Pravidlo první: Kontrolujte emoce

Nikdy se nehádejte s tím, koho považujete za idiota. Je-li to idiot, stáhne Vás v hádce na svou úroveň a tam Vás přemůže zkušenostmi.“

George Carlin (1937–2008), americký stand-up komik, držitel pěti Grammy za alba černého humoru

Jak být nad věcí

Základní psychologické pravidlo zní: Buď ovládáte své emoce, anebo emoce ovládají Vás. Nic mezi není.

Jestliže Vás ovládají emoce, znemožňují Vám používat rozum. V takovém případě se rozhodujete jen emocionálně a jednáte emotivně – jste taženi ve vleku svých emocí. A to není správná cesta, byť se v emocích jako správná zdá.

Zdání totiž klame. Proto je součástí procesu kontroly emocí schopnost uvědomit si, že se mnohé může jenom zdát. Co? Za prvé to, že „Vás jiný člověk chtěl napadnout“. To vůbec nemusí být pravda, jen Vaše zdání. Přesněji: Mohlo to být zdání zaviněné Vaším výkladem konkrétní situace pod vlivem VLASTNÍCH TOXICKÝCH EMOCÍ.

Za druhé se Vám může zdát, že „neudržet se a ztratit rozum je nevyhnutelnou reakcí na takové jednání jiné osoby“. Ale já se ptám: Co je to „nevyhnutelné“? Všechno může být jinak, než jak se ve zbrklých emocích zdá. Pohleďte na fotografii.

Představte si jezero, které kříží silnice.

Hladinu brázdí Vaše poklidná loďka, zatímco silnicí spěchají proudy aut.

Opravdu za „nevyhnutelné“ považujete takové řešení, kdy silnice povede NAD jezerem?

Jistěže ne, VŠECHNO MŮŽE BÝT JINAK.

Nadhled může mít právě kormidelník.

Důkazem je Veluwemeer, jezero Veluwe. Leží v Nizozemsku. Klid lodních kapitánů neruší ani dvacet osm tisíc automobilů, které denně jezerem projedou. Doslova. Silniční koridor je totiž zapuštěn do samotné vodní plochy.

O přemostění se stará pětadvacet metrů dlouhý akvadukt. Některé posádky lodí o vytíženosti automobilové tepny pod sebou nemají ani ponětí.

Je-li možné tento klid uprostřed ruchu zažít v nizozemské krajině, proč by nemohl být uskutečnitelný ve Vaší mysli? Jak získat nadhled, když na Vás doráží něčí toxicita?

Nepřímá toxicita

Dovolte, abych Vám představil některé účastníky konzultací.

Toto je Jaroslav.

Na vlastní kůži poznal, že toxická energie může na člověka dorážet dvojím způsobem – přímo, anebo nepřímo.

O přímé působení se staral Jaroslavův nadřízený v práci. Přímé působení znamená, že Vás toxický člověk úmyslně a vědomě otravuje.

O nepřímé působení se starala Jaroslavova žena Marie.

Nepřímé působení znamená, že si jako toxické vykládáte něčí zacházení, a to i když Vás dotyčný otravovat nechce.

Základním prostředkem nepřímého působení v dnešní době jsou technologické pomůcky – mobil (příchozí SMS zpráva, e-mail) a počítač (něčí komentář na Vaši adresu na sociální síti nebo v internetové diskusi). Vzkazy jiných lidí, které přijmete touto formou, nejsou přímou toxickou energií a někdy nejsou vůbec toxickou energií. Míra „otravnosti“ cizích slov bývá jen nepřímým výtvorem Vaší představivosti. Toxickou energii si zkrátka vyvoláváte sami, a často za to může Vaše špatná nálada. Jste-li toxičtí, toxicky vnímáte celý svět.

Konkrétní Jaroslavův příklad: „Doufám, že vyzvedneš prádlo z čistírny.“ To četl Jaroslav z displeje svého mobilu, sotva se vrátil z porady s nadřízeným.

A nyní mi povězte: Je to toxická věta, nebo není?

Já nevím. Netuším, s jakou energií ji pisatel vytvářel.

MOŽNÁ chtěl být jízlivý a naznačit, že na Jaroslava nebývá spolehnutí.

MOŽNÁ chtěl naznačit, že Jaroslav není samostatně myslící jednotka a potřebuje reminder, připomínku.

MOŽNÁ se pisatel na Jaroslava chtěl povyšovat a rozhodl se ho dirigovat.

MOŽNÁ… (doplňte jakoukoli domněnku podle své fantazie). A právě tak je to s každou větou, kterou čtete v technickém prostředku od jiné osoby. Nemůžete VĚDĚT, co tím myslela. Jen se DOMNÍVÁTE, že to víte.

A že víte i to, jak je adekvátní zareagovat.

Nicméně že se to DOMNÍVÁTE, neznamená, že to VÍTE.

Co dokáže fantazie

Dříve si lidé také psali různá slova. Psali je však ručně. Podle sklonu, spěchu nebo čitelnosti bylo možné pravděpodobněji vydedukovat mentální rozpoložení pisatele. Dnes však adresát dostává kalibrované písmo. Nepozná emoci.

Aby v době digitální komunikace lidé lépe rozpoznali citové zabarvení (kdy je psaná věta míněna vážně, kdy v nadsázce), vymyslely se emotikony – zjednodušené obrázkové symboly, které mají vysvětlit momentální rozpoložení pisatele – jeho úsměv či zármutek.

Leč problém se tím nevyřešil. Čtenáři začali nad připojenými symboly dumat. Je „vážný emotikon“ SKUTEČNĚ MÍNĚN pisatelem vážně, nebo v nadsázce? Smíšek dokonce některé adresáty urazí. Domnívají se, že neoznačuje smích, nýbrž posměch, výsměch, sarkasmus. Ano, i emotikon, jakkoli dobře míněná pomůcka, naráží na představivost a osobitou interpretaci každého příjemce. Jinak řečeno: To, že pošlete příteli „jasný emotikon“, neznamená, že ho jasně pochopí.

A není se co divit – v situaci, kdy pisatelé vkládají emotikony tam, kde chtějí u adresátů pouze vyvolat zdání dané emoce, ačkoli ve skutečnosti tou náladou nedisponují. Příklad: Kdo chce působit s „nadhledem“, vloží za větu emotikon smíchu tam, kde jeho duše ve skutečnosti pláče. Početné psychologické studie varují před jevem opaku: Čím více je v písemné komunikaci použito šťastných emotikonů, tím nešťastnější pisatel bývá. Z toho plyne, že vyjadřování se prostřednictvím emotikonů se stalo už dávno nepřehledným.

Jak se vyznat ve skutečných citech odesílatele, nedokáže-li být v komunikaci upřímný? Jak rozlišit přetvářku, kdy lidé jsou schopni napsat to, co do očí vůbec neřeknou?

Nakonec k vyhodnocení obdrženého vzkazu beztak zůstává naše fantazie a interpretace. Každý člověk si musí PO SVÉM vyložit ten vzkaz, který dostane. Tudíž i citové zabarvení, jež danému vzkazu přisoudí, vyjde z JEHO MOMENTÁLNÍ nálady a energie, Z JEHO VLASTNÍ emoce.

A jsme u klíčového slova. Emoce.

Akce a reakce

Když Isaac Newton zformuloval Třetí pohybový zákon, nazývaný také Zákon akce a reakce, netušil, že se současně stane základním stavebním kamenem psychologie.

Psychologové dávno vědí, že jakákoli akce vyvolá emocionální reakci. Obdržíme-li písemnou zprávu od jiné osoby, reagujeme na její sdělení nejprve VNITŘNĚ – emocionálně. A pokud se touto svojí emocí necháme ještě déle vláčet, můžeme zareagovat i NAVENEK – emotivně.

Emotivnost je, když okamžitě podléháme vlastní emoci a její působení se ihned zevnitř projeví navenek, bez „cenzury“.

Emotivní lidé dokonce bývají přesvědčeni, že emotivnost je znakem upřímnosti a autentičnosti, nebo že nechat se hned unést špatnou emocí je nejrychlejší způsob, jak se jí zbavit, jak ji kompenzovat.

Zdá se to logické, ale je to pouze zdání.

Psychologové v tomto ohledu používají příměr k viru. Onemocníme-li, pak se potřebujeme uzdravit, abychom se viru zbavili. Viru se nezbavíme tím, že ho předáme jiné osobě. Prskneme-li ho na jinou osobu, ji tím nakazíme, ale sobě neulevíme, a už vůbec neusnadníme své uzdravení.

Mnoho emotivních lidí v tomto směru mate, že když vlastní špatné emoce (především dlouhodobě v sobě potlačované) „vyřeší“ emotivním výbuchem, „uleví“ se jim a „pročistí“ se.

To je však pouhá iluze: jako kdybychom se rozhodli „uklidit“ tak, že prach na poličkách v pokoji rozvíříme. Ano, prach pak poličky skutečně krátkodobě opustí, ale záhy se usadí zpět.

Kdo „vybuchne“ v reakci na něčí toxické jednání, pouze si myslí, že tím vyřešil problém. Vlastní špatné emoce lehce zvíří do prostoru, rozkucká tím druhého a výměna bacilů tím neskončí, nýbrž se umocní.

Jinými slovy: Zareagujeme-li zle na něčí zprávu, kterou jsme si pro sebe vyhodnotili jako zlou, pak naše zlá akce vyvolá následně v příjemci našeho hněvu jeho zlou reakci. Výsledkem bude emotivní „ping-pong“ – budeme si nekonečně přehazovat zlé emoce jako horké brambory a nikdo z nás si je nebude chtít ponechat.

To je důvod, proč psychologové doporučují v žádném případě NEREAGOVAT na takové přijaté zprávy, které vyhodnocujeme špatně (jestliže při čtení cítíme špatné emoce). Špatné emoce totiž nemohou přinést nic dobrého.

Špatné emoce neumějí vyprodukovat jiné než špatné myšlenky, špatné myšlenky nemohou vést k jiným než špatným činům a špatné činy nevyvolají jiné než špatné výsledky. Špatné výsledky vytvoří ještě horší emoce, než byly původní špatné, a celé negativní kolo „jaké emoce, takové myšlenky; jaké myšlenky, takové činy; jaké činy, takové výsledky; jaké výsledky, takové emoce“ se roztočí toxičtěji než dříve.

Unést emoce

Proto první dovedností, kterou musíme v interakci s jinými lidmi a jejich činy zvládnout, je nepodléhat hned svým špatným emocím, natož ve špatných emocích okamžitě jednat. Předešlu, že ovládnout emoce NENÍ LEHKÉ. Také proto tato dovednost NENÍ PRO SLABÉ lidi.

Slabí lidé nedokážou unést to, co je těžké. A špatné emoce jsou těžké. Tím spíše, když unesení špatných emocí sestává ze dvou polovin – je potřeba unést špatné emoce druhého, a ještě k tomu své vlastní.

• Zapamatujte si:

Kdykoli se Vám někdo snaží předat svou toxickou energii, pokouší se jen udělat to nejsnazší, aby se zbavil špatných pocitů. Neznamená to však, že se špatných pocitů zbaví. Jemu zůstanou a navíc Vás nakazí. Nenechte se.

Jestliže se necháte nakazit energií toxického člověka, stanete se jím samotným. Budete se pak taktéž snažit předat svou toxickou energii druhým lidem v domnění, že je to nejsnazší způsob, jak se zbavit špatných pocitů.

Není to pravda, a budete na tom ŠPATNĚ JAKO ON. Právě o to se při střetu s toxickým člověkem hraje.