Burn-out. Vyhoření. To slovo, při označení syndromu, poprvé použil Herbert J. Freudenberger. Americký psychoanalytik si v roce 1974 všiml častější demotivovanosti u těch lidí, kteří mají především neustálý, náročný a intenzivní kontakt s jinými osobami a nepřipadají si za to dostatečně oceněni.
Protože svým způsobem ani nemohou být. DÁVAJÍ TOTIŽ VÍCE NEŽ PŘIJÍMAJÍ. Taková je povaha jejich profesí.
Takový je i obecný model mezilidských vztahů, které dospějí k vyhoření. Dávání. Neocenění. Vyčerpání. Vnitřní vyhoření.
Vnitřní problém
Doktora Freudenbergera zaujala hlavně subjektivita pocitu. Vyhoření vnímal u lékařů, sester, učitelů, policistů, sociálních pracovníků, úředníků, vojáků.
Objektivní optikou (spravedlivým posouzením zvenčí) doktor Freudenberger neviděl valný nevděk, přesto všichni jmenovaní lidé se syndromem vyhoření subjektivní pocit nevděku za svou odvedenou práci měli.
To mu umožnilo pochopit, že vyhoření je vnitřní záležitost. Frustrující pocit, spjatý s výrobou frustrujících myšlenek, vedoucích k frustrujícím činům, plodícím další frustrující výsledky, jež ještě více umocňují původní frustrující pocity. Ačkoli objektivní realita nemusí být tak dramatická.
Proto jsem v předchozím kroku apeloval na agnosticismus. Pokládat si co nejvíce otázku: „Co když?“
Co když druzí ve skutečnosti mou pomoc oceňují?
Co když si mě ve skutečnosti váží?
Co když mám, například v důsledku negativního rozpoložení, jenom zkreslené VLASTNÍ vnímání reality?
Herbert J. Freudenberger jako typický příklad uváděl vyhoření lidí, kteří se doma intenzivně starají o blízkou osobu, prokazatelně se bez nich neobejde rodina, manželství, jsou zjevně k dispozici těžce nemocným bytostem. Copak fakt, že sami denně NEVNÍMAJÍ soustavné docenění, MUSÍ v jejich mysli vyvolat POCIT NEDOCENĚNÍ?
Doktor Freudenberger se v první řadě zaměřil na vyhoření ve zdravotnictví. Zjistil, že přední místa oborů, kde nejvíce dochází k výskytu subjektivního pocitu vyhoření, zaujímají hospice, onkologická oddělení, jednotky intenzivní péče, psychiatrie, neurologie, koronární jednotky.
Podle jeho závěrů tedy výskyt syndromu stoupá, čím víc se člověk blíží situacím, které nemá plně ve své moci, potažmo čím víc se trápí tím, co nemůže zcela ovlivnit. Jako jsou třeba jiní lidé a jejich vážné problémy.
Snaha pomoci druhým totiž ještě automaticky neznamená, že pomoc najde ocenění a uplatnění, že bude mít pozitivní výsledek. Záchranáři, slyšící výčitky, že přijeli příliš pozdě, či hasiči, za cenu nasazení vlastního života vytahující těžce zraněné z ohrožení, by mohli vyprávět. Kolik úsilí, kolik víry, kolik rizika, a může to beztak vyjít vniveč…
Právě na těchto příkladech Herbert J. Freudenberger formuloval hlavní rizikový faktor pro vznik tohoto onemocnění: chronický stres, permanentní časový tlak a vysoké emoční napětí. To jsou tři hlavní spouštěče syndromu. „Stres,“ konstatoval Freudenberger, „je vlastně selhání našich adaptačních mechanismů v momentě, kdy se snažíme přizpůsobit nějaké zátěžové situaci.“
Princip vzniku stresu se podle něj dá popsat ramínky vah. Na jedné straně jsou stresory, tedy situace stresující osobu, a na druhé straně salutory, tedy schopnosti této osoby dané situace řešit.
Pokud jsou ramínka vah v nerovnováze, nastupuje stres. Řešení jsou potom dvě: buď ubrat na straně stresorů, tedy vzdát se nějaké přetěžující činnosti, potažmo ji převést na jiného člověka, anebo posílit salutory odpočinkem, sportem a jinými způsoby, které si v tomto magazínu přiblížíme. Fatálně důležité ovšem je, a to už v rámci prevence, naučit se ROZPOZNÁVAT blížící se stresovou situaci a adekvátně k tomu podniknout OPATŘENÍ.
Tři kádě přetížení
Můžeme si to představit i tak, že člověk v sobě má tři kádě. Fyzickou, psychickou a emoční.
Všechny tyto kádě mají své meze. Pro všechny platí, že když přetečou nebo pod vahou dlouhodobého přepětí prasknou, je problém. Takové překonané kádě přestanou být schopny zadržet JAKÝKOLI DALŠÍ nápor.
Budu-li konkrétní, fyzickou káď plní různá statická i dynamická zatížení. Statická znamenají, že se člověk nehýbe, ale přitom se přetěžuje. Například dlouhodobým sezením oslabuje svou páteř, svalový a kosterní systém. Při dynamickém zatížení naopak kmitá mezi povinnostmi a může mu chybět adekvátní odpočinek. V obou případech, jakkoli jsou protichůdné, může člověk trpět nepravidelnou stravou, narušením spánkového rytmu a problémy s imunitou (čímž se už přesouváme z roviny tělesné do psychické).
Psychickou káď přetěžují nutnosti stálé pozornosti, pružného reagování, rychlého rozhodování, potřeby vysokého tempa a improvizace, enormní nároky na paměť, tlak na osobní odpovědnost a vyvarování se omylu. Typicky lékaři, policisté, právní zástupci mohou být nadměrně konfrontováni s utrpením, smrtí, bolestí, kterou však též musejí sami působit prostřednictvím svých výkonů, například při komunikaci s rodinou postiženého.
U kancelářských profesí pak zdrojem psychického trápení může být práce rutinní, s malými či neviditelnými výsledky. Pocitový „výdej“ potom extrémně převažuje nad „příjmem“. Psychickou káď navíc narušují konflikty různých rolí (jsme současně přáteli i nadřízenými lidí, které máme stresovat), nízké ohodnocení, nutnost soustavného vzdělávání, necitlivost šéfů nebo nedostatečné využití potenciálu člověka.
A tím se už dotýkáme třetí kádě, emoční. Praská-li ta, znamená to, že se člověku nedostává radosti ze života, cítí svůj osobní rozvoj jako problematický, ztrácí pevnou vůli, odhodlanost či rozhodnost. (Odhodlanost je, když se člověk nerad vzdává a prohrává; rozhodnost je, když je člověk schopen se rozhodovat rychle a bez chyb.)
Pět schůdků z nebe do pekla
Herbert J. Freudenberger užasl, jak rychlý může být sešup do stavu vyhoření. Zaznamenal pět postupných fází. Varoval, že čím větší jsou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům