Když mi bylo devět let, poznal jsem vůbec největší osamělost v životě.
Od té doby nemám strach ze samoty, ale z osamělosti. Tedy z emocionálního stavu, kdy jsme na nějaké rozhodnutí sami, byť nejbližší osoby máme nadosah ruky.
Stalo se to poté, co vybuchla neočekávaná nálož toxicity přímo v mé bezprostřední blízkosti.
A tu bezprostřední blízkost myslím jak fyzicky (vybuchlo to před mýma očima), tak emočně (postihlo to rodiče).
Na druhou stranu mi to pomohlo pochopit, že na nejtěžší dilemata budu ve svém životě beztak vždy sám.
Toho večera táta zničehonic popadl mámu a prohodil ji skleněnou výplní dveří.
Poté překročil její bezvládné tělo, vešel do mého pokoje, obsadil mou postel a pravil do mých vyděšených očí: „Rozhodni se. Buď budeš spát v tomto pokoji se mnou, nebo ve vedlejší ložnici s mámou. Záleží to jenom na Tobě. Svému rozhodnutí ale přičti následky. Počítej s tím, že když se rozhodneš pro mámu, budu Tě nenávidět. V případě, že se rozhodneš pro mě, bude Tě asi nenávidět máma.“
Na tehdejší emoce nezapomenu. Jsou pečlivě uložené v mé emocionální paměti, v mém podvědomí, a vybavují se mi, kdykoli se mnou někdo pokouší manipulovat.
Moje reakce je na to dnes stejná jako tehdy.
Ano, třásl jsem se jako osika a hleděl na zkrvavenou mámu, ztěžka se převracející ve střepech.
Z „toho muže“ asi šel strach. Ale já ho neměl.
Třásl jsem se jenom stresem, šokem, úžasem, co je někdo schopen provést vlastní ženě.
Tehdy jsem ještě netušil, jak moc mi to pomůže.
Jakou školou jsem právě prošel.
Jak jsem se naučil, co už nikdy nestrpět a sám neudělat.
„Ten muž“ na mé posteli mi byl naprosto odporný.
Je-li Vám něco odporné, nemáte strach, ale chcete být co nejdál od takového zdroje nejhorších emocí.
Vešel jsem tedy do svého pokoje a poklekl ke své skříňce.
Do otevřeného malého příručního kufříku jsem ze skříňky urovnal pár svých věcí včetně plyšového medvídka, postavil jsem se a očima se rozloučil se zdmi svého pokoje.
„Ten muž“ pochopil.
„Takže jdeš proti vlastnímu tátovi?“ pokýval hlavou.
A ihned zahrozil. „Budeš toho litovat.“
Podíval jsem se mu nikoli do očí, ale na rty, které tuto větu vyslovily – abych si jejich tvar dobře zapamatoval a nikdy je už z hlavy nedostal. „Budeš toho litovat.“ Ta věta určila náš další vztah a karmu, kvůli které litoval naopak on.
Položil jsem mu jedinou otázku: „Můžeš mi vysvětlit, jak mohu jít proti vlastnímu tátovi, když žádného nemám?“
„Ten muž“ na lůžku oněměle otevřel ústa.
A tak jsem mohl dodat: „Skutečný táta by svého syna nikdy před takovou volbu nepostavil. O to snazší je pro mě zvolit mámu. Tátu totiž od této chvíle nemám.“
Nikdy jsem za skutečného rodiče nepovažoval toho, koho mám zapsaného v rodném listě. To byl pro mě biologický rodič. Skutečným rodičem byl pro mě vždy jen ten, kdo se ke mně jako rodič choval.
Několik měsíců poté, to už mi bylo deset let, se mě do podobného dilematu snažila vmanipulovat soudkyně. Její slova také nezapomenu.
„Petříku, předstup. Zde jsou oba Tvoji rodiče. Můžeš mluvit bez obav. Rozhodni: S kým chceš bydlet – koho máš raději? Maminku, nebo tatínka? Tak mluv. A rozmysli se důkladně. Ten druhý by Tě nemusel chtít do konce života vidět.“
Může to znít zvláštně, ale za všechny tyto i další toxické manipulace jsem VDĚČNÝ. Naučily mě, co nikdy druhým ve vztazích nedělat, a také co si už nikdy sám nedat líbit.
Psychologie tomu říká nastavit si antitoxickou mez.
Moje hranice vymezuje sedm stupňů jednání s toxickými lidmi. Více už nejsem schopen akceptovat.
Někdo těmto mým mezím říká „Teď už druhé IGNORUJEŠ“, jiný „Teď už na HRUBÝ PYTEL DÁVÁŠ HRUBOU ZÁPLATU“.
Jakékoli komentáře mých mezí nechávám hodnotitelům.
Já intuitivně vytvářím své meze zásadně tam, kde ještě cítím, že mám vlastní energii ve své moci. Tam, kde mě už začíná ovládat toxický člověk a hrát si s mými emocemi, s jakýmkoli vztahem končím.
Přijměte, prosím, následující stupně jen jako inspiraci, nikoli jako odborné dogma.
Mně se osvědčily jako postupné způsoby zbavení toxického člověka (sebe)zraňující energie.
Ulevují mému svědomí. Říkají: Zkusil jsi, co jsi zkusit mohl. Mnohdy to opravdu toxickému člověku pomůže vyléčit se.
Poznámka: Řadím stupně od nejmírnějšího po nejnáročnější.
Stupeň první: Pasivní vcítění
Ano, zpočátku mám s toxickými lidmi soucit. Sám jsem nesčetněkrát zažil, jak mě něco naštvalo. Byl jsem plný hněvu a potřeboval jsem se ho zbavit. Proto chápu, že ve žlučovitosti (ať se vzala odkudkoli) nikomu není dobře. Tudíž jsem schopen soucítit s někým, kdo se proměnil v „bouřkový mrak“. Někdo jiný ho napěchoval špatnou energií a on instinktivně hledá „hromosvod“, do něhož by se vší vervou udeřil, a tím se toxické energie zbavil a ulevil si.
Rozumím tomu a projevuji pochopení. Poznal jsem, že když toxického člověka hned neodsuzuji a neopouštím, může mu pouhá moje přítomnost a účast pomoci se uklidnit i svěřit.
Stupeň druhý: Aktivní pomoc
I toto jsem poznal z druhé strany na vlastní kůži. Stěžováním jsem se tolikrát snažil vyvolat jen pozornost a pomoc. Sebepodceňováním či sebepoškozováním jsem se pokoušel přimět posluchače k opaku, k uznání a docenění mé osoby, protože jsem v toxickém rozpoložení neznal jiný způsob, jak sám sebe zbavit pochybností o sebe a říct si o hezká slova. Vlastní zkušenost mě tedy naučila klást toxickému člověku jednoduché otázky typu „Jsi v pořádku?“ nebo „Mohu Ti nějak pomoci?“, a to právě tehdy, když vypouští citový jed.
Stupeň třetí: Oddělování
Principiálně odlišuji toxické chování a toxického člověka. Toxické chování mívá dočasný průběh a může zasáhnout každého. To, že se někdo chová toxicky, z něj ještě nedělá (trvale) toxického člověka. A to, že se někdo chová toxicky k okolí, ještě nemusí znamenat, že se stejně toxicky nebo i hůře nechová k sobě. Někdo zkrátka upadne do toxického rozpoložení a černě pak vidí všechno – druhé, sebe i život. Potkám-li takovou osobu, která nereaguje ani na nabídku pomoci, snažím se hlavně do stejného rozpoložení neupadnout sám – a nezapomínám tedy na oddělující otázky typu: „V čem je ten člověk DOBRÝ? Co se mi na něm LÍBÍ? Za co ho mohu POCHVÁLIT?“
Odpovídám si sám v sobě.
Stupeň čtvrtý: Přepólování
„V čem jsi jako člověk dobrý? Co se mi na Tobě líbí? Za co Tě mohu pochválit?“ Totožné otázky, jenže v tomto stupni zodpovězené nahlas. Přímo do uší toxickému člověku. Není to snadné, když posluchač v negativním rozpoložení jakékoli komplimenty odmítá. Právě tehdy je to nutné.
Přepólovat jeho rozpoložení a umožnit mu i na sobě vidět něco dobrého znamená především poprat se ve své mysli s odlišováním toho, jak se člověk projevuje navenek, a jak rozdílně může moje slova vnímat v sobě. I když se totiž člověk (navenek) chová dál toxicky, uvnitř může mé pochvaly přijímat pozitivně. Jako byste do něj vsadili první semínko dobra a nechali ho v něm volně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům