„Mr. Bean mě naučil jednu životně důležitou dovednost. Užívat si i jen svou vlastní společnost a neočekávat od nikoho jiného, že mě učiní šťastným.“
ROWAN ATKINSON, britský komik
Jak být odolnější
Dobro zvítězí nad zlem – věříte tomu?
A co takhle lék nad jedem?
Nebo život nad smrtí? Také se Vám chce odpovědět „Ano, ale…“?
A tím odpovíte správně.
Přemoci toxicitu je možné, ale není to ani automatické, ani samozřejmé. NĚCO se pro to musí udělat.
Samo se to nestane.
Sám se přihodí jedině opak. Jak dobře ví každý, kdo nechá vedle zdravého jablka nahnilé. V čase vždy hniloba ovládne zdravé jablko, nikoli aby zdravé přemohlo to nemocné.
Aby zdravé jablko dříve či později nepodlehlo zkáze, musí se aktivně a důsledně izolovat od toho nahnilého.
A potkáte-li se s toxickým protějškem, je to podobné.
Jen mi neříkejte, že to nejde – že mu musíte podlehnout.
Nemusíte.
Však se podívejte, co dokáže příroda.
Na Zemi existuje okolo patnácti podobných míst, kde se potkávají dva vodní toky, a přece se nepromísí.
Přikládám záběry z Gruzie (Bílá a Černá řeka Aragvi) a Švýcarska (Rhona a Arve).
Prameny slabosti
Mohl bych popsat tisíce různých případů střetu s toxickými lidmi.
Na Danielu si zasedl kolega. Rozhodl se ji vyštípat. Přesvědčoval ji, že je nejslabším článkem kolektivu. Ve skutečnosti měla v práci nejlepší perspektivu. Právě to bylo důvodem. „Ohrožovala kolegovu kariéru“. Vyšší pozici chtěl on.
Martina zase zpochybňoval šéf. Ne že by Martin nebyl kvalitní pracant. Vzdělával se, klienty byl výborně hodnocený, na poradách projevoval iniciativu, přicházel s návrhy zlepšení. Netušil, že právě to je problém. Že svému šéfovi ubírá světlo. Že si majitel může položit otázku: „Proč je tak zdatný kluk jen na zákaznické lince? Neměl by být manažerem?“
A to nemluvím o revoltách, hašteření, závisti, uražené ješitnosti, pomstychtivosti, zejména v práci. Ve všech případech jde o jedno: otrávit. Přesněji: vyvolat sebepodceňování.
Toxičtí lidé mají jednu podvědomou strategii: vytvořit nebo obnovit ve Vás trauma. Obě tato slova jsou důležitá.
„Ďábel“ v toxickém protějšku zná tři fakta o traumatech:
- Každý máme historické TRAUMA.
- I kdybychom žádné neměli, každý máme SLABÉ MÍSTO.
- I kdybychom žádné neměli, nikdo nejsme dokonalý a každý jsme někdy udělali CHYBU.
Cokoli z toho, nebo i vše najednou, lze otočit proti nám.
Vezměme to popořadě:
1. Historické trauma je uložené formou emocionálního zápisu (emocionální stopy) v emocionální paměti.
Emocionální je ta paměť, která uskladňuje naše emocionální prožitky, spjaté s ohrožením či pocitem boje o naše přežití. Tato emocionální paměť je důležitou součástí podvědomí. Odtud jakákoli minulá bolestná nebo frustrující zkušenost ovlivňuje naše přítomné pocity, myšlenky a činy.
Emocionální paměť se odlišuje od racionální paměti tím, že uschovává jen emoce. Rozumově si tedy nemusíme vybavit všechny detaily, co přesně se tehdy stalo a proč. Jen cítíme, i s odstupem času, nepříjemno. Pro mozek, nástroj našeho přežití, je totiž hlavní hodnotou čas. Co nejrychlejší reakce.
Náš mozek uvažuje tak, že není třeba si pamatovat všechny okolnosti, za kterých jsme kdy byli historicky ohroženi. Pro naše přežití je nejdůležitější uvědomovat si, ŽE jsme zažili něco podobně ohrožujícího a JAK jsme tehdy reagovali.
Mozek nechce ani nemůže vymýšlet pokaždé nové řešení.
Přemýšlení je zdlouhavé (pětkrát až desetkrát pomalejší než pud) a energeticky náročné. A tak mozek poměrně rozumně upřednostňuje rutinu.
Jen „vyfotografuje“ přítomné ohrožení a v archivu našeho podvědomí hledá podobnou „fotografii“ z minulosti, které přizpůsobí reakci. Pro toxické lidi je tak nejsnazší strategií otevřít v nás nějaké staré trauma. Nemusejí znát naši historii – vědět, co citlivého jsme kdy zažili. Stačí tlačit jen všeobecně na tísnivý pocit. Na takový, který nás někdy zabolel. Kdy nás někdo neměl rád. Na historický strach z opuštění. Ocitnout se sami. Nemilovaní. Nežádaní. Vystrčení od „kruhu ohně“. Odsouzení...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům