Jak se cítíš?
Co je nového?
Popiš mi svůj život.
Psychoterapeuti nám nekladou tyto otázky proto, aby se dozvěděli objektivní realitu, tedy to, co se v našem životě skutečně děje, ale aby slyšeli náš výklad, NAŠI REALITU, tedy to, co za skutečnost považujeme. Psychoterapeuti mohou znát nebo tušit ucelený obrázek ohledně našeho života. Ten však pro ně nikdy není zdaleka tak zásadní jako náš SUBJEKTIVNÍ pohled, náš filtr, kterým dáváme najevo, zda a jak události mentálně zachytáváme, a které vnímáme jako důležité. Z toho spolehlivě poznají ZABARVENÍ našeho myšlení.
Z psychologického pohledu je prakticky nemožné, aby člověk žijící ve střední Evropě měl OBJEKTIVNÍ důvody pro osobní negativitu. Průměrný našinec má totiž lepší podmínky pro život než devadesát procent světové populace. Mimo jiné má elektřinu zavedenou až do domu, pitnou i teplou vodu na požádání přímo ve zdi, nechápe chudobu ve smyslu hladomoru, válku zná jenom z televize (s co největší úhlopříčkou, pochopitelně) a nedokáže si představit, že by pro jeho nemocné děti nebyl lékař, že i kdyby prodal nebo prohrál úplně všechno, co momentálně má, pořád by měl mnohem více než každý druhý člověk na této planetě. Měl by totiž alespoň nějaké vzdělání, stále šanci za kým jít, koho požádat – vždy je pro něj někde pomoc. TADY ano. Tak jak je možné, že je našinec nešťastný? Inu, stačí si ho POSLECHNOUT.
Je nešťastný typicky proto, že: Nevidí všechno, co má. Co má, považuje za normální. Nemá ponětí, co je normální ve smyslu průměrné u celého lidského plemene na Zemi.
Když tu průměrnou normu skutečně vidí, mluví o hrůze. Nemůže se na to dívat, říká. Přitom TO JE REALITA. A on realitu NECHCE vidět. Proto ji nevidí. Vidí jen to ŠPATNÉ na SVÉM ŽIVOTĚ.
To vůbec neznamená, že na jeho životě není něco dobrého. Znamená to jen, že takový člověk je NEGATIVNÍ. Že vnímá jen jednu stranu mince – tu, kterou si vybral. Neuvědomuje si, že stejně tak může tu svoji minci otočit a vidět stranu OPAČNOU.
Test minulostí
Co se Ti stalo? Už tato nevinná otázka hodně napoví. Směřuje totiž do minulosti. A na pohledu do minulosti se nejlépe ukazuje nastavený způsob myšlení.
Každý okamžik přináší člověku tisíce nových podnětů. Oslovují zrak, sluch, čich, chuť, hmat, ale také cit nebo představivost.Všec
hny atakující impulzy si ovšem člověk není schopen uvědomovat, má své meze a kapacity, proto si do vědomí VYBÍRÁ jen to, co ho ZAJÍMÁ. Stará se o to takzvaný RAS, retikulární aktivační systém.
Proto dva lidé tutéž prožívanou realitu vykládají rozdílně. Nezáleží totiž jen na tom, co se jim děje, ale také jaké mají momentální pohnutky, pocity, myšlenky, energii, hodnoty, rozhled, zkrátka rozpoložení.
To znamená, že i náš osobní pohled do minulosti ukáže nikoli jen to, co se nám stalo, ale také co si v sobě od té doby neseme, čeho si všímáme a jak si to vykládáme.
Každý z nás nepochybně zažil v minulosti něco dobrého i něco zlého. Pohled pozitivně a negativně nastaveného člověka je však diametrálně rozdílný, a to dokonce v případě naprosto stejných prožitků. Není totiž důležité jen to, co konkrétně jsme prožili, ale také jak to vyhodnocujeme.
Pozitivní člověk je RÁD ZA TO DOBRÉ, co ho potkalo. Je vděčný, že měl možnost něco dobrého zažít. Současně však dokáže být RÁD I ZA TO ŠPATNÉ, co ho potkalo – a co dokázal překonat. Je vděčný, že měl možnost se něco nového naučit.
Negativní člověk nerad vzpomíná na to špatné i dobré. Je NERAD, ŽE TO DOBRÉ, co ho potkalo, už skončilo. Současně je však NERAD, ŽE TO ŠPATNÉ, byť to už také skončilo, ho vůbec potkalo.
Jinak řečeno: Pozitivní člověk je vděčný, že to dobré zažil a že to špatné je pryč. Negativní člověk je NAOPAK smutný, že to dobré je pryč a to špatné zažil.
Co se Ti stalo? Potažmo: Co se Ti děje? Odpovídali bychom nyní už jinak? Ještě ne?
Když se blíží smrt, tím víc chtít žít
Psal se 5. červenec 1943, pátý rok druhé světové války. Karel Poláček, humoristický spisovatel se židovskými kořeny, byl právě deportován do terezínského ghetta. Měl jednapadesát let.
Více než rok poté, 19. října 1944, nastoupil Poláček do transportu směr Polsko a koncentrační tábor Osvětim. Našel tam nelidské podmínky. Okamžitě změnil svůj postoj.
Co byste dělali Vy tváří v tvář zvířecímu zacházení, mučení a smrti? Propadli byste úzkosti a strachu? Právě to Karel Poláček viděl všude kolem sebe. A právě proto začal spoluvězňům pobyt...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům