chtěl“ vykládáme jako „Já nejsem dost dobrý“. Pochopte, prosím, že je v pořádku, když do vztahu jdete s nadějí, že nyní už to vyjde, že...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům