Mám hrozný život.
Nic se mi nedaří.
Samé pohromy.
Pro psychoterapeuty je ten způsob, kterým si ze svého života vybíráme buď „pozitivní“, nebo „negativní“ události, důležitou informací o tom, jak nastavené myšlení máme, tudíž zda události, které se nám dějí, obarvujeme načerno, narůžovo, nabílo či jinak.
Pozitivní myšlení neznamená vidět život růžově. Pozitivní myšlení znamená vidět život ve všech jeho barvách. Uvědomovat si takzvaně „celou minci“.
Všechno, co se nám děje, je jako mince.
Můžeme na to nahlížet z rubové, nebo lícové strany.
Pointou je, že rubová i lícová strana patří rovněž k té minci, respektive ke způsobům, jakým dokáže vyhodnocovat události náš mozek. Co tím myslím?
Pokud v negativním rozpoložení přísaháme, že na našem životě není nic hezkého, ještě to neznamená, že na něm něco hezkého být nemůže.
Někdy stačí jen změnit svůj úhel pohledu, provést „obrat mince na opačnou stranu“, a vidíme CELOU realitu.
Negativní člověk, kterému ukážeme minci z rubové strany, by se do krve zhádal pro přesvědčení, že na minci je orel. Pozitivní člověk takto jednoznačně neodpoví. Je schopen onoho obratu mince na opačnou stranu – připouští, že na minci by kromě orla mohla být i panna.
Karel Poláček byl pozitivně nastavený člověk. Uvědomoval si „rub mince“ – že ho smrt nemine. Dokonce tušil, že přijde již brzy. Tím spíše však neviděl důvod, proč by si měl poslední dny svého života ještě obarvit načerno.
Klára Baumöhlová paradoxně ráda vzpomínala na pochod z Hindenburgu do Gliwic. A to na jednoho ze spoluvězňů, který Poláčkovi vyčítal rozveselující myšlenky.
„Ty jsi snad rád, že zemřeme?“ hartusil.
„A co by změnilo to, kdybych byl nerad?“ opáčil Poláček.
Kreslíř Vladimír Jiránek na základě této legendy vytvořil anekdotický obrázek dvou mužů, kteří kráčejí deštěm.
Jeden povídá: „Ale to mě štve, že prší!“
Druhý: „Já jsem rád.“
„Proč, prosím Vás?“
„Ono by pršelo, i kdybych nebyl rád, tak jsem raději rád.“
Jako k příteli
Jak byste reagovali, kdyby Váš největší přítel prohlašoval následující?
Mám hrozný život.
Nic se mi nedaří.
Samé pohromy.
Ano, jsou to tytéž věty, které občas vyslovujeme my. Teď si však představme, že bychom je slyšeli.
Je přirozené v takovém okamžiku zkroušeného obejmout, pochybujícího povzbudit, se zklamaným soucítit. Je přirozené v takovém okamžiku největšímu příteli, jemuž dochází dobrá energie, dobrou energii doplnit. Koho by napadlo mu zbytek dobré energie ještě odčerpat?
Sami se sebou to ovšem běžně děláme. Sami k sobě se chováme jako k největšímu NEpříteli. Tam, kde by nás přítel obejmul, sami sebe shazujeme. Tam, kde bychom i my měli pro přítele slova naděje, sami sobě naději bereme. Kde se náš mozek tuhle zákeřnou manýru naučil? Vraťme se k začátku svého života. Tam najdeme odpověď. Tak jsme totiž byli vychováváni.
Existují dva způsoby výchovy. Pozitivní a negativní.
Negativní výchova nás učí, že máme chybu hledat vždycky v sobě. Že když nám učitel udělí špatnou známku, nemáme odporovat, máme to přijmout a automaticky se stydět, kát, akceptovat trest (i od rodičů).
Pouhá jedna špatná známka, na které ani z dlouhodobého pohledu nezáleží, opakovaně učí dítě – a na tom již z dlouhodobého pohledu záleží –, že je velmi často nedostatečné, hanebné, bezcenné.
Pozitivní je naproti tomu ta výchova, která selhání člověka vykládá pozitivně. Tedy tak, aby mu i chyba POMOHLA.
Negativně vychovaný člověk právě tam, kde by měl získat chuť, motivaci, odvahu se zlepšit a zapracovat na sobě, naopak ztrácí touhu, sebedůvěru a začíná se bát.
Protože už ví, že případná další chyba by znamenala znovu ostudu, kamenování, bolest. A tu žádné dítě nechce.
Negativní výchova říká: Udělals chybu, už to nezměníš. Tvoje minulost definuje Tvoji budoucnost.
Pozitivní výchova říká: Udělals chybu a je dobře, že už to nezměníš. Tvoje minulost je varováním a definuje Tvoji přítomnost, Tvoji současnou motivaci stejnou chybu už neopakovat, protože už víš, jak moc taková chyba bolí – a tedy vytváří Tvoji lepší budoucnost.
Negativní výchova učí: Pokud uděláš chybu, jsi špatný. Pozitivní výchova ale říká: Musíš dělat chyby, jsi člověk. Ten je přímo založen na vytváření chyb. Chybami, které si uvědomí, se učí.
A v tom je patrný fatální rozdíl.
Ačkoli negativně i pozitivně vychovaný člověk svou chybu už opakovat nehodlá, ten negativní se bojí jakékoli další chyby, a tedy má strach z každého nového kroku ve zbytku svého života, kdežto ten pozitivní chápe, že chybování se v životě NEVYHNE.
Je však v pořádku udělat v životě mnoho chyb jednou. V nepořádku by bylo udělat jednu chybu mnohokrát.
To druhé se negativně i pozitivně vychovaný člověk nechystá.
I přesto se negativně naladěný člověk trápí chybou natolik, že se neodvažuje už nic podniknout,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům