„Určitá míra toxicity je přirozená. Nasávali jsme ji už jako malí. Když jsme poslouchali dospělé, jak se vyjadřují toxicky bez okolků a odpovědnosti, učilo nás to, že je bezpečné a přijatelné se stejně otevřeně vyjádřit. Jenže my jsme za to byli káráni, nesměli jsme mluvit tak upřímně a autenticky. Chaos v nás rostl, když vůči nám dospělí používali hezká slova s tónem nespokojenosti. Medovým hlasem nám sdělovali, čím jsme vinni a v čem nešikovní. Na emoce malého dítěte je to už přílišná zátěž, neumí se zorientovat, o co rodiči vlastně jde. Zpevnit druhého, nebo zlomit? To bychom si měli ujasnit. A začít už v partnerském vztahu. Uvědomit si sílu vlastního slova – a pokud chceme druhého skutečně zpevnit, nelámat ho.“
SIGMUND FREUD (1856–1939) rakouský neurolog, zakladatel psychoanalýzy, na snímku z roku 1923 s vnoučaty Heinzem a Enstem
Jak unést historicky předávaný stres
Abyste úspěšně zvládli toxické lidi, musíte vnímat mnohem více než jen jejich projev. Musíte pochopit, že jejich projev nebývá základním problémem – příčinou, kterou je třeba odstranit.
Jejich projev je naopak následkem skutečné příčiny, která se nachází někde v minulosti. Možná v jiném vztahu těchto lidí, který je toxickými učinil.
Ale možná jde o dalekosáhlou příčinu v rodové minulosti.
Názorně to vykresluje tato ilustrace.
Jde o příběh vícegeneračního traumatu.
Můžeme se jen domnívat, kde v tomto rodě s jedem začal. Možná to už neví ani děd, který ponižoval syna, a tím ho učil, jak snadno lze mladšího učinit pocitově slabším.
Načež tento syn, co se v mládí naučil, v dospělosti jako když našel. Přišla-li na něj momentální slabost nebo učinil-li ho někdo (třeba i v pracovním či přátelském vztahu) toxickým, věděl už na koho udeřit a „cítil se mocnějším, silnějším“.
Tak se toxicita v jednom rodu předává i dlouhé generace.
Než NĚKDO v tomto řetězci konečně řekne „Dost!“ – a tím ochrání nejen sebe, ale i své potomky. Ty místo obvyklých výčitek zahrne neobvyklou láskou, lékem místo jedu. V ten moment dlouhodobé trauma končí.
Ten, kdo řekl „Dost!“, zastavuje delegaci zla, předávání emocionální otravy mezi jednotlivými pokoleními.
Ano, dotyčný musí být dost silný.
Na druhou stranu, motivace je tu neméně silná.
Být jiným než všichni předchozí.
Proč právě já?
Právě v tomto bodě se z pohledu psychologie dostáváme na tenký led. Na hranici, která rozlišuje lehké od posilujícího.
Co je lehké, neposiluje.
Lehké (snadné) je to, co nestojí žádnou námahu.
Například říct: „Proč bych tím, kdo přeruší vícegenerační trauma, měl být právě já? Proč mám já být dobrý, když ke mně byli předkoví zlí? Proč by moje děti měly mít zdravé dětství, jaké já nikdy neměl?“
Je lehké to nepřerušit. Pokračovat v toxicitě. Nepřemáhat se.
Naproti tomu být příjemcem palby jedů od svých předků, a současně je NEpropouštět dál na své děti, je těžké.
Jako by se člověk snažil být přehradou a zadržovat zdrcující objem vody, aby se neprovalil dolů do údolí.
„Proč právě já?“ To je i historická otázka, která má své zajímavé souvislosti. Proč jít TĚŽŠÍ cestou?
Proč těžší cestou?
Odpověď je jednoduchá: Protože těžší cestou beztak jdeme. Ano, k základní chybě homo sapiens patří jeho mylná představa, že pokrok, řízený člověkem, lidský život usnadňuje.
Přitom je to jen zdání. Skutečnost je přesně opačná: Svým pokrokem si člověk život stále více KOMPLIKUJE.
Uvedu tři nejkřiklavější příklady.
DOPRAVA: Člověk vynalezl dopravní prostředky, aby šetřil čas a zdraví. Ve skutečnosti sedí v autech či letadlech, nohy si méně ošoupe, ale jeho zdraví trpí, protože se nehýbe tak, jak pro přirozenou životosprávu potřebuje.
KOMUNIKACE: Člověk vyvíjí stále nové komunikátory, aby k sobě lidé měli blíže. Přitom je trendem nekomunikace.
Zdá se to jako paradox, ale ještě nikdy k sobě lidé neměli TAK DALEKO jako v době letadel, která je přepraví na kterékoli místo na planetě do dvaceti čtyř hodin, nebo v době mobilních telefonů, jež je mohou spojit okamžitě, byť jsou lidé na opačných pólech zeměkoule.
Nikdy nebylo tolik rozvinutých depresí a pocitů osamělosti. Přitom to žádný paradox není. Je to logické.
Prostředky – ať dopravní, nebo komunikační – pořád ovládají lidé. Vědomí, že mají možnost (dnes spolu být nebo teď spolu mluvit) a NEVYUŽÍVAJÍ ji, působí psychologické potíže těm, kteří dobře vědí, jak SNADNÉ je to ukončit a druhého navštívit nebo kontaktovat, ale ON O TO NESTOJÍ.
Psychologie je v tom neúprosná: Čím více možností ke sblížení lidé mají, tím více trpí, jestliže tyto možnosti opomíjejí.
PRÁCE: Ještě poslední příklad. Člověk neustále zdokonaluje umělou inteligenci. Očekává se, že v krátké době nebude na světě profese, kterou by nebylo možné robotizovat – ve které by člověk nemohl být nahrazen počítačem a sám tak neztratil hodnotu na trhu práce. Lidstvo se i v tomto směru žene do nevyhnutelné psychologické pasti, kdy jedinec – se vší svou unikátností – nebude důležitý. A to ve jménu pokroku, světlejších zítřků. Blíží se okamžik, kdy lidská práce bude příliš drahá – dražší než v případě robota, a současně chybovější než v případě robota…
Ostatně, vydáme-li se pomocí ilustrace proti proudu času, může nás překvapit, že stresu směrem k době pračlověka významně UBÝVÁ.
I to se jeví jako paradox. Naši předkové přece překonávali větší překážky než my. To je však jen jedna polovina pravdy.
Druhá je, že se pralidé stresovali NÁRAZOVĚ, jen v období překonávání konkrétní překážky, pak zase nějakou dobu ne. Vždy byli dočasně vystaveni enormnímnu ohrožení života (lovili velké zvíře). Ale tento vysoký stres posléze pominul. Ulovili a mohli odpočívat. To moderní člověk nezná.
Moderní člověk je „na lovu“ permanentně. Cítí se neustále ohrožený. Překážky v průběhu dne nepotkává tak velké jako pračlověk, ale jeho stres je ustavičný, USTAVIČNĚ AKUTNÍ. Zatímco předkové energii vydali a pak ji zase doplnili (kompenzovali), moderní člověk jen vydává pod trvalým tlakem. Proto je pro něj tak náročné jakékoli překážky překonávat. Není divu, že necítí vlastní sílu. Jen vnější nápor.
Psychologická data jsou drsná: Už šestileté dítě zpracuje víc stresujících podnětů ZA TÝDEN než jeho prapředkové před dvěma sty lety za CELÝ ŽIVOT.
I proto ještě nikdy nebylo tolik diagnostikovaných depresí již u patnáctiletých dětí jako dnes.
A pak se divte, že narážíte na toxické lidi…
Opravdu se máme tak zle?
Prohlédněte si, prosím, ilustraci evolučního vývoje člověka. Uvědomte si ten paradox, že čím méně je člověk v běžném dni ohrožen na životě, tím více stresu cítí.
Stresory totiž nejsou v okolí, ale v naší hlavě. Stresujeme se, aniž je proč. Nebo přesněji: Důvod, proč se stresovat, si my sami vytváříme ve své představivosti.
A vysvětlení? Podle psychologů mozek moderního člověka nemá mnoho co jiného na práci. V pohodlné době bez reálného ohrožení na životě si musí vymýšlet horory, thrillery, katastrofické scénáře, a vyžívá se v nich. Když není špatně, představuje si, „co kdyby bylo“. A když, přes všechny černé vize, pořád hůře není, mozek beztak usoudí, že „špatně je“. A že předkové byli šťastnější. Přitom na snímku je realita. Rok 1890. Chudinský byt v londýnské čtvrti Whitechapel. Na stole si „ustlala“ ani ne třicetiletá matka, pod ním její dcera. Obě jsou vyčerpané prací. Tou, kterou vidíte na stole. Kupa krabiček se sirkami. Za každých sto čtyřicet čtyři zkompletovaných krabiček dostala dělnice dvě pence. Pouhou libru obdržela za SEDM TISÍC DVĚ STĚ krabiček!
Výrobci zápalek oslovovali mladé samoživitelky s malými dětmi. Tyto skupiny ještě měly v pořádku oči a energii na průměrných šestnáct hodin ruční práce každý den. Nuže, opravdu se Vy máte tak zle?
Odkud se to bere?
Obávám se, že jste mě už prokoukli.
Předkládám Vám příklady, kterými se snažím regulovat Vaši případnou toxicitu. I kdybyste byli naštvaní na celý svět, je mým cílem přimět Vás k přemýšlení, „co když není tak zle“. Dělám totéž, o co byste se měli pokoušet Vy, když jedovatá nespokojenost dotírá na Vás nebo někoho z blízkých.
Pro psychology, kteří studují lidské pohnutky, je samozřejmě zásadní výzvou poznat a pochopit, odkud se vůbec moderní toxicita bere. Jen tak je možné upozornit na příčiny a vyřešit tím problém – odstraní-li se totiž příčina, logicky zmizí i následek.
První studie už existují.
A já Vás požádám, abyste s těmito předpokládanými příčinami ZBYTEČNÉHO a NEADEKVÁTNÍHO stresu, s těmito hloupými zdroji dospělé i dětské deprese, ve svém myšlení naložili co NEJKONSTRUKTIVNĚJI a NEJROZUMNĚJI. Čím více lidí to dokáže, tím více toxicity v tomto světě ubude.
Co tedy nejvíce škodí?
1. toxizace: Démonizování chyby
Toto je první zbytečný jed, který si lidé sami vytvářejí. Démonizování znamená zveličování. Lidé, zjednodušeně řečeno, „dělají z komára velblouda“, když mýtizují chybu.
Chyba není špatná. Kdyby chyba byla špatná, z neštěstí se lidstvo nevymotá, ba k němu bude přímo odsouzené, protože jako lidé jsme přirozeně CHYBUJÍCÍ bytosti.
Žádná chyba nepřichází do života proto, aby člověka učinila nešťastnějším, ale moudřejším. Chyba je od toho, abychom ji za prvé PŘIJALI a za druhé VYUŽILI – poučili se z ní. Pak nám pomůže.
Moderní člověk však bůhvíproč dospěl k naprosto neuvěřitelnému a „objevnému“ závěru, že udělat chybu se NESMÍ. A vůbec mu nevadí, že touto nemoudrostí znevěrohodnil nejen Matku přírodu, ale také jakýkoli vlastní posun.
Kdyby se totiž člověk měl bát chyby, kdyby se měl leknout, co si o něm v případě selhání ostatní pomyslí, pak dodnes není schopen ani chodit. Člověk se totiž nerodí se schopností chodit.
Člověk se chodit UČÍ. Fakt, že se chodit učí, znamená, že chodit NEUMÍ. A fakt, že chodit neumí, se na člověku projevuje tak, že při pokusech chodit dlouho SELHÁVÁ, vrávorá, padá.
Kdyby se malé dítě začalo bát, „co hrozného si o jeho pádu pomyslí rodič nebo jiný dospělý, jenž už dávno chodit umí“, pak by jeho učení Z DŮVODU STRACHU Z CHYBY (nikoli z důvodu neschopnosti naučit se chodit) záhy ustalo.
FOPO (Fear of Other People‘s Opinion, v překladu „strach z názoru jiných lidí“) tak rozhodně není emoce, se kterou bychom se narodili. Naopak je naším velkým štěstím, že tento strach dlouhou dobu neznáme.
V momentě, kdy ho poprvé nasajeme, začneme PROHRÁVAT VE VLASTNÍ HLAVĚ. Přestaneme zkoušet, přestaneme selhávat, přestaneme sbírat zkušenosti, přestaneme se učit. Co zdobí malé děti, to se z větších, ba z dospělých vytrácí. I tady chcete říct „To je paradox!“?
Žádný paradox, logika!
Ochota riskovat, která ještě u šestiletého dítěte dosahuje báječných devadesáti osmi procentních bodů, činí u pětadvacetiletých absolventů vysokých škol jen dvě procenta. Ano, čím více procházíme školským systémem, tím více se bojíme a tím méně jsme ochotni riskovat a učit se.
Nic nám nejsou platné VĚTŠÍ VĚDOMOSTI A SCHOPNOSTI.
Využít je v reálném...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům