Odejít, a pak zjistit, že to ještě mohlo fungovat? Anebo zůstat, a pak se ujistit, že jste zbytečně ztratili další čas, kus života, který Vám už nikdo nevrátí zpátky?
Odejít, a pak zdálky sledovat, jak se Váš protějšek změnil, je šťastný a dělá šťastným někoho jiného, zatímco Vy jste v jeho změnu nevěřili? Anebo zůstat, a pak si opětovně vyčítat, že jste v jeho změnu věřili, že jste mu dali další šanci, zatímco on sjel – jako vždy po Vašem ukecání – do starých kolejí?
„Jak mám věřit, že moje rozhodnutí je správné?“ Tak se mě ptají ti, kteří nečetli mou knihu JáMy spřízněných duší.
Není totiž nutné VĚŘIT. Úplně stačí VĚDĚT. VÍRA se skládá z nedostatku informací (vědění). Pokud NEVÍME, musíme VĚŘIT. Naopak VĚDĚNÍ znamená dostatek informací, potřebných pro naše rozhodnutí.
Samozřejmě, nemůžeme ovlivnit všechno, zejména ne druhého člověka, ale můžeme POZNAT, kdy má další šance vztahu smysl – kdy nám může poskytnout ještě nějakou novou zkušenost.
Ne věřit, ale vědět
Václav Havel kdysi řekl: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Právě o to jde: kdy si vztah ještě zaslouží naději.
V knize JáMy spřízněných duší vysvětluji, jak rozlišit spřízněnou duši od karmického partnera – jak poznat, kdo je součástí našeho doživotního příběhu a kdo jen pouhou kapitolou v něm. Při Setkáních pak rád využívám (a Vás učím) metody, kterými se můžete rozhodovat i sami ve vztahu nikoli podle emocí (tedy každý den jinak, podle emocionálního rozpoložení, jež momentálně máte), ale podle rozumu, racionality. Pamatujte: Rozhodovací mechanismus člověka je jako poslanecká sněmovna, kde jsou jen dvě politická uskupení: Hnutí emocí a Strana rozumu. Čím více křesel dáte jedné skupině, tím méně hlasů zbude druhé skupině. Čím více jednáte pod vlivem emocí, tím méně je ve Vás rozumu. A to neznamená jednat pod vlivem lásky, spíše zamilovanosti nebo iluzí. Uvědomte si: Zamilovanost je pouhá chemická, hormonální reakce, která pomine. A až se rozplyne tento růžový opar, zbude holá realita. Proto rozum a ne iluze.
Postupné síto
Nevím, jakým konkrétním trápením sami nebo ve vztahu procházíte (pokud právě to se mnou chcete probrat, přijďte na Setkání), ale dám Vám pomůcku. Jako kdybyste svůj vztah proseli deseti cedníky. Projde, neprojde? Je to deset jednoduchých otázek, na které byste měli umět jednoznačně odpovědět ano/ne, jedno/druhé. Byť můžete na každou otázku odpovídat intuitivně – citem, výsledkem použití všech deseti sít by mělo být racionální rozhodnutí. Co tedy, bez ohledu na Vaši situaci, stojí za to nechat si projít hlavou?
1. Dostává ze mě vztah/partner spíše to NEJLEPŠÍ, nebo to NEJHORŠÍ?
Ohlédněte se zpět. Jak jste se po dobu trvání vztahu změnili? Jste lepší verzí sebe sama, nebo horší, než jste do vztahu vstoupili? Čeho nového jste s tímto partnerem dosáhli? Co vytouženého jste zažili? Kam jste pokročili ve svých snech? Co jste získali, nebo ztratili, a bez jeho přispění by se to nestalo?
Vezměte si čistý papír a rozdělte ho na dva sloupce. Váš seznam musí mít obě zabarvení – to dobré i to špatné. Nevyplňujte v emocích, v nich máte sklon vidět jednobarevně. Rozpomeňte se i na momenty, kdy Vás druhý v těžkých chvílích povzbuzoval i zpochybňoval, podporoval i odrazoval, zvedal i srážel, motivoval i demotivoval.
Výsledná energie by měla vyjadřovat, zda jste partnerovi spíše vděční za to, co Vám dal či vzal, nebo zda se po jeho boku cítíte spíše méněcennější. Zda jste vlivem vztahu naopak neslevili ze svých důležitých hodnot, potřeb a cílů.
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum potřebuje čas. Poté může přijít druhé síto, z prvního vyplývající:
2. Cítím se ve vztahu po většinu doby ŠŤASTNĚ, nebo NEŠŤASTNĚ?
V emočním rozhodování se necháme unášet pouze jednou emocí, která na sebe váže další stejně pozitivní či negativní emoci. Přitom racionálně zapomínáme na to, že jsme lidé, tedy chybující bytosti, že nic spjaté s člověkem není dokonalé, ani vztah. Každý vztah zažívá hádky, prověrky, pády, ale pro sílu, odolnost, kompatibilitu páru je racionálně rozhodující to, zda těžkostem čelíme sami, odděleně, nebo společně, nedílně. Zda jsme spíše jeden proti jednomu, nebo dva na jedné straně. To totiž vyjadřuje, zda jsme ve správném vztahu, se skutečným partnerem, nebo ne.
Do vztahu vstupujeme proto, abychom byli jistější než sami. Abychom sdíleli to těžké. Když se dva podělí o jednu těžkost, oběma je lehčeji, než kdyby na ni zůstal sám. Problém je, že po světě chodí čtyři kategorie lidí: ti, kteří nám v problémech pomohou (partneři), ti, kteří nás v problémech nechají, ti, kteří nám v problémech ještě přitíží, a ti, kteří nám problémy vytvářejí.
Těžké chvíle přicházejí do vztahu právě proto, abychom poznali, koho máme po svém boku. Zda nám druhý život zjednodušuje, či komplikuje. Zda je šťastný, když jsme šťastní my, a nešťastný, když jsme nešťastní my, anebo je šťastný, když jsme my nešťastní, a nešťastný, když jsme my šťastní. V knize JáMy spřízněných duší přirovnávám správného partnera ke slepeckému psu. Byť my sami nemusíme momentálně vidět cestu temným prostředím, on to světlo vidí a vede nás. On je naší nadějí, že se věci zlepší, a to právě tehdy, když sami naději nevidíme. Potom se cítíme jistější, silnější i šťastnější. Avšak, stejně jako mezi slepcem a slepeckým psem, záleží na pevnosti pouta. Když se pouto přetrhne, je slepec ztracený. A nešťastný. Tak jak se cítíte Vy?
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum opravdu potřebuje čas. Poté může přijít třetí síto, z druhého vyplývající:
3. Obětuji pro vztah víc, než je fér?
Pokud jste druhému slepeckým psem, když on potřebuje, dáváte a můžete mít z toho dobrý pocit. Horší je, když máte špatný pocit poté, co byste sami potřebovali pomoc a druhý ji nevrací. Ve vztahu, má-li být oboustranně vyvážený, musí platit má dáti/dal. Je to fér. Pak nezáleží na tom, kolik do vztahu přinášíte a musíte obětovat, protože stejnou porci dává ten druhý. Ve vyváženém vztahu dáváním nechudnete, ale bohatnete. Pomáháte druhému, čímž emocionálně pomáháte sobě, a když potřebujete pomoci Vy, pomáhá Vám druhý, čímž také emocionálně pomáhá sobě.
Jakmile se však vztah stává jednostranným, rozezní se ve Vás alarm. A Váš mozek se začne ptát, proč Vám druhý nevrací. Načež Vás začne napadat, že možná nejste dost dobří, že pro něj možná nemáte hodnotu, že ji možná nebudete mít nikdy pro nikoho. A nadělení jménem Ztráta sebevědomí je zde – u člověka, který je přitom pro vztah nepostradatelný. Nebudu ani více zdůrazňovat, že z psychických problémů mohou nastat vážné zdravotní problémy. Proto na této odpovědi velmi záleží.
Přemýšlejte, nespěchejte. Přece už víte, že rozum potřebuje čas. Poté může přijít čtvrté síto, z třetího vyplývající:
4. Sdílíme spolu podobné vášně a cíle, když řešíme naši budoucnost?
Neřešte, co bylo. Tím méně na začátku vztahu. Dva lidé se potkají a v té chvíli si rozumějí. Jenže člověk je živý organismus a život je změna. Člověk se průběžně vyvíjí, mění, přehodnocuje své názory. Pro vztah je tedy důležité ne to, jak kompatibilní byl pár na začátku, ale jak dokáže být kompatibilní po celou dobu vztahu.
Proto do každého dlouhodobě laděného vztahu musejí vstupovat rozhovory o budoucnosti. Kdo cítí nekompatibilitu, ten se těmto rozhovorům podvědomě vyhýbá. Nebo má sklon k falši, lhaní, přetvářce. Zůstává ve vztahu ne proto, že by mu tolik záleželo na druhém, ale proto, že třeba neumí být sám. A neumí to ani říct. Nebo se stydí za svou vnitřní změnu. A neumí to ani říct.
Dva lidé, kteří se začnou rozcházet v hodnotách, potřebách a přáních, nemají šanci na dlouhodobé udržení partnerského pouta. Mohou být opětovně přáteli a podporovat se jen v NĚKTERÝCH oblastech, ale už ne ve všech. Takové „partnerské“ pouto se totiž rozcházením soustavně napíná, jako gumička natažená mezi dvěma vzdalujícími se lidmi. Je pouze otázkou času, kdy praskne – kdy se dostane na svou mez. Nenastala u Vás právě nyní?
Přemýšlejte, nespěchejte. Rozum skutečně potřebuje čas. Poté může přijít páté síto, ze čtvrtého vyplývající:
5. Více spolu bojujeme, nebo se smějeme?
Partneři jsou spoluhráči. Oblékají jeden dres. Na hřišti se sice mohou pohádat, ale v zájmu vztahu, protože oba chtějí lepší výsledek pro svůj tým.
Spoluhráči přestanou být v momentě, kdy začnou bojovat proti sobě. Kdy se – fotbalovou terminologií řečeno – pokoušejí druhému vstřelit gól. Pokud přehlédli, že oblékají...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům