„Důležitý není cíl, ale cesta. Právě cestou zjistíte, že Vás obohacuje ne to, čeho dosáhnete, ale čeho dosahujete – co sbíráte po cestě a kým se tak postupně stáváte. To je cíl – měnit se.“
Konfucius (551–479 před naším letopočtem), první čínský filozof
Jak být vyrovnanější
Někdy stačí kapka jedu a otráví všechnu krev. A právě tak někdy stačí jedna pochybnost, a plíživě otráví celou mysl. Čím to je? Představivostí.
Pochybnosti rozvíjejí naši představivost. Toxická myšlenka na sebe ráda váže další toxické myšlenky, toxická otázka toxické odpovědi. Přičemž představivost má jednu specifickou vlastnost. Je bezmezná. Představit si dokážeme cokoli – v nejčernějších odstínech, přesněji: v natolik černých odstínech, které se v realitě ani nemohou uskutečnit.
Ano, otrávenost je nejen o jedovatosti, která přichází zvenčí, ale také o tom, co s tímto vnějším jedem pak děláme uvnitř. Nemusíme ho jen šířit. Můžeme ho i zředit. Stačí jiný druh myšlení. Jako v té staré historce se vzduchovkou…
Byl víkend roku 1955. James Dean a Elizabeth Taylor měli v Dallasu volno. Natáčení westernového dramatu Gigant pokračovalo v pondělí. Herecké hvězdy šly do lunaparku. Ona pozorovala jeho na střelnici. Musela se obrnit trpělivostí. Div nevystála důlek. Deanovi totiž nestačilo, že trefil. Musel trefit i příště. A pokud netrefil, musel trefit příště. „Jaký je Tvůj cíl?“ ošívala se. „Drahá, mým cílem je cesta. Když něco dělám, chci v tom dosáhnout mistrovství. Každý úspěch i každé selhání mě k tomu přibližují. Jen pochopit, jak to dělat správně.“
Byl to pár, který vzbuzoval pozornost už svou konverzací. „Jsou peníze v životě nejdůležitější?“ ptala se Elizabeth. „Ne, pokud je máš,“ odtušil James. Zamyslete se, prosím, nad jeho odpovědí. Když něco nemáte, může to být Váš cíl. Jakmile to už máte, může se před Vámi otevřít nový obzor.
Jako kdyby pro člověka obecně bylo důležité mít kam jít dál. Jako kdyby jakýkoli momentální cíl byl jenom vějička, která nám pomůže překonat obtíže, ale ne dosáhnout uspokojení. Jako kdyby nám uspokojení přinesla jen samotná cesta. Ale to se nestává každému. A my si musíme objasnit proč. I kvůli následujícím čtyřem případům toxických střetů, ze kterých vedla jedině CESTA. Cesta uvolněného myšlení.
Aleš byl nešťastný. A proto i toxický. Nešťastná byla totiž i Beáta. A proto i toxická. Beáta stále milovala muže, který ji opustil. Tím nebyl Aleš. Aleš dělal naopak vše pro to, aby Beáta uzavřela minulost a soustředila se na přítomnost – na Aleše, který ji miloval. Beáta se uvnitř sebe ptala: „Co jsem udělala špatně? Proč mě opustil? Proč se nevrací?“ Aleš se nahlas ptal: „Co dělám špatně? Proč mě nemiluješ? Jak dlouho Ti to ještě potrvá?“
Dáda přestala věřit. Jemu i sama sobě – že ji Cyril vůbec má rád. Cyril ji prosil o druhou šanci a byl už silně toxický. „Ano, udělal jsem chybu. Uvědomil jsem si ji. Pykám za ni. Už ji nezopakuji. Tak proč mi pořád nevěříš?“ Dáda by ráda znovu věřila. Ale nejde jí to. Něco v hlavě jí našeptává: „Udělal-li to jednou, může to udělat podruhé.“ Především v ní ale hlodalo: „Proč to udělal? Nezáleželo mu na mně? Ani na dceři? Proč by nás tedy měl mít rád?“
Eva měla manipulativního manžela. Ponižoval ji, srážel, bil, týral. Právě proto, i tomu všemu navzdory, se snažila najít v sobě sílu odejít. Věděla, že odchod jí může zachránit holý život, ale současně se bála, že ji o existenci připraví. Že ztratí nejen střechu nad hlavou, ale i dítě, které manžel zmanipuluje proti ní. Že nebude mít kde žít, z čeho ani s kým. „Pro mě není žádné dobré řešení,“ říkala.
Filip nastoupil do práce, kde se stal trnem v oku kolegy. Netušil, proč se kolega vybíjí právě na něm, proč je do očí milý, ale za zády ublíží. Ostatní kolegové se do jejich pře nechtěli plést, zůstali stranou. Filip se cítil osamělý. Toxickou energii zhusta nasával a nekompenzoval. Brzy ho začalo trápit zdraví. Místo nemohl změnit, byl rád, že vůbec nějaké má. „Pro mě není žádné dobré řešení,“ říkal.
Byly to čtyři různé případy, ale v něčem se podobaly. „Nemá to cenu,“ skuhral Aleš. „Nemá to cenu,“ skuhrala Beáta. „S tím nejde nic dělat,“ naříkal Cyril. „S tím nejde nic dělat,“ naříkala Dáda. „Mně nic nepomůže,“ bědovala Eva. „Mně nic nepomůže,“ bědoval Filip.
Štěstí versus neštěstí
Přitom necítíme-li se šťastní, neznamená to, že se žádný předpoklad štěstí v našem životě neděje, jen ho necítíme. Není to chyba okolností, ale pouze našeho vnímání, myšlení. Štěstí je totiž stav mysli. Vjem, který se popisuje jako optika dostatku nebo také vděčnost.
Šťastní nemůžeme být, když na svůj život a okolnosti v něm hledíme optikou nedostatku – kdy na událostech nebo lidech vidíme to špatné. Uvědomme si, že nikdo nejsme dokonalý, proto na každém můžeme najít to špatné. Ale to neznamená, že na daném objektu je POUZE ŠPATNÉ.
Na vše se můžeme zadívat buď optikou dostatku, nebo optikou nedostatku. Co zvolíme, je na nás. Ovlivňuje nás ovšem naše momentální rozpoložení. Máme-li špatnou náladu, je nemožné, abychom viděli dobrý život. A to ani když dobrý život podle všech objektivních měřítek máme. Proto kdykoli se necítíme šťastní, měli bychom v první řadě přemýšlet o tom, jakou optikou na život hledíme.
Cesta versus cíl
Abychom dosáhli optiky dostatku a udržovali si ji, potřebujeme pochopit rozdíl mezi dvěma druhy koncepčního myšlení, jak je vnímá motivační psychologie.
Fixní myšlení je to, kdy člověk fixuje své štěstí na výsledek. Má nastavený pevný cíl. A pokud jej nedosahuje, smutní. Jinak řečeno: Fixně myslící člověk je přesvědčen, že šťastným ho učiní POUZE TENTO USKUTEČNĚNÝ CÍL. Ponechme stranou, že to není pravda – už přece víme, že s jedním dosaženým horizontem člověk ihned uvidí druhý. Hnán endorfinem a dopaminem bude chtít běžet dál. Alespoň krátkodobé štěstí s dosažením cíle každopádně pocítí.
Má to však háček. Co když stanoveného cíle NEDOSÁHNE? Co když stanoveného cíle MOMENTÁLNĚ NEDOSAHUJE? Ano, pak je nešťastný. Možná i bude po celý život. Proto je v zájmu člověka, aby opustil fixní myšlení. Aby přepnul do druhého myšlení – růstového. Růstové myšlení je to, kdy člověk spojuje své štěstí s růstem, s cestou vedoucí k nastavenému cíli.
Uvedu to na čtyřech zmíněných případech: Aleš byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „Beáta je do mě zamilovaná“. Protože nebyla, trpěl. Beáta byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „Bývalý partner se vrátí“. Protože se nevracel, trpěla. Cyril byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „Dáda mi znovu bude věřit“. Protože nevěřila, trpěl. Dáda byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „Cyril mi bude věrný“. Protože nebyl, trpěla. Eva byla nešťastná, protože fixovala své štěstí na cíl zvaný „vztah bez manipulace“. Protože ho neměla, trpěla. Filip byl nešťastný, protože fixoval své štěstí na cíl zvaný „pozitivní kolega“. Protože měl negativního kolegu, trpěl.
Moje otázka zní: Co mají všechna tato utrpení společného? Správná odpověď: Aleš, Beáta, Cyril, Dáda, Eva i Filip pojili své štěstí s tím, co nemohli ovlivnit, co nebylo v jejich moci. Právě to vystihuje definici utrpení. Trpíme, jestliže se snažíme změnit to, co změnit nemůžeme. Jinak řečeno: V tom je skryta příčina i následek trápení. Tudíž: Aby Aleš, Beáta, Cyril, Dáda, Eva i Filip mohli být ve svých životech šťastní, museli by začít své štěstí pojit s tím, co MOHOU OVLIVNIT.
Všichni lidé chtějí být šťastní. Odlišují se pouze tím, jak si představují dosažení tohoto štěstí. Lidé s fixním myšlením potřebují dosáhnout stanoveného cíle co nejdříve, ideálně hned. Nechtějí čekat. Jak by mohli čekat, když je nedosažený cíl frustruje, ba odrazuje od pokračování? „Nefunguje to,“ řeknou o cestě, na kterou se vydali.
Příklad: Znáte někoho, kdo si vytkl za cíl zhubnout dvacet kilogramů? Měl-li fixní myšlení, byl svolný jen ke krátkodobému odříkání. Cesta, na které hubl příliš pomalu, ho nebavila, ba trápila. Mít nazítří jen o pár deka nižší hmotnost, to pro něj nebyl úspěch. Pro něj jediným úspěchem a důvodem ke štěstí bylo MINUS DVACET KILOGRAMŮ! Ale copak lze v řádu dnů, než fixní myšlení ztratí motivaci, pozbýt dvacet kilo (aniž by si člověk uřízl například nohu)?
Naopak člověku s růstovým myšlením dodává energii cesta. Růstové myšlení je totiž složeno z dílčích každodenních cílů, které v součtu tvoří hlavní cíl (třeba také zhubnutí o dvacet kilogramů). Zkrátka, člověk s růstovým myšlením CHÁPE, že k hlavnímu cíli vede cesta a bez ní nelze cíle dosáhnout. Místo zaměřování se (až) na cíl se tedy zaměří (už) na cestu. Místo trápení se tím, že ještě nemá výsledných minus dvacet kilo (trápení fixního myšlení), se raduje z každodenního pokroku, i kdyby mělo jít o minus pár deka (dílčí dnešní cíl). Člověk s růstovým myšlením totiž chápe, že hlemýžď, který se sune k cíli, je rychlejší než gepard, jenž se nehne z místa. Hlemýžď, který se sune, totiž věří, že jeho cesta má smysl. Zatímco gepard nevidí smysl v tom, co hned nepřinese cíl.
Kdy chcete prožít štěstí?
Vžijte se, prosím, do tohoto turisty. Kdy se budete cítit šťastní? Až když dojdete na vrchol? Těšíte se na rozhled z něj? Nic jiného Vás nezajímá? A co kdybyste neodkládali své štěstí na později, ale začali si užívat cestu k vrcholu hned teď? Co si vychutnat rozhled z každého místa cesty?
Radost z rozhledu vytváří dopamin. Kolikrát se tímto hormonem chcete opájet? Milionkrát, než dojdete na vrchol – a tam zase? Anebo celou cestu ne – a teprve na vrcholu? Kolikrát v životě se chcete cítit šťastní?
Přepnutí z fixního na růstové myšlení
Člověk s fixním myšlením ví, co je cíl jeho života. Člověk s růstovým myšlením ví, co je cíl každého jeho dne. Má-li tedy člověk s fixním myšlením jeden jediný velký cíl, pak šťastný může být jen v momentě, kdy tohoto velkého cíle dosáhne.
Má-li člověk s růstovým myšlením svůj dílčí cíl pro každý den, pak šťastný je také jen v momentě, kdy tohoto cíle dosáhne. To však v jeho případě znamená KAŽDÝ DEN. Růstové myšlení je tudíž způsob, jak si vytvořit důvod ke štěstí každý den.
Chápete? Šťastný pocit je o energii, kterou přinesou dobré hormony. Abychom ovšem tyto hormony vyplavili, musíme mít ne fixně křečovité, ale růstově uvolněné myšlení a vědět, že jsme dosáhli toho, co jsme chtěli, anebo co nám pomůže. To není totéž. Co jsme chtěli = co jsme si předsevzali a povedlo se to. Co nám pomůže = co se nám nepovedlo, ale poučilo nás.
Vnímáte tu odlišnou rétoriku?
Fixní myšlení říká: NEPOVEDLO se = NEÚSPĚŠNÝ den.
Růstové myšlení říká: NEPOVEDLO se = POUČNÝ den.
I proto je základem uvolněné emoční křeče a dosažení duševní vyrovnanosti i po náročném dni tento způsob růstového hodnocení každého dne:
Proč jej nazývám „OBOHACENÝ“ deník vděčnosti? Protože někteří koučové doporučují připomínat si večer pouze své úspěchy toho dne. Tím však mohou, nevědomky, svým klientům působit frustraci. Má-li totiž člověk večer negativní myšlení a optiku nedostatku, může mu připadat, že ten den nic užitečného nepřinesl. Deník vděčnosti pak zůstane prázdný a klient takového kouče nešťastný.
Já už dávno nezůstávám jen u úspěchů. Naopak se snažím, aby se lidé naučili vidět pozitivně i své neúspěchy. Něco se nepovedlo? Skvěle. Máte zkušenost, inspiraci pro další den.
I proto je můj výsledný deník vděčnosti rozšířený, jak o druhý sloupec lekcí z proher, tak o třetí sloupec přenášející TO DOBRÉ Z DNEŠNÍHO DNE do dne zítřejšího:
Proč jej nazývám „RŮSTOVÝ“ deník vděčnosti? Protože nezůstává jen u úvah a bilancování, za kterým se s nocí zavře voda. Nabádá pisatele nakládat jak s tím, co se mu podařilo (v čem má pokračovat), tak s tím, co se mu nepodařilo (jaké lekce si z toho vzít) následující den. Zde ukážu mentální proces, který vede k zápiskům:
„Vděčnost je bohatství. Člověk k němu však musí dospět. Musí pochopit, že nelze být zároveň vděčný i nešťastný. Jste-li vděční, vyjadřujete tím, že jste dostatečně spokojeni s něčím, co máte, a že více v tomto ohledu momentálně nepotřebujete. Pak to znamená, že jste nejbohatší, jací být v daném okamžiku můžete. A dosáhnete toho pouze vděčností. Kdo je vděčný, ten se cítí šťastný, byť toho možná má méně než někdo jiný, kdo přitom má důvod být ještě vděčnější. Nedokáže-li to, zůstává nešťastný, protože není spokojen s tím, co má, a potřebuje mít ještě víc.“
Nick Vujicic, srbsko-australský motivační řečník, narozený bez rukou i nohou
Růstový cíl konzultací
Vzdát vztah je to nejsnazší. Budovat ho, rozvíjet ho nebo zachraňovat, to už nedokáže každý. Proto si vážím všech, kdo především CHTĚJÍ. Kdo cítí, že v druhém – přes všechny své nebo jeho chyby – mají důležitého člověka, kterého nechtějí ztratit.
Sami nedokážou udržet vztah, na to jsou třeba oba. Ale chtít je předpoklad. Je-li z obou stran tato vůle, je i cesta. Stačí jen páru ukázat směr. Pro lidi s růstovým myšlením se pak tento směr stane výzvou. Zvládnou to.
Pro lidi s fixním myšlením se výzvou stane už změna myšlení na růstové. Ale i to zvládnou, pokud OBA chtějí.
Buďme rádi, že alespoň…
Zpět k oněm čtyřem případům. Aleš, Beáta, Cyril a Dáda museli pochopit a přijmout, že jejich velký cíl není uskutečnitelný hned. Že uskutečnění je záležitostí procesu. A ten potrvá nějaký čas. Aby nevzdali vztah během cesty, tak se museli naučit tu cestu milovat, najít na ní cokoli, za co by mohli být vděční.
Aleš Beátě a Beáta Alešovi za to, že VŮBEC JSOU SPOLU. Že Beáta má oporu, díky které nepropadne na dno (z toho vyplynul dobrý pocit pro Beátu). A že tou oporou pro ni je zrovna Aleš (z toho vyplynul dobrý pocit pro Aleše).
„Buďme rádi, že alespoň jsme spolu“, tato prostá myšlenka vyjadřuje: „Co když to, čím si právě procházíme, už je náběhem k našemu partnerskému vztahu? Co když se to, čím si právě procházíme, MĚLO stát, abychom si oba uvědomili, jak moc k sobě patříme a potřebujeme se?“
Jestliže Aleš při Beátě pozitivně a nikoli destruktivně stojí, je to pro Beátu spíše dobrý, anebo špatný signál? Bude si Beáta Aleše díky tomuto jeho přístupu spojovat více s dobrým, nebo špatným přísunem energie? A udrží-li Aleš po celou zbývající dobu trpělivost, shovívavost, podporu a lásku, i jemu samotnému to spíše pomůže, nebo uškodí? Bude ze sebe mít spíše lepší, nebo horší pocit?
Odpovědi jsou, myslím, jasné. Alešovi a Beátě stačilo držet se růstového deníku vděčnosti: Co se nám dnes povedlo? Co jsme se dnes naučili? V čem zítra budeme pokračovat? Potažmo: Jaký dílčí cíl si na zítřek naplánujeme? Co krásného spolu budeme chtít prožít?
A nyní druhý pár, který jsem potřeboval dostat blíž k sobě a přimět je chytit se za ruku – jako na fotografii. Cyril a Dáda byli rovněž pohlceni optikou nedostatku. A také zbytečně.
Copak opravdu ve svém životě nedokážou vidět nic, za co by mohli být VDĚČNI, a tím si vyrobit vědomí dostatku? Přitom se to nabízelo – mají krásnou a zdravou dceru! Jak je možné, že jim to připadalo málo nebo samozřejmé? Vždyť mít krásné a zdravé dítě není málo ani samozřejmé. Proto mé doporučení Cyrilovi a Dádě znělo: Napasujte větu „Buďme rádi alespoň za to, že…“ právě na ni. „Buďme rádi alespoň za to, že máme krásné a zdravé dítě a můžeme ho spolu dělat šťastným.“ Je to málo? Nemyslím si.
Aleš a Beáta se upjatě snažili „být za každou cenu partneři“. Cyril a Dáda mohli podobně uvolnit emoční křeč a přejít do příjemnějšího, dílčího cíle: „Budeme dnes alespoň přátelé.“ To není málo.
Přátelství je principiálním základem partnerství. Všichni partneři by měli být svou podstatou přátelé. Ti partneři, kteří nejsou přátelé, nevydrží dlouho ani jako partneři. Přátelé jsou totiž lidé, kteří si mohou věřit a svěřit cokoli. Kteří se mohou jeden na druhého spolehnout.
Možná ne ještě v partnerském ohledu (milostná věrnost), ale důvěryhodnost může mít podobu i právě péče o dítě. Navíc je-li dvěma přátelům spolu dobře, přirozeně spolu chtějí trávit více času.
Cyril a Dáda tím najednou přišli i na důvod jeho nevěry. Oba trápilo ustavičné „musíš“. Cyril měl pocit, že „musí“ domů, že „s ní musí uléhat“. Ne že by nechtěl, ale MUSEL! Dáda měla podobný problém. Sex s Cyrilem se pro ni mentálně stal spíše povinností („Musím!“) než radostí („Chci!“). A tak oběma prospělo vyměnit partnerskou křeč „musíme se dnes vidět“ za přátelské „Chceme?“. Načež zjistili, že když „nemusejí“, tak „chtějí“. Všechno chtějí. I ten sex!
Byť byli v deset let trvajícím manželství, moje rada zněla: „Chovejte se tak, aby se do Vás ten druhý opět zamiloval!“ A tak se potkávali znovu jako přátelé. Znovu se na sebe culili jako spiklenci. Nic nebylo povinné ani vymahatelné. A tudíž začali jeden o druhého znovu pečovat a starat se. To způsobilo, že se k sobě ČASEM vrátili i partnersky. Ale ten ČAS, který museli prožít, pro ně nebyl nepříjemný. Stejně jako pro Aleše a Beátu. Právě to je pro konstruktivní uzavření minulosti klíčové.
Spojení případů A+B a C+D: Emocionální stopa
Toxicita v obou párech byla pochopitelná. V každém z párů se přinejmenším do jedné z hlav zanořila toxická stopa. Beáta byla opuštěna mužem. Rozvinula se v ní pochybnost, že není dost dobrá. Její sebepodceňování prohlubovala Alešova zhrzelost a toxicita. Jako by vážně selhávala, když stále nedokáže milovat jiného, možná opravdu lepšího muže.
Dáda nebyla svým mužem opuštěna fyzicky, nýbrž emočně. Cyril ji podvedl. I v ní se rozvinula pochybnost, že není dost dobrá, že ji nikdo nemá a nebude mít rád, že není atraktivní a žádný muž jí nezachová věrnost. Její sebepodceňování prohlubovala Cyrilova bezradnost a podrážděnost.
Beáta cítila, že vinou neuzavřené minulosti přichází o Aleše, nejobětavějšího muže, jakého dosud potkala. Dáda podobně cítila, že svou neschopností znovu věřit přichází o Cyrila, který už se možná opravdu napravil a navíc je otcem její dcery. „Proč tolik selhávám?“ bičovaly Beáta a Dáda své svědomí. Leč neméně pochybností o sobě měli Aleš a...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům