Problém je jako těžkost, činka, která nám zničehonic zatíží život.
První myšlenka bývá emocionální: „To je nadělení! Zrovna teď! To mi byl čert dlužen!“ Druhá myšlenka bývá už racionální. Odpovídá na otázku: „Co s tím tedy udělám?“
A nastavení této odpovědi může být negativní, anebo pozitivní.
Představme si konkrétně balvan, který nám znenadání žuchne na záda.
Srazí nás k zemi a my nemůžeme volně pokračovat v původní cestě. „To je nadělení! Zrovna teď! To mi byl čert dlužen! – Co s tím tedy udělám?“
Těžkost tíží, bolí, v bolesti nikdo nezůstává rád. Svou mysl máme proto, aby vymyslela co nejrychlejší způsob, jak nám ULEVIT. V zásadě existují dva.
Buď se můžeme POZITIVNĚ vzepřít, ten balvan nadzvednout, poponést, shodit, odvalit – přes námahu si uvolnit cestu.
Nebo můžeme NEGATIVNĚ neudělat nic. Nevyvinout žádnou námahu. Nechat, aby nás balvan tížil pořád víc. Aby nás postupně vyčerpal a rozdrtil.
Ano, každý problém se můžeme pokoušet vyřešit, nebo neřešit.
Přes námahu posilovat, nebo si bez námahy přivodit zkázu.
O tom, co zvolíme, rozhoduje pouze NÁŠ ZPŮSOB myšlení.
Připadá Vám nemožné, aby někdo s balvanem na zádech neudělal nic?
Aby se zvyšující se bolestí doufal, že časem kámen zvětrá a sám se rozdrobí?
A přece takto (ne)jedná velké množství lidí.
Proč v momentu, kdy si mohou ulehčit, sami sobě přitěžují, a ještě věří, že se vydali ulevující cestou?
1. brzda: Útěk
Každý negativní člověk by si přál džina.
Bytost, která jakýkoli problém vyřeší za něj. Kéž by stačilo jen požádat.
Jen otevřít lahev, a starosti by zmizely. Model, ve který mnoho negativních lidí věří a denně ho uskutečňují…
Džin je původně bytost z islámské, respektive arabské mytologie. Po džinech, často zmiňovaných v Koránu, je pojmenována celá súra 72. V myšlení muslimů tedy zabírají významnou část hodnotového žebříčku. Podle jejich víry mají obývat vlastní svět, dimenzi nezachytitelnou lidským zrakem, a být ze substance podobné ohni, ale bez kouře. Podle Koránu jsou lidé, andělé a právě džinové jediné tři druhy myslících bytostí stvořených Alláhem.
V západní kultuře se džinové proslavili díky pohádkám Tisíce a jedné noci, obsahujícím příběhy o Aladinovi a jeho kouzelné lampě. Jako gin (vyslovováno džin) potom v Holandsku vznikl nápoj s chutí jalovcových bobulí, které doplňuje řada dalších bylin a koření, jako například anýz, kořen a semena anděliky, kořen lékořice, skořice, koriandr, kůra skořicovníku, citron, pomeranč a kořen kosatce.
Lahev.
Alkohol.
Vyřešený problém. To začala být zažitá moderní spojnice mezi dnešním člověkem a pohádkovým světem, „kde je lépe“.
Kouzlo dvojnásobného cvaknutí
Herec Miroslav Etzler jednou přiznal: „Skutečně pít jsem začal kvůli tomu CVAK.“
Tímto citoslovcem popsal dva zvukové efekty.
Jednak moment odzátkování nové lahve.
A pak okamžik cvaknutí ve své hlavě, kdy se mysl přepnula z bolestného do klidného režimu, jakmile tu lahev ochutnal nebo vypil.
Ono CVAK se pro Miroslava Etzlera stalo symbolem.
Branou k „vyřešení“ problémů, které měl.
Branou do „Alenčiny říše za zrcadlem“, kam žádné problémy nedosahují.
Jako by se otevřením lahve zjevil pohádkový džin a na výzvu „Zbav mě co nejdříve mého problému!“ přikývl: „Tvoje přání je mi rozkazem…“
V té říši za dvojím CVAK je skutečně krásně.
V hospodě neexistují problémy. Hospodu tvoří veselí lidé, kteří si „se vším vědí rady“. Objednejte jim štamprli a zjistíte, že po hospodách sedí odborníci na všechno. Nejlepší politici, sportovci i hrdinové.
Čím více pijí, tím lépe znají snadná řešení složitých úskalí. Vědí, jak vládnout své zemi i své ženě. Rozumějí výchově dětí. Znají recepty na zdravý život, smějí se, zpívají a na všechno si hned troufnou, mají největší ramena.
Tak bezpečně se člověk cítí v Alenčině říši za zrcadlem.
Má to ovšem jedno ALE.
To všechno je dočasná iluze, která se s jitrem rozplyne.
Alkohol v podobě, v jaké ho konzumujeme, totiž není darem přírody, ale vynálezem člověka, a cokoli lidské je nedokonalé, nevydrží to navždy.
Příjemný rauš vystřídá nepříjemná kocovina, bolehlav a ten, kdo si ještě o půlnoci myslel, že nemá problémy, po ránu NAOPAK cítí, že má o problém navíc.
Návyk na rychlém řešení
Alkohol, jako všechny návykové látky, jsou z psychologického pohledu návykové ani ne tak svou chemickou podstatou, ale tím, jak je přijímá myšlení.
Lidský rozum se učí, že v obrácení lahve dnem vzhůru (nebo obecně v požití nové dávky drogy) je obdoba otočení kouzelným prstenem.
Kdykoli mě cokoli tíží, mohu to „vyřešit“ útěkem do říše za skleněným zrcadlem mé lahve. Je to přece snazší než skutečně řešit problém v reálném světě.
Toto je předmět skutečného návyku pro mysl.
Pohodlnost.
Jednoduchost.
Rychlost.
Ano, v tom jsou návykové látky mentálně NÁVYKOVÉ. (A proto také pak působí brutální psychické problémy.)
Dám příklad, aby ten rozpor byl jasný:
Dejme tomu, že mám dluhy. Každý den mi přijde obsílka s připomínkou stále vyššího dluhu (o penále).
Rozbalím pondělní obálku. Zjistím, že si nevím rady s tím, kde tak vysoký obnos sehnat.
Sáhnu tedy po lahvi levného pití. V minutě jsem „za zrcadlem“.
Směji se, zpívám, i z té obálky, která mě ještě před chvílí trápila, si dělám legraci!
S kocovinou se probouzím do úterního rána. Zvoní pošťák. Předává mi úterní obálku s opět vyšším dluhem.
Házím ji přirozeně vedle pondělní obsílky.
Ani ji nerozbaluji. Proč bych se zabýval ještě úterní položkou, když vím, že jsem nenašel způsob a peníze vyřešit ani tu pondělní?
Vlastně, počkejte, NAŠEL JSEM PŘECE ZPŮSOB!
Je tu přece – CVAK…
Alkohol, jako všechny toxické látky tohoto typu, jsou z biologicko-psychologického pohledu návykové především tím, že vedou k mentálnímu znecitlivění vůči bolesti.
Prožívám-li bolest, se kterou si NEVÍM RADY, zdá se jako nejrychlejší způsob vyřešení problému užít takovou látku. BOLEST PAK PŘEJDE.
Bohužel, problém se tím nevyřeší.
Ukázali jsme si to na stále se navyšujícím peněžním dluhu.
Není-li to dost jasné, dovolíte bizarnost?
Představme si člověka, který si vrazil střep do hlavy. Pochopitelně, ohromně to bolí…
Tento člověk potřebuje svůj problém „vyřešit“. Potřebuje co nejdříve ukončit ten protivný bolehlav.
Co udělá? Neuvěříte. Vezme si PRÁŠEK NA BOLEST HLAVY.
Geniální! Bolest hlavy za chvíli už necítí. Může mít pocit, že svůj problém vyřešil.
Bohužel, po problému nejenže není, ale ten dál eskaluje. Střep, dál vražený v hlavě, způsobuje masivní krvácení, které člověk ignoruje, protože ho už žádná bolest nevaruje. Právě takto je to s alkoholismem, narkomanstvím a jinými podobnými NEGATIVNÍMI způsoby „řešení“ problémů.
Dluhy zahazováním obálek nezmizí.
Naopak se budou setrvale zvyšovat.
Hlava se s přehlížením krvácení také neuzdraví.
Naopak fatální konec člověka se přibližuje.
Toto je realita, kterou negativně uvažující lidé nevidí.
Největším omylem konkrétně alkoholiků je přesvědčení, že za jejich chřadnutí může alkohol. Ne. Za jejich chřadnutí může JEJICH mentální nastavení, JEJICH myšlenkový přístup k řešení problémů.
Proto také alkoholici směřují do PSYCHIATRICKÉ léčebny. Jakkoli alkohol ničí fyzické části těla, léčba se neobejde bez spolupráce hlavy. To je důvod, proč se prioritně léčí psyché, myšlení člověka.
Alkoholici se tam učí přepínat z negativního do pozitivního módu banálními úkoly. Posadí se společně (aby na to nebyli sami) do kruhu a učí se pozitivnímu řešení problémů.
Příklad: Jednomu z pacientů se vloží do ruky zapálený papír. Pacient na něj civí. „To je nadělení! Zrovna teď! To mi byl čert dlužen!“ zní jeho zmatečná emocionální reakce.
„Co s tím?“ žadoní očima o pomoc.
Papír postupně prohořívá směrem k prstům pacienta. Pro negativního člověka to není jednoduchý úkol.
Zdravého by napadlo například papír odhodit, uhasit, nebo alespoň požádat o radu. Alkoholik pocítí výhradně to, že mu vyschlo v krku. Potřeboval by se napít. UTÉCT.
Ale on napít nedostane. To je proces léčby. Musí se naučit, že když nebude jednat, oheň ho spálí.
Alkoholici ani narkomani většinou nezvyšují své dávky proto, že by jim jejich droga tolik chutnala. Stále vyššími dávkami reagují jen na stále větší problémy ve svém životě.
Pokud si neporadili s původním problémem na začátku, tím naléhavěji „utíkají“ v pozdějším průběhu. Jejich problémy se v čase nezmenšují, NAOPAK se množí a bobtnají.
Návykové látky mnohem zásadněji než tělo mění psychickou podstatu člověka, jeho charakter, tedy způsob chování v problémech. Návykové látky jsou pro ně cestou k „úlevě“, „řešení“ – a tak si je i fixují v mysli.
Alkoholika je proto mimořádně obtížné vyléčit. Kdykoli později uslyší CVAK, rozpomene se, že to byl okamžitý vstup do „říše, kde nejsou žádné problémy“.
Vyléčit se z alkoholismu, to vyžaduje vyspravit svůj charakter. Tam, kde se objeví problém, ho začít SKUTEČNĚ ŘEŠIT. Vytáhnout střep z hlavy. Už nikdy si v takové situaci nevzít pouhý prášek na bolest hlavy.
I když je to snazší. I když pak už na člověka nedolehnou ani zvonící pošťáci s obsílkami, ani vyhrožující věřitelé, ani stále více naléhající partneři, kteří prosí: „Prober se už!“
Probrání se je totiž TO POSLEDNÍ, CO ALKOHOLIK CHCE. A říkáte-li mu, ať už se lahve nedotkne, že tím „vyřeší svůj problém“, jste mu k smíchu. Právě lahev mu přece – jeho pohledem – pomáhá problémy vyřešit. Bez ní by byl ztracen. Bez ní by mu v životě nezůstala ŽÁDNÁ RADOST, jen bolest.
Toto je první ukázka negativního, tedy OPAČNÉHO myšlení. V čem Vy vidíte sebezáchranu, on sebezničení. Co Vy označujete za sebeničení, on považuje za sebezáchranu.
Jako to míval i Miroslav Etzler. Než se od základu, od charakteru, změnil. Poznal totiž, že ono CVAK může zažít i bez otevření lahve. Vzepřením se, odhozením či odvalením balvanu. A najednou bylo po problému. SKUTEČNĚ!
Dokonce i ráno, když se probudil. Svět byl náhle nádherný. A on se cítil silný.
Nebylo to mámení. Protože svět nádherný je. A člověk, který překoná svou slabost, silný je. Jen to musí chtít. Pokud to chce, mysl to už vykoná, ona najde cestu. Jenom musí vědět, jestli následující ráno má být NEGATIVNÍ, nebo POZITIVNÍ.
„Každý alkoholik je jako Petr Pan. Nechce vyrůst ani přijmout odpovědnost. V tom je obsažena definice jeho přítomnosti i budoucnosti. Kdo odmítá čelit svým problémům, nemůže je nikdy ani vyřešit.“
Sigmund Freud (1856–1939), rakouský psycholog, zakladatel psychoanalýzy, používá přirovnání k postavě nestárnoucího chlapce, kterou spisovatel James Matthew Barrie představil roku 1902 ve své knize Malý bílý pták
2. brzda: Domněnky
Pozitivní život je v zásadě jednoduchý. Jeho prvním předpokladem však je přestat si ho zbytečně komplikovat. Co to obnáší?
Už Sidharta Gautáma, řečený Buddha, pronesl: „Naše problémy jsou jen v naší hlavě.“ To by mělo znít povzbuzujícím způsobem. Jsou-li problémy jen v naší hlavě, daly by se jednoduše řešit. To ovšem musíme pochopit, co slovo „jednoduše“ znamená.
Jednoduché neznamená snadné.
Jednoduché znamená přímočaré.
Jednoduchá je taková cesta, která se nevysvětluje složitě. Typicky: „Jděte přímo za nosem!“
Jednoduchá cesta tedy vede od úpatí hory přímo na vrchol. Je to ta nejkratší cesta. A nejjednodušší je v tom smyslu, že takové navigaci porozumí každý.
Problém však je v tom, že každý nebude schopen takovou cestu podstoupit. Přímočará cesta, přestože je jednoduchá, je obvykle nejnamáhavější, do nejprudšího kopce.
Naopak snadná cesta je bez námahy: vede jenom po rovince. Základní potíž osobního rozvoje spočívá v tom, že „cesta od úpatí hory na vrchol“ nikdy nevede „po vrstevnici“. Aby člověk dosáhl vrcholu, musí vždy podstoupit nějakou námahu. Přijme-li však jako samozřejmý předpoklad, ba nutnost zpotit se, aby si potom mohl vychutnat okouzlující výhled z hory, pak rád zvolí právě jednoduchou cestu. Ví totiž, že ztěžkne-li výstup, znamená to, že nepochybně směřuje nahoru. Je pochopitelný takový příměr k životu?
Rozdíl mezi jednoduchostí a snadností se dá dobře vysvětlit na pochybnostech, jež člověka stahují do negativního myšlení. Proto se také mnozí nepřejícní a celoživotně negativní lidé snaží vložit nám do hlavy pochybnost. Vědí, mnohdy i ze své zkušenosti, že ona sama již dokáže odvést NEGATIVNÍ práci.
Jedno jediné „Co když“
Markéta byla až do toho osudového dne přesvědčena, že má výborného partnera a šťastný vztah. Kdykoli se jí kamarádka Věrka zeptala, jak se má, Markéta radostně zvolala: „Skvěle!“
Věrce to ovšem nedělalo dobře.
Věrka sama o přítele přišla.
Věděla, že tyto zdvořilostní otázky („Jak se máš? Je na Tebe hodný?“) patří ke kamarádství. Snažila se je klást i přes moc, přes vnitřní odpor. Věrka nechtěla slyšet tu šťastnou reakci, Markétin úsměv ji už nepříjemně dráždil. A tak jednoho dne Věrka pro svůj lepší pocit zasela do Markéty pochybnost…
„Říkáš, že jste spolu šťastní? A kde, Markéto, Tvůj partner teď je, když tady kafíčkuješ se mnou?“
Markéta s úsměvem cosi odpověděla. Snad v práci, snad na squashi, snad s kamarády na pivu. Nezáleželo jí na tom. Ani Věrce na konkrétní odpovědi nezáleželo, protože na jakoukoli Markétě řekla: „A CO KDYŽ TAM NENÍ?“
Načež dodala: „Víš, Markéto, někteří chlapi to tak dělají… Podívej, jak jsem dopadla já… Nebo čti, jak dopadla tahle celebrita, kterou její ,úžasný‘ muž taky opustil…“
Markéta odstrčila novinový článek: „Ale můj partner je jiný.“ Věrka na to byla připravena: „Ach, Markéto, to jsem si myslela taky. A ta celebrita rovněž. Jenomže chlapi JSOU STEJNÍ. JEDNOU TO POZNÁŠ. Ale já Ti to samozřejmě nepřeju…“
Co se stalo druhým, proč by se nemohlo přihodit také nám? Jestliže i jiní lidé před námi stejně stoprocentně důvěřovali a byli zrazeni, jak víme, že to nepotká i nás?
Skutečně bychom za svůj protějšek dali ruku do ohně?
Opravdu ho DOSTATEČNĚ známe?
A CO KDYŽ NE?
„Co když tam, kde si myslíš, že je, Tvůj partner není? Co když s tím, s kým si myslíš, že je, Tvůj partner není? Co když je někde jinde a s někým jiným, aniž to víš?“ Jednoduchá negativní rétorika Věrky se ujala. Jako by Markétina mysl byla vysoce úrodná zemina. Semínko negativní pochybnosti vyklíčilo nesmírně rychle. Už večer, kdy se Markétin partner vrátil domů…
Když pak Markéta seděla v mé kanceláři se zoufalou hlavou v dlaních, toto je klasický příběh, který jsem jí vyprávěl:
To takhle byl jeden venkovan, který nemohl nalézt svou sekeru. Nakonec pohlédl přes plot na vedlejší pozemek a měl jasno. To sousedův dospívající syn mu ji určitě vzal!
Pozoroval totiž pokradmu toho mladíka a zřetelně viděl, že chodí STEJNĚ PODEZŘELE, JAKO CHODÍ ZLODĚJI, dívá se STEJNĚ PROVINILE, JAKO SE DÍVAJÍ ZLODĚJI, a reaguje STEJNĚ ÚSKOČNĚ, JAKO REAGUJÍ ZLODĚJI. Zkrátka všechno, co venkovan na hochovi viděl, potvrzovalo, že skutečně on je tím zlodějem, který ukradl sekeru.
Nahněvaný venkovan celou noc oka nezamhouřil. Vařila se v něm krev. Přemýšlel, jak to chlapci vytmavit!
Se svítáním už nevydržel. Vběhl do kůlny, převrátil ji vzhůru nohama, jen aby našel cokoli, čím by to dítě nelítostně uhodil. A zničehonic našel tu svou sekeru… Došlo mu, že ji právě tam nedávno uložil, „aby mu ji náhodou někdo neukradl“… Vyšel s ní na dvorek. Zrovna se otevřely dveře u sousedů, v nich stál ten synek. „Dobrý den,“ přál. Venkovan pozdrav opětoval. Bylo to divné, ale ten kluk už ničím nepřipomínal zloděje.
Markéta mě oslovila s tím, že vůbec neví, co si má o svém partnerovi myslet. Zda si myslím, že ji podvádí. Nebo zda ona jenom blázní. Ať totiž její partner udělal cokoli, zdál se jí nevěrný, vinný.
Například toho večera, když přišel domů. Mobilní telefon si DAL NA STŮL! Proč to udělal? trápilo Markétu. Určitě čekal, až mu ta jeho milenka napíše. Proč by si jinak dával mobil na stůl, kdyby žádnou SMS nečekal? A navíc – tu noc si mobilní telefon VZAL DO LOŽNICE! Dokonce si ho POLOŽIL NA NOČNÍ STOLEK! Proč by si ho nechával zapnutý, kdyby žádnou SMS nečekal? Určitě si chtěli psát až poté, co usnu!
Jenže to nebylo všechno. Druhý den to z Markétina pohledu bylo ještě jasnější. Markétin partner si totiž po příchodu domů svůj mobilní telefon NEDAL NA STŮL, nechal si ho v předsíni v kapse pověšeného kabátu. Proč to udělal? hlodalo opět Markétu. Určitě si SMS s milenkou vyřídil před příchodem domů. Proč by si jinak nechával mobil v kabátě? Kdyby měl čisté svědomí, klidně by si ho přece položil na stůl! A navíc – tu noc si mobilní telefon NEVZAL DO LOŽNICE. Nepoložil ho na noční stolek. Dokonce si ho VYPNUL. Proč by to dělal, kdyby měl čisté svědomí? V takovém případě by si mobil klidně vzal do ložnice a položil ho na noční stolek!
Zeptal jsem se Markéty, co by její partner měl dělat se svým mobilním telefonem, aby ho přestala podezřívat.
Bylo totiž zcela lhostejné, zda ho ten den vypnul, či zapnul, zda ho po příchodu domů nadále měl, nebo neměl při sobě, zda mu ten den nějaká SMS od někoho přišla, nebo nepřišla. Markétino pochybovačné myšlení dokázalo již každou indicii vylíčit NEGATIVNĚ jako ubližující.
Pochopit negaci
„Není teď s jinou?“
To byla ve skutečnosti Věrkou vložená pochybnost, kterou všechno začalo, po níž Markéta poprvé pocítila negativní pocit – takový, který jí udělal špatně.
Nemohlo tomu být jinak. Jestliže nám někdo ublíží, bolí nás to. Můžeme sice navenek nebo i v sobě předstírat, že všechno je v pořádku, ale není.
UBLÍŽENÍ zkrátka BOLÍ. A je dobře, že to bolí. My jen tomuto negativnímu projevu a užitečnému signálu potřebujeme SPRÁVNĚ porozumět.
Špatně se cítíme, nastane-li něco, co zažívat NECHCEME. Pak nás cosi uvnitř VARUJE.
Jinak řečeno: Negativní pocit je vždy varování před tím, co bychom už neměli více dovolovat.
Takový pocit je tedy v souladu se životem a můžeme ho chápat naprosto pozitivně. On se nám totiž snaží pomoci – říct, že se děje něco, co nám škodí. Například že je v naší blízkosti člověk, který má přímý zájem na zhoršení našich emocí.
Tím člověkem ovšem u Markéty nemusel být její partner. KDO BYL TOTIŽ SKUTEČNÝM PŮVODCEM Markétiných negativních pocitů? Kdo způsobil, že se její šťastné emoce v mžiku proměnily v nešťastné?
Její partner? Ne. Věrka!
Ta způsobila Markétin negativní stav. Markéta si to ale v NEGATIVNÍM rozpoložení neuvědomila. Věrku NAOPAK dál považovala za svou kamarádku. Důvěřovala jí. Markétu ani nenapadlo, že by z Věrčiny strany mohla přijít zrada, lež.
Proč to Markétu nikdy ani nenapadlo?
Hlavně proto, že Markéta sama byla Věrčina kamarádka. Ona by vůči Věrce nepoužila úskok. Přirozeně předpokládala, že totéž může očekávat od Věrky.
Říká se tomu projekce: druhé soudíme pouze podle sebe.
Z kavárny tak odešla Markéta již negativně nastavená. Negativita se projevuje mimo jiné selektivním viděním.
Vzpomínáte na příklad s mincí? Negativní člověk je přesvědčen, že mince má jen jednu stranu. Ta druhá ho nezajímá. Tak se stane, že negativně nastavený člověk si ze všech podnětů, které od té chvíle přijímá, vybírá (selektuje) jen ty, které odpovídají jeho negativní pochybnosti či přesvědčení.
Markétě se zdálo, že ať otevře kterékoli bulvární noviny, ať se dívá na jakýkoli program v televizi nebo ať poslouchá hovor kohokoli v autobuse, na ulici, při čekání ve frontě u pokladny v supermarketu, všude jsou jen příběhy nevěrných mužů.
Selektivní vidění ale neříká, že by jiné příběhy neexistovaly. Jistěže existují. Ale Markéta je ignorovala, soustředila se jen na to, co považovala za důležité pro sebe. A to byly informace „řešící“ její pochybnost a potvrzující Věrčina slova.
Markétu pozitivně neuklidnilo, ba naopak v jejím negativním přesvědčení stále víc utvrzovalo, kdykoli se její partner snažil obhájit její podezření. „Dívej, nepíše mi žádná žena, ale šéf!“
Markéta měla jasno: Trapná přetvářka. Milenku má v telefonním seznamu uloženou jako „šéf“ a píšou si v kódech. Nepomohlo, když její partner na to číslo zavolal a ozval se mužský hlas. Jistěže to byla žena, jen předstírající baryton!
A tak Markéta, ze svého pohledu právem, začala partnerovi dělat ze života peklo. „Za to, že mi je nevěrný a ještě lže!“
„Když jsem mívala psychické potíže z nenávistných reakcí lidí, které jsem neznala, ani oni mě, ale přitom mi přáli to nejhorší, jeden lékař mi změnil život svým odlišným pohledem. Řekl: ,Smiřte se s tím, že všichni jsme v něčím příběhu těmi zlými. Ať se nám daří, nebo ne. Ať druhým pomáháme, nebo ne. A proto, pokud jste šťastná, nechávejte si to pro sebe. Pokud prožíváte velkou lásku, nechte si to pro sebe. Pokud máte zdravé děti, nechte si to pro sebe. To všechno je totiž krásné. Nedávejte to na sociální sítě. Negativní lidé totiž všechno krásné zničí‘.“
Scarlett Johansson, nejlépe placená herečka let 2018 a 2019
Markétě jsem vysvětloval: Špatné pocity NIKDY NELŽOU. Máme-li špatný pocit, oznamuje nám, že se děje něco, co bychom měli racionálně analyzovat a zastavit. Protože se děje něco, co nám škodí, tedy způsobuje to naše neštěstí. Pozitivně myslet v takovém okamžiku znamená připustit, že všechno může být NAOPAK. Obráceně, než jak nám to podává negativní myšlení. Ano, že její partner vůbec nemusí být nevěrný a lhář. Ačkoli ona je o tom už přesvědčena…
Kahnemanovo cvičení
Daniel Kahneman je slavný izraelsko-americký psycholog. Byť má už 87 let, dál působí na katedře psychologie Princetonské univerzity. Je nositelem Nobelovy ceny za poznatky o lidském úsudku a ROZHODOVÁNÍ ZA NEJISTOTY. Pro Markétu jsou jeho studie jako dělané.
Na Kahnemanových přednáškách mě vždy fascinoval jeho pohled na takzvanou automatickou, první odpověď člověka. Ta mimo jiné vysvětluje, proč má naše pochybnost, vtlačená někým zvenčí, tak úrodnou půdu v našem vlastním myšlení. Odpovědí jsou automatické asociace.
Přestože se snažím nezahlcovat tento magazín odbornými pojmy, zde mi to, prosím, promiňte. Objasním to.
Při jedné z mimořádných přednášek Daniel Kahneman bez jakéhokoli komentáře napsal na tabuli jen následující slova: BANÁNY ZVRACET
A poodstoupil od tabule.
Pouhý pohled na ta slova vyvolává v člověku řadu událostí. Vybaví se Vám výhradně nepříjemné obrazy a vzpomínky. Dost možná pocítíte znechucení.
Pozorovatelé zvenčí by Vám v těch momentech analyzovali: zrychlený srdeční typ, zjevně zvednuté chloupky na rukou, aktivované potní žlázy.
Proč?
Vaše mysl by automaticky vyhodnotila souvislost mezi slovy BANÁN a ZVRACET, aniž Kahneman spojitost naznačil. Proto by Vás jistě postihla dočasná averze vůči banánům. Okamžitě byste zvýšili svou schopnost rychle rozpoznávat a rychle reagovat na objekty, které souvisejí se zvracením. Nevolno by Vám v tomto okamžiku zřejmě bylo i při představě konzumace čehokoli jiného. Zvláště citliví byste ale v té chvíli byli na ovoce a na žluté.
Tyto myšlenkové automatismy důvěrně znají lidé s poruchou příjmu potravy. Někdo jim kdysi do mysli vložil automatickou asociaci – možná na celý život.
Vše se děje jen proto, že myšlenky, vyvolané uměle zvenčí, POKAŽDÉ ZNOVU spustí kaskádu podobných nebo dalších myšlenek uvnitř mozku.
Ano, je to negativní návyk. V psychologii se tomu říká také koherence neboli provázanost.
Lidé tak získají fóbii už z pouhé vnucené představy. Mnohé děti nabudou panického strachu z výšek jen v důsledku něčí výhrůžky nebo „legračního“ postrčení kamarády na okraji propasti. Stačí pouhá myšlenka „Co když…?“, u té to začíná.
Moderní psychologie už ví, že myšlenkové pochody fungují USPOŘÁDANÝM způsobem. Stejně jako si zavazujeme boty v předem daném pořádku, máme zažité automatismy i při slovech. Stačí vyslovit „polévka“, a hned si jistě vybavíte chuť konkrétní polévky, aniž jsem upřesnil druh. A stejný sled na sebe navazujících myšlenek volí hlava při pocitu „zrada“.
Zkouška sebepoznání, které jsem Markétu vystavil:
Pozval jsem ji do restaurace.
Objednali jsme si oběd.
Čekání jsme si krátili pohledem na opodál sedícího hosta.
Tomu přinesli polévku. Požádal jsem Markétu, ať ho pozoruje.
Host sebou při prvním ochutnání polévky prudce trhl. „Co mohlo být příčinou?“ vyzkoušel jsem Markétu. Měla jasno: „Polévka je buď horká, pálivá, nebo mu nechutná.“
S úsměvem jsem ji dovedl k pánovi a zjistili jsme REALITU. „Ale, louplo mi v koleni!“ vysvětlil mávnutím ruky.
Markéta tímto zážitkem pochopila, čemu se v psychologii říká „problematika kontextu“. I třeba ohledně mobilního telefonu…
Pamatuji si, jak Daniel Kahneman při jedné své přednášce rozesmál celé auditorium následujícím úkolem.
Nabídl celý sud whisky tomu, kdo vůbec nejrychleji správně odpoví na velmi snadnou otázku. Pro napružení našich nervů si ještě vzal do ruky stopky.
Zopakoval, že úloha bude opravdu automatická. Pak vyhrkl: „Odpovězte rychle: Kolik kusů zvěře od každého druhu vzal Mojžíš do své archy?“
„Dva,“ křičeli jsme jeden přes druhého. „Vždy samečka a samičku,“ dodávali jsme pro zvýšení oprávněnosti zrovna své výhry.
Kahneman se smál, až se za břicho popadal.
Pak demonstrativně vypnul stopky a mávl nad námi rukou: „Jste banda ztracenců a ignorantů. Mažte do základní školy. Mojžíš přece žádnou archu neměl. To byl Noe!“
Podobně jako BANÁNY a ZVRACET vytvořily problematiku kontextu v naší hlavě slova ZVĚŘ a ARCHA.
Automaticky se nám vybavil biblický kontext.
Automaticky jsme tedy považovali otázku za správně položenou a fakticky oprávněnou.
Ačkoli celá byla od základu nesmyslná
„A stejné je to s nevěrou,“ pověděl jsem Markétě. „Je-li nám podsunuta důvěryhodná možnost, přestaneme individuálně rozlišovat příběh Věrky či jisté celebrity od svého vlastního. Pokud nějakou ženu zradil její muž, pak nám na jméně ženy přestane záležet. Jako u Mojžíše. Ve všech dalších případech jen uděláme rychlý, stejný a naprosto nesprávný závěr…“
„Myslíš, Petře, že mi partner není nevěrný?“ hlesla Markéta.
„NEMYSLÍM. NEVÍM. Přesně jako Ty,“ odpověděl jsem.
Nevědět neznamená vědět, že nevěrný je. Nevědět neznamená zvyšovat pravděpodobnost, že nevěrný je. Nevědět znamená zkrátka NEVĚDĚT. Nevědět znamená, že je potřeba se to DOZVĚDĚT.
Ovšem k vytvoření takového vědoucího závěru neslouží naše vlastní myšlení v negativním smyslu, že když nemáme fakta, vymyslíme si je.
K dozvědění se potřebuje naše mysl působit pozitivně, pochopit jednoduchost života i vztahu třeba takto: Když, Markéto, něco nevíš, zeptej se. Když, Markéto, něčemu nerozumíš, zeptej se. Když si, Markéto, chceš něco ujasnit, zeptej se. To je celé.
Přestat se směrem dovnitř domnívat a raději se směrem ven zeptat je nejkratší, nejpřímočařejší cesta k poznání partnera. JEHO ODPOVĚĎ TOTIŽ DEFINUJE JEHO. Zatímco NAŠE DOMNĚNKA DEFINUJE NÁS.
Pokud nám partner v okamžiku naší otázky zalže a tato lež později vyjde najevo (nic spjaté s člověkem není dokonalé, natož jeho schopnost lhát), konečně se DOZVÍME, co je zač. To se však můžeme dozvědět i okamžitě.
Stačí se zeptat.
Stačí dát najevo, že se něčeho bojíme, že nás něco trápí, že si pro něco ničíme duševní zdraví nebo sebevědomí.
A proto platí: Když se Ti něco nelíbí, řekni to. Když se Ti po někom nebo něčem stýská, řekni to. Když něco chceš nebo nechceš, řekni to. Hlavně si nevytvářej vlastní automatické domněnky.
Všechno totiž může být NAOPAK.
Dva světy
Věrku a nějaké celebrity možná jejich partner podvedl. Budiž. Smutné. Nicméně stane se.
Co když ale Markétu ne?
Co když všichni chlapi nejsou stejní?
Co když, dokonce, KAŽDÝ CHLAP JE ÚPLNĚ JINÝ?
Pamatuji na Kahnemana.
Jedna z posluchaček se zeptala: „Pane profesore, co mám dělat, když mi všichni muži připadají stejní?“
Legendární psycholog vážně odpověděl: „Buď zapřemýšlet o medikaci (lécích), nebo se vrátit do první třídy.“
Už v první třídě se učíme, že co člověk, to unikátní bytost. Jestliže tedy všechny lidi hážeme do jednoho pytle, není to problém jejich, ale náš. A měli bychom ho řešit. Povím proč.
Pokud nás zklame konkrétní člověk, museli jsme s ním spojovat vlastní očekávání. Není možné, aby nás zklamal někdo, od koho jsme vůbec nic neočekávali.
To, že nás někdo zklame, tedy že se zachová jinak, než jsme očekávali, nemusí vůbec vypovídat o tom, jaký je on, ale jací jsme především my. Od druhých lidí totiž přirozeně očekáváme to, co by bylo samozřejmé pro nás, kdybychom byli na jejich místě. Fatální problém je v tom, že oni nejsou my, oni mají jiný charakter, jiné srdce, jinak nastavené normálno.
Zachová-li se tedy druhý člověk tak, jak je mu vlastní, ale nás tím zaskočí, správně bychom neměli hovořit o zklamání, ale o poznání. A nejen o poznání druhého, ale i lepším poznání sebe – a příště, až budeme znovu chtít vůči někomu vznést SVÁ očekávání, víc vážit, zda opravdu druhého známe natolik, že můžeme AUTOMATICKY POČÍTAT S VÝSLEDKEM.
To je první důvod, proč bychom v příkladě zklamání měli začínat raději u sebe.
Markéta záhy pochopila i druhý důvod: To, že ve svém partnerovi vnímala nevěrného muže, nemusel být vůbec odraz objektivní, ale jen subjektivní reality – JEJÍCH představ, kterým ovšem napevno uvěřila. A otázkou je PROČ. Proč tak snadno uvěřila Věrčině pochybnosti?
Existují lidé, kterým se podobné „Věrky“ také snaží potopit vztah. Ale neúspěšně.
Jak je možné, že NEUSPĚJÍ, jestliže i tyto „Věrky“ používají STEJNOU taktiku?
Inu, proto, že úspěšnost provedené taktiky závisí rovněž na PŘÍJEMCI. Potkáte-li se v životě opakovaně s osobami, jež se Vám pokoušejí odebrat štěstí, protože ho samy nemají dost, pak se vůči takovým negativním strategiím stanete imunní.
Respektive více lpíte na zákonech jednoduchého života:
Když o něčem pochybuješ, svěř se partnerovi.
Když se něčeho bojíš, svěř se partnerovi.
Když máš slabou chvíli, svěř se partnerovi.
A podobné „Věrky“ potom nemají šanci…
Markétu a její chybu jsem chápal. Neměla totiž s podobnou zradou „kamarádky“ zkušenost.
Proto také osobě, kterou považovala za kamarádku, automaticky plně věřila a naslouchala. Proto brala její věty jako dobře myšlené varování. A proto sama sobě otrávila život.
Od toho večera, když se vrátila z kávy s Věrkou, dusila svého partnera i vztah. Sama sebe podceňovala a poškozovala. Celé noci nespala, protože přemýšlela, co je na ní tak odporného, že ji partner „vyměnil za jinou“. Čím soustředěnější bylo její...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům