To už muselo být, aby se při kaskadérských scénách před filmovou kamerou nechal zastoupit dublérem.
„Výzvy pro mě byly příliš snadné,” smál se Jean-Paul Belmondo a mnozí psychologové si lámali hlavu, jak je to možné.
Herec, který se sytě smál a cítil šťastný, přitom vyrůstal jako válečné dítě. Nikdy nezapomněl na „války bohů”, jak mu v jeho šesti letech připadaly vzdušné souboje letadel přímo nad hlavou. Jediné, čeho se bál, byly bomby. Ne smrt. Padající bomby. „Padají na kohokoli. Na zvíře, dospělého, dítě. Nemají logiku. Padají i na hodné lidi, míjejí i darebáky. Dodnes mám před očima tvář německého pilota, který se snesl tak nízko nad nás, že mu byl vidět obličej v kabině. Začal nás zasypávat bombami a já se dal do křiku. Ještě v krytu jsem dobrou čtvrt hodinu křičel. Matka mě nemohla utišit. Žádné slovo nebylo dost silné, aby umlčelo můj strach.”
A přece natáčel kousky na hraně smrti.
Užíval si je.
Dnes se jeho metodě říká cesta řízeného kříže.
Dobrovolný kříž
Jeho tatínkovi bylo čtyřicet, když se Adolf Hitler mlsně zadíval na Francii. Paulu Belmondovi přišel mobilizační rozkaz.
Maminka Madeleine zůstala v sedmatřiceti letech sama na dva kluky, Jean-Paulovi bylo pět. „Právě ona byla hlavním důvodem, proč jsem své pozdější výzvy vždy považoval za snadné. Každá z nich totiž byla snazší než výzvy, kterým čelila maminka, a s ní také já. Zrovna proto, že mé dětství bylo plné těžkostí, mohla moje dospělost být tak snadná.”
Jeho rodiče se velmi milovali. Dokonce natolik, že odloučení pro ně nebylo přijatelné, ani když Paul musel narukovat. Madeleine popadla děti, z nichž staršímu Alainovi bylo sedm, a zamířila na lesní samotu, nedaleko posádky, kde sloužil Paul. Byli tak naivní, že věřili, že se budou moci tajně vídat a že Paula nepřesunou jinam. Tato iluze vzala rychle za své. Děti dlouho o tatínkovi neslyšely.
„Moje maminka nás vychovávala výzvami, které kladla sama před sebe. Například nebyl benzin a před maminkou byl úkol, jak naplnit prázdné žaludky. Přebývali jsme pět kilometrů od nejbližšího sedláka, který nabízel za práci maso, máslo, ovoce nebo zeleninu. Ale to znamená jít tam a zpět čtyři hodiny pěšky, z toho zpět zbití prací a obtěžkaní jídlem. Navíc s malými dětmi a jejich pomalými kroky byla maminka v nevýhodě oproti jiným sousedům, kteří byli na místě první.”
Jak se dostat k sedlákovi dříve, když nebylo možné použít auto?
Tehdy Madeleine u dětí spatřila jízdní kolo.
„S ním to bylo naopak. Nám to šlo, ale maminka to neuměla. Naskakovala, padala, kůži dodřenou. Ale – neustala.”
Ten obraz utkvěl Jeanu-Paulovi navždy.
„Kolena rozbitá, lokty otlučené, ale nevzdychala, nestěžovala si, neskládala ruce, statečně čelila úkolu, který nemohla obejít, vzdát ani odložit. Byla vytrvalá a neústupná. Opakovala: Vůle zmůže všechno. I když jsem mnohem později neuspěl u prvního pokusu stát se hercem a ztrácel jsem odvahu, vtloukala mi do hlavy: ,Když budeš mít dost vůle, nakonec se Ti to podaří.’ Říkala tomu první přikázání pro život.”
Pokračovala s vědomím, že buď bude domlácená, anebo se to naučí.
A domlácení pro ni bylo nepoměrně menším problémem než hlad jejích dětí.
„Naskakovala, padala a – smála se. Krev jí crčela z rukou i nohou, ale ona pokaždé říkala, že je blíže úspěchu. Že už zjistila, kde je chyba. Znovu naskočila a znovu spadla. Nebyla zoufalá. Věděla, že tatínek to má mnohem těžší. Jejím úkolem bylo jen naučit se jezdit na kole. A to zvládne i malé dítě…”
Právě tomu se říká dobrovolný kříž. Stanovená výzva, která je sice náročná, ale ne tak jako výzvy jiných lidí.
Kdo volí tuto cestu, potřebuje dvě vize – svůj cíl a vzor silnějšího, zkoušenějšího člověka.
K této metodice se zanedlouho vrátíme podrobněji.
Těžkosti a život
Paul Belmondo, Jean-Paulův tatínek, nemusel pro druhou vizi daleko. Stačilo mu vzpomenout si na svůj vlastní osud. Pak mu každý běžný kříž připadal tak úsměvný. A zrovna to pochytil Jean-Paul od něj.
„Tatínka zavřeli. Mamince to určitě dělalo starosti, ale nedala najevo žádné známky úzkosti. Před námi dětmi zůstávala veselá a odhodlaná. Pak tatínek utekl z vězení. Dozvěděli jsme se to tak, že jednoho večera náhle stál ve dveřích našeho příbytku. Rodiče se velice milovali. Zdržel se na jednu noc a ta postačila k tomu, aby počali mou sestru. A aby...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům